KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

You're not alone. I promise, Caroline! (16)

26. prosince 2010 v 18:18 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tak a je tu poslední kapitolka :-) Je mi líto, že to nevyšlo dřív :-) Už mám napsanou první kapitolku k další povídce, tak pokud o ni stojíte, pošlu ji zítra :D :D :D :D

(Aprille Note: Takže jenom ve spěchu... Za prvé, se omlouvám, že jsem tu tak pozdě, náhle jedna pračtěná osoba (ségra) vymyslela, že se jede na hory (yahoo), kde byla děsivá zima (=/), takže je ze mě mražená Aprille a sotva se strefuju do písmenek na klávesnici a jsem tak mrtvá, že ani John Lennon v hrobě není mrtvější... Za druhé, zítra jedu k tátovi už brzo ráno (sakra), takže nebudu mít čas sem nic přidat a tak to zůstane až do úterka, takže první potenciální článek očekávejte nejdřív ve středu... Za třetí, nemám čas se tu moc rozepisovat, páč si musím ještě balit a bůh ví co ještě, takže znovu prosím o prominutí....
Co se týče povídky, omlouvám se, že jsem nejdříve skočila někam jinam, ale bála jsem se, že to zapomenu... Povídka je samozřejmě bombovní a lepší konec bych nevymyslela, na další se už jen těšíme.. =))


KONEC A NOVÝ ZAČÁTEK

   Posadil jsem se ztěžka do prohnutého, stářím odolného křesla a upřel pohled na prázdné místo, které zbylo po mrtvole Carolininy matky. Každá vzpomínka, buď na jednu nebo na druhou, u mě vyvolávala smutek a nervositu. Bál jsem se. Poprvé v životě jsem snad cítil strach. Strach z pohřbu. Nedokážu stát před milovanou a chrlit slova, která ona již stejně neuslyší!
   Podle zvuku praskání dveřních pantů jsem poznal, že můj bratr Stefan právě vešel do pokoje za mnou. Nic jsem neřekl, nereagoval jsem, stále upřeně jsem hleděl na to místo a odmítal nechat sklouznout pohled na dívku, která s vytřeštěnýma očima hleděla mrtvolně vzhůru. Ničí mě i byť jen pouhá myšlenka na to!
   Klapot chodidel mě donutil přese všechno se otočit. Nebyl to Stefan. Ten by nadělal menší hluk... Tedy, nebyl sám. Spolu s ním vedle něj stála Elena, oblečená do černých krátkých šatů, černých střevíců a kytkou v ruce. Růže, rudé růže, Carolinina oblíbená květina…
   Elena se tvářila velice, velice tragicky. Pokynul jsem jí hlavou na pozdrav, ale mé oči si jí vlastně ani nevšimly. Měly jen jeden cíl.
   Bože, za chvilku ji ztratím! Zmizí pod truhlou z kamene a dřeva a můj život bez ní bude mít pramalou cenu… Najednou jsem si užíval všechny vzpomínky na okamžiky, kdy jsme my dva byli spolu, jen my dva.
   Je pravda, že Stefan tu bude stále. Má tady přece Elenu a té se asi jen tak snadno nevzdá. Jenomže… jednou bude muset odejít, protože nebude stárnout a lidé, kteří ho velice dobře znají si to uvědomí už po pěti letech. Jaké bude Elenino překvapení když zjistí, že její drahý musí odjet? Znám ale Elenu tak dobře, že mám svoji teorii. Nenechá ho odejít, půjde s ním. A bude jí úplně jedno, jestli ji kvůli tomu bude muset přeměnit na upírku. Protože, co si budeme povídat, on musí. Chtějí spolu být do smrti, a v tom případě není žádná jiná možnost. Leda by byla nesmrtelná, což, v jejím případě nehrozí.
   Stefanovi tu nevadím, napadlo mě potěšeně. Když jsem sem do Mystic Falls přišel, rozhodně to nebylo s úmyslem, začít se tu znovu cítit jako doma. Chtěl jsem tohle město zničit a spálit na kousky, ale něco mě zastavilo a já stále ještě nevím, co. Připadám si tu jako doma, jak by ne, když jsem tady žil i před tak dávnou dobou a stále na to vzpomínám.
   "Damone," vytrhla mě z fantasie a snění Elena a pohladila mě po rameni. Při jejím doteku jsem zavřel oči bylo to příjemné. Před několika měsíci jsem o ničem jiném nesnil, dnes je to jen kamarádka a nic nepotřebuji.
   Pokrčil jsem rameny, nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat, ona byla ale očividně docela jiného názoru.
   "Damone, je mi to vážně líto. Asi to slyšíš hodně často, ale je to tak. Měla jsem se k vám chovat lépe, to přiznávám. Starala jsem se jen o vztah mezi mnou a Stefanem a musím říct, že se za to stydím. Měla jsem Caroline ráda. A vím jak moc znamenala pro tebe. Je hrozné, že to skončilo tak špatně."
   Na jednu stranu mi tím povídáním trochu lezla na nervy, na druhou stranu jsem byl rád že ji vedle sebe mám. Sice mi rozhodně nepomůže se z toho dostat, ale alespoň mi pomáhá . Už jen tím, že tu se mnou vůbec je. I s bratrem. Což je, na rozdíl od minulého týdne, pro mě veliká útěcha a pocta.
   Stefan se posadil na zem, všiml jsem si že byl docela blízko ruky mé zesnulé, ale rozhodnul jsem se to přejít bez povšimnutí. Začínat zase hádky s bratrem jsem neměl ani v nejmenším v plánech. Zvláště pak teď, když jsem byl v takové prekérní situaci. Caroline by za mě moc ráda nebyla…
   Zpozoroval jsem, že se na něco Stefan velmi upřeně dívá. Bylo to Carolinino tělo. Mrtvé tělo! Sledoval její nehybnou ruku, která ležela o malý kousek dál, než jsem ji viděl před chvílí. Zvláštní, asi jsem si nevšiml kam ji dávám po tom, co jsem ji za ruku držel já no ...
   "Ty, Damone!" houknul na mě Stefan a vypadal nesoustředně a nevěřícně, i když netuším proč. Podíval jsem se na něj a snažil se necivět na její tělo. Stále jsem cítil, že se mi slzy derou na povrch.
   "Hm?"
   Stefan neodpovídal, po čase, který mi připadal delší než celý můj život, jen řekl něco ve stylu: "Nic, jen se mi zdálo…"
   Chytil jsem se jeho odpovědi jako tonoucího stébla. Najednou mě chytila naděje, hřála mě. Dokud opět nepohasla.
   "Co?"
   Zavrtěl nesmlouvavě hlavou, očividně pro něj něco bylo velice nerozumné a ani nechápal jak na něco takového mohl pomyslet.
   "Kašli na to. Jsem z toho pohřbu dost nervózní, mám vidiny no!" omluvil se předem a já pokýval hlavou.
   Chápal jsem ho. Také jsem ty vidiny míval. Carolinina smrt byla silná káva pro můj žaludek. Teoreticky by se totiž dalo říci, že zvládnu hodně. Ale aby mi někdo zemřel pouhých pár hodin na to, co odejdu… tohle pro mě nikdy nebylo snadné…
   Vzpomínal jsem na ni neustále. Na Caroline. Na mou sladkou Caroline, neustále se smála, tedy alespoň dříve. Když neměla takové problémy s matkou, která se očividně jen jako matka tvářila. Smála se jako víla, která tančí po louce půvabný tanec a vytváří si melodii sama, ze vzduchu! Jenomže už…
   Moment! Zvednul jsem se ze země a pozorně si Caroline prohlédnul. Něco se mi tu nezdálo. I Stefan se cítil poněkud nezvykle. Poznal jsem to z něj.
   "Ne, marná naděje, marné doufání!" řekl  jsem si a to nesmyslné uvažování, že by snad mohla žít jsem dokonale zavrhl. Zvednul jsem se ze země, abych se obléknul na její pohřeb. Nemohu se na něj vyfiknout jako lenoch a povaleč.
   "Jaau!" uslyšel jsem tiché zasténání. Znělo to jako by někomu ubýval život. Nebo… nabýval!
   Zběžně jsem se otočil a můj pohled utkvěl na Caroline, opět. Jenže teď to nebylo ze smutku a žalu, nýbrž ze strachu a zvědavosti. A naděje. Elena seděla jako zařezaná na zemi a vsadil bych se o cokoliv, že také nedýchala.
   "Eleno?" optal jsem se jí opatrně. Zbytečné naděje jsem si vskutku nechtěl dělat, bolelo by to dvakrát tak víc.
   Zavrtěla ale hlavou. "Ne, já ne Damone!"
   Přiběhl jsem ke Carolininu tělu okamžitě, bez zaváhání. Kleknul jsem si a chytil ji za ruku. Jaké bylo mé překvapení, když ta ruka nebyla chladná jako kus ledu! Hřála. Ona HŘÁLA! A nejen ta ruka.
   "Damone, je možné, že…?"
   Zavrtěl jsem hlavou a bratrovi pokynul rukou ať jde blíž ke mně. Pohladil jsem ji po obličeji a čekal. Její ruka se pohnula. Skoro jsem se v to neodvažoval věřit. Že by mi všichni nezemřeli??
   "Caroline?!" zkusil jsem to.
   "N-N-N-Nejsem m-m-mrtvá!" vyhrkla skoro neslyšně  a já se zaradoval. Nesmírně jsem se radoval. To, že žije, je neuvěřitelné!
   "Caroline, neboj, neboj, budeš v pořádku, uvidíš!" utěšoval jsem ji a hladil neobratně po obličeji, tak moc, že se ruka začala zahříval dokonce i mně.
  
   Nebyl to sen. Damon seděl vedle mě a slzy se mu hrnuly z očí, jenomže on si to asi ani neuvědomoval. Vlasy měl shrnuté z obličeje a mě popadla chuť mu je odhrnout. Jenomže moje síla se rovnala nule. Skoro jsem ani nemohla popadnout dech. Vědomí, že žiju, mě udržovalo při životě!
   "Ses vrátil?"
   Horečně přikyvoval. "Jo. Byla blbost odejít. Ale neboj. Vím, že jsi byla sama. Nemusíš mít strach, už ne. Nejsi sama. Slibuji, Caroline!"
   Pousmála jsem se. "Ne-neodejdeš?"
   "Ne," zavrtěl ihned hlavou. Asi ho ta zkušenost hodně poučila. "Ne, už to nikdy neudělám. Stefe, dojdi prosím pro vodu!"
   Zmateně jsem se podívala. Stefan k bratrovi došel, poklepal ho po rameni a s úsměvem odešel. Uvědomila jsem si hned dvě věci. Damon mě miluje, protože se vrátil a měl o mě strach. Už mě nenechá samotnou, sám to říkal. A já mu věřím.
   Ta druhá věc byla bratrství. Už dlouho jsem si přece přála, aby se Stefan a Damon zase dali dohromady, coby bratři. A vida, přání se mi splnilo. Hned dvě, dokonce. Moje předčasná smrt ho vyděsila tak moc, že se smířil s dlouho nenáviděným bratrem. Za tohle se oplatí na chvíli nedýchat!
   "Miluju tě, Damone!" zašeptala jsem v očekávaném jemném polibku.
   Nezklamal. Hned po tom, co mě políbil, odpověděl kladně.
   "A já miluji tebe. Vždycky to tak ubude. Máme přece hromadu času!"


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Claudi Claudi | 10. ledna 2011 v 22:15 | Reagovat

Ahojky...chtěla jsem ti říct, že se ti tahle povídka moc povedla...:-D divím se že sem první kdo ji komentuje....Mám ráda dvojici damon/caroline :-D jen tak dál...chystáš i další povídky??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama