KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

You're not alone. I promise, Caroline! (15)

22. prosince 2010 v 15:03 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tohle je jen minikapitola, kterou jsem sem potřebovala dát, aby to bylo úplny. Nechtěla jsem to cpát do té poslední kapitoly, poněvadž by to bylo hrrrr všechno naráz, tak pardon jestli se to někomu nebude líbit :-) :-) :-) :D Myslím, že všichni chápou o co se jedná, když jsem to psala ve stylu Já jako Ona. :) Fakt nesnáším špatný konce, výjimkou je jedině Romeo a Julie :D

(Aprille Note: No já se zase omlouvám, že to sem přidávám všechno takhle dohromady, jenže se bojím, že kdybych nechala nějakou kapitolu na později, už bych na to pak neměla dost času a zapoměla na to... Doufám že to nevadí... zas tolik... =/)


MINIKAPITOLA:

V MINULÉ KAPITOLE BYLO:
   "Ahoj, Stefane!"…   "Damone… kde jsi?"…   "V Mystic Grillu. Potřebuješ něco?" oznámil mi Damon…"Ano. Přijď ihned domů. Prosím!"…   Otočil jsem se a setkal se s jeho nepřítomným a smutným pohledem. Ty oči se na mě prosebně koukaly, věděl jsem, že chce už být pryč z tohohle domu…   "Tak o co jde, Stefe?"… Nevzmohl jsem se na nic, jen jsem mu pokynul po schodech nahoru a on poslušně šel, jak jsem stejně očekával. Bože, jak moc jsem toužil po tom nevidět jeho reakci…   Damon před jejím nehybným tělem hodnou chvíli jen stál s vytřeštěnýma očima a slzy se mu z očí hrnuly jedna po druhé, bez toho že by je jeho hrdost chtěla jakkoliv zastavit. Nedivil jsem se mu. Litoval jsem ho. Jak jen ho to teď musí bolet!... Byla chladná. Damon položil prst na její krk a když neucítil žádný tep, klekl si bezduše vedle ní na zem a sklopil hlavu, sepnul ruce a jasně jsem zřel, jak na zem dopadla další jeho probdělá slza utrpení…   "Damone, je mi to líto!"…   "Ne, Stefe. Je to moje vina. Nechal jsem ji tu a hned nato…"…   "Kdy bude pohřeb?"…   "Zítra. Damone, poslechni mě prosím a zůstaň tu."… Zvednul se ze země, její ruku položil na hrudník a chystal se znovu odejít. Jen nevím kam…."Je mi to líto!...   "Já vím, Stefe. Ale Ca-Caroline je už m-m-m-m-mrtvá. Nech mě se s tím srovnat, prosím!"…   "Nechápeš. Nemluvím o Caroline."… "A o čem teda?"… "O Katherine!"…   "Prosím tě, Stefane. Nebudeme do toho dnes zabředat. OK?…   "Omlouvám se."…   "Za co?"…   "Za to že jsem tě před 145 lety donutil přeměnit se!"…   "To stačí Stefe. Je pozdě. Teď to nebudeme řešit!"…   "Víš ty co?"…   "Nikdy jsem to neřekl nahlas. Asi ti to prostě potřebuju říct a ty to zase potřebuješ slyšet. OMLOUVÁM SE. To, co jsem udělal, bylo sobecké."…   "Nechtěl jsem být sám. Hádám, že jsem asi jen potřeboval svého bratra!"… . Bez ohledu na to, jestli mě odhodí potom kilometr do zdi, jsem ho objal a silně přitisknul k sobě… Teď jsme byli bratři. KONEČNĚ se po těch letech nenávisti a zrady prolomily hranice a my mohli opět cítit toho druhého. Matka by byla ráda…. "Je mrtvá, Stefe!"… "Je mi to líto. Damone. Teď pojď, necháme ji v klidu."…   Protřel jsem si oči od slz, které jsem v noci probdil. Nechtěl jsem, aby to na mě bratr poznal. I když po včerejšku by mi to ani tak moc nevadilo. Najednou jsem cítil, že jsme si blízcí stejně jako tehdy…   "Pohřeb bude za hodinu, Damone."… . "Díky, Stefe."… "Za to že jsi při mně."…   Povzdechem jsem se zvednul z podlahy a odešel za Stefanem. Musím si s ním promluvit o obřadu. Budu tam jen já, on, Elena a Bonnie. Matt a Tyler vědí jen to, že odjela do Anglie a ta i zůstane a nebude se již vracet. Nikdo se nedozví pravdu.

OBJEVENÝ CIT - CO SE BUDE DÍT DÁL?
   Láska. Přátelství. Žárlivost. Bolest. Strach. Zášť. Nemoc. Zdraví. Radost. Smutek. Šílenství. Nenávist. Ubohost. Vina. Smrt.
   Svět se změnil. Nic není tak jak má. Všechno je tak zářivé. Vše mi lítá hlavou jako zběsilé a nemohu to zastavit. Vidím barevné motýly, barevné ptáky zpívající na noční obloze, skrývající se před světem za stromy. Vidím lidi kráčející po ulici, nehledě na to, že kolem zuří upíří válka. Vidím lásku, která proplouvá do každé rodiny a zahrnuje je její péčí. A potom se vše změní a bolest najde své oběti. Bolí to, bože, tak to bolí. Už nevidím ptáky. Neslyším je zpívat, ani se neschovávají. Přeměnili se na veliké černé a červené příšery bez očí, které natahují ruky a chtějí mě chytit, dostat mě do pekla. Viděla jsem ty tváře, tváře, které křičely a bály se a žadonily o můj život! Bože.
  Ale něco mě nechtělo pustit. Stále jsem odcházela, vracela se, stále jsem cítila ten život, který mi pulzoval pod prsty a chtěl se mi zachytit v žilách, kam patřil odjakživa. Něco ve mně to nechtělo dopustit. Chtěla jsem jen v klidu zemřít, ne být pořád v dějišti a hrát nějakou potrhlou roli!
   A potom jsem uviděla světlo. Jako to bývá v knihách, až na to, že nyní to nebylo jen tak obyčejné světlo. Zářilo. Většina světel nezáří, jen svítí a člověk se jim může dívat do tváře kdykoliv, neoslepne. Toto světlo svazovalo, pálilo, hořelo a já se nemohla přesto vynadívat, nemohla jsem se přestat dívat jinam.
   To světlo mě táhlo. Kolem něj bylo několik bíle oblečených a jako kdyby spoře osvětlených lidí, neviděla jsem jim moc dobře do obličeje. Za mnou se vztahovaly mračna a cítila jsem, že ztrácím půdu po nohama. Pokusily se o mě mrákoty!
   Proč je tu najednou takové teplo, napadlo mě. Před chvilkou mi byla děsná zima a teď se mi zahřívají dokonce i ruce, které nehřály a byly chladné jako kus ledu, právě čerstvě vytáhnutého z mrazničky.
   Rozlepila jsem zavřené oči a znovu je přikrčila. Všude byla tma. Proč je tu tma? Světlo jsem milovala, nebo alespoň těch pár hodin, kdy jsem byla… kde jsem vlastně byla? Co se to se mnou stalo? Proč je tu tma a noc jako ve dne a v noci…? Blázním? Blouzním?
   Konečně jsem oči otevřela dokořán a zprvu vše viděla zašedle, skoro černě. Poté jsem rozeznala několik věcí, bílou barvu, velikou postel a křeslo. Neměla jsem ale ani tušení, kam by to mohlo patřit. Zdálo se mi, že mám vymytý celý mozek a nic normálního mi v něm nezbylo…!
   Pohnula jsem prsty. Cítila jsem! Já jsem cítila! Teď mi teprve několik věcí začíná pomalu docházet! V těle mi pulzuje život, krev se mi vaří a bublá, nutí mě křičet a nadávat do všech čertů!
   To, čím jsem si prošla, skutečně peklo bylo. Hořící láva připravená kdykoliv zachytit zakletého. Ale nedávalo mi smysl, proč jsem najednou vypadla z té hry o můj holý život a o světlá pravidla. Proč jsem zpátky… na Zemi? Co mě přivolalo? Protože pokud jsem to nebyla já… tak KDO?



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wiwi ~ ISOMERHALDER-FAN Wiwi ~ ISOMERHALDER-FAN | Web | 23. prosince 2010 v 17:59 | Reagovat

Ahoj,máš báječné povídky,miluju je,nechtěla by jsi nějakou zveřejnit na mém blogu? Kdyby ano,budu ráda,více info najdeš v menu v NEWS :))

2 LanQka LanQka | Web | 24. prosince 2010 v 16:08 | Reagovat

přeji ti krásné a veselé vánoce plné pohody a dárků....=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama