KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Leden 2012

Všechny ty zlé věci, které nikdo nikomu nechce říkat

15. ledna 2012 v 22:03 | Aprille |  Others
Nepíše se mi to snadno a proto přeskočím všechny možné úvody, které se mě nechtějí psát a vám číst.

Je tomu rok, co jsem tu psala článek naposledy. A je mi to opravdu moc líto. Omlouvám se a ani nevíte, jak moc mě mrzí, že jsem vás tu nechala čekat, bez jediného slova na vysvětlenou zmizela z povrchu země a nechala všechny povídky nedopsané.

Opravdu mě to mrzí a tím pádem mi je ještě hůř, když vám teď po tak dlouhé době musím napsat, že v tomto blogu pokračovat nebudu. A ač mě to mrzí sebevíc, nic s tím nenadělám a doufám, že porozumíte mým důvodům, o kterých jsem sem původně psát nechtěla, protože mi není příjemné o tom mluvit, zmiňovat se, psát nebo třeba jenom na to myslet. Nicméně se cítim povinná alespoň podat vám kloudné a pravdivé vysvětlení mé nepřítomnosti. Chvíli jsem si myslela, že bude lepší, když už to nechám být a prostě už sem nic nenapíšu - však to znáte, všechno jednou přejde a na tento blog se brzy zapomene... ale vy si zasloužíte vysvětlení. Četli jste mé povídky, psali milé komentáře - a ani nevíte jak mě dojali, když jsem si je teď znovu po té dlouhé době četla - a povzbuzovali mě v mém psaní a spravovaní tohoto blogu.

Nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo jako když si z vás dělám legraci, protože není nic co se legraci podobá méně než to co se vám právě odhodlávám napsat, proto se omlouvám za nešikovná slova, za ten rok jsem nenapsala ani čárku natož něco alespoň vzdáleně podobné mé předchozí tvorbě, takže jsem poněkud vyšla ze cviku. Doufám, že i tak to bude alespoň k pochopení.

Takže abych to zkrátila, krátce poté, co jsem vám před rokem - pokud se nemýlím, bylo to v lednu asi touto dobou - napsala ten poslední článek, naskytla jsem se v autonehodě, o které se nebudu rozepisovat a důsledkem čeho jsem strávila posledních deset a půl měsíce v nemocnici, z čehož si pamatuji jen poslední tři týdny jelikož těch prvních necelých deset měsíců jsem strávila v bezvědomí. Myslím, že jste dost rozumní na to, aby jste to pochopili, i když vám to řeknu třeba trochu hrubě a na rovinu, že první, co jsem udělala po tom, co jsem se probrala a konečně mě pustili domů z nemocnice , nebylo, že bych si vzpoměla na tento blog a znovu se vrátila k veselému blogaření. Ve skutečnosti jsem si na tento blog nevzpomněla dřív než na nový rok. Za to se opět omlouvám, ale měla jsem jiné starosti - opět se omlouvám, jestli je to řečeno až příliš na rovinu. Při nehodě mi nárazník přerazil pravou ruku a zpřetrhal všechny nervy. Čímž se dostávám k další věci, kterou jsem vám chtěla sdělit.

Byla bych ráda, kdybych teď mohla prostě jen navázat na předchozí články a pokračovat ve psaní, ale abych řekla pravdu, už na to ani nemám náladu. A abych promluvila ještě horší pravdu, s jednou funkční rukou se píše hodně pomalu a hodně špatně - jen tento článek píšu už půl druhé hodiny a trávit nad psaním tolik času, když musím tolik dohánět, to je luxus, který si mohu sotva dovolit.

Sama doufám, že se k psaní ještě někdy vrátím. Věřím, že i když teď na to duševně prostě nemám, někdy se ta chuť do psaní snad vrátí. Ale nevím kdy a jestli vůbec. Omlouvám se za to. Doufám, že jste mě alespoň trochu pochopili.

Tímto se s vámi loučím (doufám, že ne jednou pro vždy), ale i tak, pro jistotu, kdyby náhodou jsme se už nesetkali,

sbohem.
Vaše Aprille