KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

You're not alone. I promise, Caroline! (14)

22. prosince 2010 v 14:59 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tak jsem sem šupem poslala druhou ať vynahradím to hloupý čekání :D Úplně jsme si libovala v situaci mezi Damonem a Stefanem :) :) :) :) Ani nevíte jak dloooooooouho jsem na to čekala :D :D :D :D :D: D

(Aprille Note: To známe =D Já taky vždycky stavím celou povídku na jednom jediném okamžiku, který většinou má přijít až úplně na samém konci a já se celou dobu strašně netrpělivě ošívám, kdy že tu chvíli konečně budu moct napsat =D)


V MINULÉ KAPITOLE BYLO:

   Moje matka byla jako vyměněná. V očích měla skelný výraz, na sobě oblečení roztrhané na kousky, jakoby se s někým hodně silným před pár sekundami prala. Po obličeji se jí honosily krvavé rýhy a vypadala strašidelněji než kdokoliv ve filmu Kruh…   "Caroline… Kde je Damon se Stefanem?"…Nebyl to její hlas. Ta žena která stála přede mnou jako přikovaná s děsivým posměšným výrazem v obličeji mohla být kdokoliv, jen ne moje matka. Ne ta osoba, do které jsem vkládala všechny své naděje několik let a toužila po tom, aby se jeden jediný obyčejný den ulila z práce a strávila den se mnou. Bála jsem se jí…   "Mami, co je to s tebou? Tohle nejsi ty."…   "Co chceš?"… "Co asi myslíš, že chci? Chci smrt! Přes sedmnáct let nečekám na nic jiného, dcerko! Pokud pořád nechápeš, chci tvou smrt. To jediné mi pomůže cítit se alespoň trochu lidsky!"… Tak snadno se vzdát? Ne, ne! Damon mi přece vždycky říkal, že mám…Ale tady už Damon není. Zůstala jsem sama…   "Proč jsi přišla?" otázala jsem se jí nepřátelsky. Pochopila, jsem, že je to nepřítel. "Co ode mně chceš?"… Smrt. Řekla jsem to už jednou."… Moje oči se pomalu přetočili k nehybné postavě s vyděšeným výrazem a na chvíli mi zablikala světýlka při pomyšlení, že je to Damon… ale byl to Stefan!...   Stefan se ke mně pokusil přiblížit, chtěl mě vytáhnout z jejího sevření, ale uviděla jsem jen nejasnou šmouhu a uslyšela zakřičet Stefana NEE! … Dezorientovaně jsem se podívala na svou díru v hrudi…. Někde v koutku mysli jsem uviděla svoji skutečnou mámu, usmívala se na mě a držela v náručí… to jsem se zrovna narodila…. sledovala jsem svůj vlastní porod a slzy měla na krajíčku. Potom jsem zahlédla Damona… Někde v koutku mysli jsem ho stále ještě vzpomínala, nedokázala jsem ho vytlačit ze svého srdce. Dívala jsem se vlastníma očima na nás dva. Byla to první chvíle, kdy mě poprvé políbil. Poprvé jako milovaného člověka, ne zneužitého… Potom vybouchnul ohňostroj a já viděla všechny lidi, které jsem kdy milovala; Elenu, Matta,  Bonnie, Tylera, Jennu, Alarica…  Díval jsem se jak Caroline padla na zem, v očích výraz překvapení a děsu…. Plakala. Opravdovým srdcervoucím pláčem, ale místo slz tekla krev. Bylo to bolestivé dívat se jak umírá. Tak mladá… tak milovaná!... DAMON…. Snažil jsem se ho přesvědčit, ať zůstane, že nechci znovu ztratit bratra, on ale jen zavrtěl hlavou a odešel nadobro… Byly doby, kdy bych byl nesmírně rád a radostí si oddechl, kdybych ho viděl odcházet a už se nikdy nevracet… Doby, kdy jsem se měl nenávidět hlavně za to, že zavrhuji svého jediného bratra, který tehdy přece toužil jen po lásce…! Najednou jsem chtěl, aby zůstal. Aby neodcházel. Abych ho neztrácel, stejně jako před několika lety…   Až se Damon dozví, že Caroline zemřela, zničí ho to. Nezvládne ten smutek, který ho zničil skoro úplně i před několika desítkami let…   Damon ji miloval… Bože a jak moc!... krev jsem nastrčil ke Caroliným ústům. Nic, žádná reakce. Dokonce jsem se jí pokusil dát i první pomoc, ale marně. Nedýchala… Poté jsem odešel do obývacího pokoje, kde jsem si pořádně lokl whisky a zvednul telefon.

SMRT A SMUTEK
   "Ahoj, Stefane!" přivítal mě ve sluchátku Damonův, na první pohled utrápený hlas. Žádná stopa po ironii nebo pokusu o to být hrdým. Nemusel se tak už totiž chovat, poněvadž věděl, že jsem ho prokouknul.
   "Damone… kde jsi?" vydechnul jsem s potěšením, že telefon zvednul, což bylo ještě téměř dobré znamení. Před půl rokem by to neudělal, nechal by ho zvonit na stole a tiše by se posmíval mé naivitě a potřebě bratra. Na druhou stranu už nebyla žádná možnost, že bych mu nemohl říct o tom co se s Caroline stalo, o tom, že je už mrtvá a nedá se s tím bohužel nic dělat…
   "V Mystic Grillu. Potřebuješ něco?" oznámil mi Damon a já slyšel cinknutí skleničky o barový pult. Pokud Damon ještě nevypil tak padesát skleniček vína, nebo whisky, hodně by mě to udivilo.
   S roztřesenýma rukama jsem polkl a odpověděl. "Ano. Přijď ihned domů. Prosím!"
   Skoro jsem viděl Damonův výraz, jak se teď asi zatvářil. Určitě se zamračil a přemýšlel nad tím, proč ho ten jeho hloupý bratr zase volá. Protože pokud jde o nějakou hloupost, zabije ho. Jak by teď ale mohlo jít o hloupost…
   "Proč?" no vida, trefil jsem se.
   "Prostě přijď!" vyhrknul jsem netrpělivě a položil sklenici zpátky na stůl. Neměl jsem ani trochu chuť teď pít, spíše zvracet, když jsem si znovu vybavil pohled na mrtvou Caroline… bože, proč jen se to nedalo vrátit, proč jsem nezareagoval dřív?!
   Pro jistotu jsem ihned zavěsil, než mi můj bratr stihnul odpověděl. Vždycky, když jsem mluvil netrpělivě, Damon se dovtípil, že jde o něco závažného. Snad mu alkohol neotupil mysl tak moc, aby teď znevažoval dojít do vlastního domu…
   Když jsem za sebou uslyšel krátké zasvištění větru, nic mě nenechalo na pochybách, že můj bratr zas tak hloupý není. Možná třeba vycítil, že jde o něco, co se ho hodně týká. Třeba vycítil i to že jeho milovaná už není…
   Otočil jsem se a setkal se s jeho nepřítomným a smutným pohledem. Ty oči se na mě prosebně koukaly, věděl jsem, že chce už být pryč z tohohle domu. Pryč ode mě, jakožto svého jediného bratra, kterého nenávidí, zatímco já k němu už začínám cítit opět potřebu bratrství. Nemůžu ho nechat trápit se v tom, potřebuje mě! On by možná neudělal to samé, ale o to tu teď nejde.
   "Tak o co jde, Stefe?" povzdechl si a vytáhnul ruce z kapsy černé kožené bundy, kterou nosil v každém počasí, každý den. Byla to jeho oblíbená věc, kromě Caroline, kterou miloval…
   Nadechnul jsem se k odpovědi a zvažoval, jak to poddat. Nevzmohl jsem se na nic, jen jsem mu pokynul po schodech nahoru a on poslušně šel, jak jsem stejně očekával. Bože, jak moc jsem toužil po tom nevidět jeho reakci…
   Jakmile jsem otevřel dveře od jeho pokoje, byla tam pořád. Ležela v té skrčené, nehybné póze a nic nenasvědčovalo tomu, že by v ní byla ještě nějaká známka života. Oči měla zavřené, jak jsem jí přes ně přejel chladnou rukou.
   Damon před jejím nehybným tělem hodnou chvíli jen stál s vytřeštěnýma očima, ignoroval mrtvolu v podobě její matky vedle něho,  a slzy se mu z očí hrnuly jedna po druhé, bez toho že by je jeho hrdost chtěla jakkoliv zastavit. Nedivil jsem se mu. Litoval jsem ho. Jak jen ho to teď musí bolet!
   Damon si kleknul k jejímu chladnému tělu, ve kterém už nebylo žádné to lidské teplo, na jaké jsem byl zvyklý od Eleny. Byla chladná. Damon položil prst na její krk a když neucítil žádný tep, klekl si bezduše vedle ní na zem a sklopil hlavu, sepnul ruce a jasně jsem zřel, jak na zem dopadla další jeho probdělá slza utrpení.
   Chytnul ji jemně za ruku a políbil. Beze slova, nebyla potřebná. To on vždy dokázal všechno vyjádřit pohledy a činy, ne slovy jako já. Setřel si jednou rukou slzu z očí, ale tou druhou stále nepouštěl. Zajímalo by mě co by se dělo, kdybych nezačal mluvit.
   "Damone, je mi to líto!"
   Zavrtěl hlavou. Zpočátku jsem měl za to, že tím vyjadřuje neschopnost, že je mi něco líto, ale tak to on vůbec nemyslel. Když promluvil, jeho hlas v sobě skrýval všechen smutek a nenávist k tomu, kdo jí to udělal. Byl ochraptělý a přeskakoval. Pocítil jsem silné nutkání ho obejmout.
   "Ne, Stefe. Je to moje vina. Nechal jsem ji tu a hned nato…" nedomluvil, nepotřeboval jsem slyšet vše. Byl jsem jen kousek od toho, abych se rozbrečel také. Pevně jsem ho sevřel za rameno a Damon si povzdechnul. Chápal jsem moc dobře jeho činy. Kdyby neodešel, nic by se možná nestalo. I když, kdo ví?
   "Kdy bude pohřeb?" řekl jakoby mimochodem a já si kleknul k němu. Poprvé za tu dobu jsem k němu ani trochu necítil nenávist. Ale potřebu vynahradit mu všechny ty roky, kdy jsem se o něj nezajímal.
   "Zítra. Damone, poslechni mě prosím a zůstaň tu."
   Byla to moje jediná prosba. Jediná věc, kterou jsem chtěl.
   Neodpověděl mi. Zvednul se ze země, její ruku položil na hrudník a chystal se znovu odejít. Jen nevím kam. MUSEL JSEM HO ZASTAVIT!!
   "Je mi to líto!" řekl jsem najednou a věděl jsem na rozdíl od něj moc dobře, o co se jedná. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta veliká potřeba omluvit se mu za to, co se stalo před tolika lety. Vyplynulo mi to na jazyku a já už prostě nebyl schopný to zastavit, aby to z mých úst nevyšlo. Ale navíc to nebyla žádná pokora, nebo trapas. Jen lidskost.
   Otočil se a stále na mě hleděl nechápavě a nemotorně, nepřítomně. Bál jsem se skoro dívat se na něj déle. Bolelo to. Proč se to jen muselo stát, ptal jsem se stále v hlavě.
   "Já vím, Stefe. Ale Ca-Caroline je už m-m-m-m-mrtvá. Nech mě se s tím srovnat, prosím!" požádal, očividně úplně vedle.
   Zavrtěl jsem hlavou. Teď, jak jsem správně pochopil, byla ta pravá chvíle na to říct si o minulosti, protože Caroline už bohužel také byla minulostí, musí si přece vyjasnit to, co se stalo před tolika lety! Nebude neustále žít s pocitem viny, stejně jako Damon určitě nechce neustále žít s pocitem nenávisti, protože ho to stravuje a  ničí ho to, ničí to jeho lidskost, jeho celkového a smrt Caroline k tomu hodně přispívá.
   "Nechápeš. Nemluvím o Caroline."
   Nadzvednul jeho obočí a já s potěšením zjistil, že se začíná vracet do reality. Díky mě!! "A o čem teda?"
   "O Katherine!" řekl jsem prostě a čekal, jak na to zareaguje. Ale ten očividně mohl mluvit o čemkoliv, jen ne o ní. O tom svědčilo to, co řekl hned vzápětí, po tom, co jsem na něj promluvil já.
   "Prosím tě, Stefane. Nebudeme do toho dnes zabředat. OK?" znovu se otočil, ale já mu dnes nehodlal ustupovat. Dnes si prostě vyslechne, co mám na srdci já, a ne on. Dnes bude vnímat on mě, nehledě na to, že mu zemřel asi jediný člověk, kterého kdy miloval tak silně, že by byl ochotný kvůli němu klidně i zemřít. Dnes mu už nedovolím, aby odešel a neslyšel, co mu chci 160 let říct, aby pochopil, že ho mám jako bratra stále rád, nic mu nevyčítám, ale zároveň chci, aby nic nevyčítal on mě a my byli zase bratři jako tehdy, kdy nás rozdělila jedna jediná žena pod sluncem, o tolik jiná než ty ostatní, a o tolik krutější a necitelnější než ty ostatní dívky na světě, které chodí po planetě Zemi.
   "Omlouvám se."
   Zase se na mě podíval tím nechápavým pohledem, takže mi nezbylo než pokračovat a doufat, že mě tu nenechá stát jako hlupáka.
   "Za co?" řekl stejně nakonec, nevydržel tu tíhu dozvědět se, co mám na srdci.
   "Za to, že jsem tě před 145 lety donutil přeměnit se!" vyhrknul jsem a najednou jsem ho zastihnul nepřipraveného. Jen protočil oči, ale bylo to v afektu, ne, že by to tak skutečně cítil. Věděl jsem to.
   "To stačí Stefe. Je pozdě. Teď to nebudeme řešit!" snažil se z toho dostat, ale to já nemohl dovolit!
   "Víš ty co?" pokračoval jsem a docílil toho, že se opět zastavil. Pomalu jsem se k němu přibližoval, věděl jsem, co za chvilku udělám tak i tak.
   "Nikdy jsem to neřekl nahlas. Asi ti to prostě potřebuju říct a ty to zase potřebuješ slyšet. OMLOUVÁM SE. To, co jsem udělal, bylo sobecké." S potížemi jsem to dokončil. Bože, tolik let jsem se k tomu odvažoval.
   "Nechtěl jsem být sám. Hádám, že jsem asi jen potřeboval svého bratra!"
   Damon několik vteřin jen zíral, neschopný promluvit, po tom, co jsem ho zavalil omluvami a výčitkami sám sobě. A já na nic nečekal. Bez ohledu na to, jestli mě odhodí potom kilometr do zdi, jsem ho objal a silně přitisknul k sobě.
   Zprvu jsem myslel, že se začne bránit a vytrhne se z mého sevření, ale neučinil tak, chvilku stál toporně, nevěděl co dělat. Až pak stisk povolil a cítil jsem, že objetí je z obou stran, ne jen z mé.
   Teď jsme byli bratři. KONEČNĚ se po těch letech nenávisti a zrady prolomily hranice a my mohli opět cítit toho druhého. Matka by byla ráda.
   "Je mrtvá, Stefe!" vzlyknul Damon, připadal mi hned jako člověk.
   Přikývnul jsem. "Je mi to líto. Damone. Teď pojď, necháme ji v klidu."

   O DEN POZDĚJI

   Damon:
   Protřel jsem si oči od slz, které jsem v noci probdil. Nechtěl jsem, aby to na mě bratr poznal. I když po včerejšku by mi to ani tak moc nevadilo. Najednou jsem cítil, že jsme si blízcí stejně jako tehdy. Že jsme opět bratři! To co se stalo mu sice neodpustím nikdy DOCELA, ale… kde je psáno, že nesmím mít rád bratra?
   Carolinino tělo leželo stále na zemi, jen jsem ho narovnal do přijatelnější polohy, aby netrpěla. Svého rozhodnutí odejít jsem litoval každou vteřinou…
   "Pohřeb bude za hodinu, Damone."
   Otočil jsem se. Můj bratr stál mezi dveřmi a nejistě pokukoval dovnitř. Klečel jsem u těla mé milované a hleděl na ni s tím obvyklým smutkem. Každý koho jsem kdy miloval musí zákonitě zemřít. Je to tak stejně jako s mou matkou…
   Přikývnul jsem. "Díky, Stefe."
   Bratr se zamračil a stejně jako včera překvapil on mne, teď jsem to udělal já naopak. "Za co?"
   K odpovědi jsem se asi minutu odhodlával. "Za to, že jsi při mně."
   Jen se usmál a zavřel za sebou dveře. Chápal, že potřebuji být s ní sám, než mi odejde navždy. Teď byla ještě se mnou, ale co za tu hodinu… Nejraději bych zemřel i s ní, ale nechci aby to bylo jako v Romeo a Julii.
   S povzdechem jsem se zvednul z podlahy a odešel za Stefanem. Musím si s ním promluvit o obřadu. Budu tam jen já, on, Elena a Bonnie. Matt a Tyler vědí jen to, že odjela do Anglie a tam i zůstane a nebude se již vracet. Nikdo se nedozví pravdu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♣Alenka♣ Ashley Tisdale ♣Alenka♣ Ashley Tisdale | Web | 22. prosince 2010 v 15:04 | Reagovat

Krása!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama