KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

You're not alone. I promise, Caroline! (13)

22. prosince 2010 v 14:56 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tak a jsem tu zase :) Uplynulo hodně od té doby kdy jsem napsala minulou část :) Nechtělo se mi totiž napsat ji tak smutnou, ale musela jsem :( Navíc jsem byla dva týdny u babičky a dědy a oni jaksi nemají internet, takže se omlouvám :) Vzhledem k tomu, že už brzy začnu psát další jinou povídku, tuhle jsem se rozhodla ukončit předčasně, takže si počkáte ještě kapitolku nebo dvě. Jinak, ta nová by měla dojít, když nebudou problémy, v úterý nebo ve středu, ale vzhledem k tomu že nikdo nestíhá počítám s komplikacemi :D

(Aprille Note: Nikdo nestíhá... Hmmm... No comment =D=D=D)


V MINULÉ KAPITOLE BYLO:
"Ale ne, ona je totiž potomek. Potomek spojnic. Zajímavé. Hodně dlouho jsem pátrala po tom, kdo by tím člověkem mohl být. Nebo jakýmkoliv jiným tvorem. Až jsem ho nakonec objevila. Nebylo to nijak těžké" … Spojnice se vyznačují svou silou, Damone, to víš. Ale Caroline je děsivě slabá. A právě kvůli její matce." … "Udělala tě tak slabou, jak jen to jde. Tvůj otec totiž není… vhodným. Nikdy nebyl vhodný. To tě oslabuje. Neustále. To proto jsi nemocná, to proto nerosteš." … "A tím pádem… nezestárneš, Caroline!" vydechnul … I když… jaké to je, co? Nebýt upírem, ale přesto nezemřít a žít tak dlouho, jak chceš?" … A navíc… máš Damona. Jediného "člověka", kterého chce kolem… 300 dívek? A přesto je jen s tebou… Nikdy bych si netipla, že mu to vydrží. Věř mi." …   Usmála se. "Na někoho v okolí. Ví, že Caroline zná pravdu. Je s ní propojená. A nedovolí, aby žila." …    "Jsem prokletá!" povzdechla jsem si a prohrábla vlasy…   Tím, že se z nenadání zvedl, vzbudil mou bystrou pozornost. Vypadal zkroušeně. Už byl skoro u dveří, než jsem se ozvala já. Nemohla jsem ho nechat odejít jen tak…   "Kam jako jdeš, Damone?!"… "Pryč."…   "Vidím, že jsem ti život zničil už dost. Teď máš něco, nad čím potřebuješ přemýšlet. A pro mě tu už není místo. …V Mystic Falls jsem byl už moc dlouho. Stefan má pravdu, už je asi čas odejít. Začít někde jinde, stejný starý život se vzpomínkami na tebe. Na tebe budu vždycky rád vzpomínat."…   "Měj fantastický život!"…   Nikdo nepřicházel. …Najednou jsem zbystřila. Když jsem se silně zaposlouchala, slyšela jsem drobné klepání. Znělo to ale jako kdyby někdo škrábal nehty o železo….Rychle jsem si v mžiku střela slzy, vstala, pozpátku doklopýtala k rohu místnosti a čekala. ONO to pochodovalo stále dál, dál dál. Škrábání přicházelo. Přicházelo, ono přicházelo. Stále blíž bylo a potom jsem si zakryla pusu, abych nevykřikla….Klika u dveří se hýbala. Pomaloučku, potichoučku. A… škrábání se náhle rozlehlo v mé hlavě a já začala křičet…

SPOJNICE

   Bolest v hlavě najednou polevila a já se zmateně rozhlédla kolem. Metr přede mnou jsem zaregistrovala temnou siluetu, vznášející se ve vzduchu. Vydechla jsem a zatajila dech. Bylo mi mdlo, zvláště pak při zjištění, že ten tvor přede mnou není nikdo jiný než moje vznešená matka.
   Píchalo mě v žebrech a cítila jsem se na omdlení po celou tu dobu, kdy jsme na sebe zíraly a ani jedna z nás netušila, co říct. Ale já byla potom ta, která se odhodlala.
   "M-Mami? Bože, vyděsila jsi mě!" vykvikla jsem a trapně si přejela přes čupřinu vlasů, snažíc se o to aby mi nepadaly do očí.
   Moje matka byla jako vyměněná. V očích měla skelný výraz, na sobě oblečení roztrhané na kousky, jakoby se s někým hodně silným před pár sekundami prala. Po obličeji se jí honosily krvavé rýhy a vypadala strašidelněji než kdokoliv ve filmu Kruh.
   Když promluvila, byla to chvíle kdy jsem si uvědomila, že bych se teď doopravdy měla začít bát.
   "Caroline… Kde je Damon se Stefanem?"
   Nebyl to její hlas. Ta žena která stála přede mnou jako přikovaná s děsivým posměšným výrazem v obličeji mohla být kdokoliv, jen ne moje matka. Ne ta osoba, do které jsem vkládala všechny své naděje několik let a toužila po tom, aby se jeden jediný obyčejný den ulila z práce a strávila den se mnou. Bála jsem se jí.
   "Proč?" zeptala jsem se jí obezřetně.
   Koutky jejích úst se zvedly v děsivé grimase. "Potřebuji s nimi mluvit. Zavolej mi je… ale… Ty nemůžeš, viď? Nevíš kde je ani jeden z nich. Och, jaká škoda."
   Potlačila jsem slzy, které se mi hrnuly do očí a ustoupila o krok zpátky.
   "Mami, co je to s tebou? Tohle nejsi ty."
   Znovu ten děsivý výraz, připomnělo mi to přímo instinktivně Mlčení jehňátek.
   "Mýlíš se, jsem to já. Jen z trochu jiného úhlu."
   "Co chceš?" vyjela jsem na ni a hned vzápětí toho zalitovala. Přiblížila se ke mně rychle jako upír a v očích neměla žádnou mateřskou lásku, žádný cit, žádné starosti. Jen strach a nenávist. Tohle nebyla moje matka. Ať byla kýmkoliv, nepřišla jsem na to a bála se znát odpověď. Přála jsem si jen odejít z tohoto pokoje!
   Přivřela oči a sykla: "Co asi myslíš, že chci? Chci smrt! Přes sedmnáct let nečekám na nic jiného, dcerko! Pokud pořád nechápeš, chci tvou smrt. To jediné mi pomůže cítit se alespoň trochu lidsky!"
   Neschopná slova jsem na ni jen hleděla. Co to mohlo být za stvůru, neustále mi bušilo v mozku. Přemýšlela jsem na plné obrátky. Nebyla jsem tak hloupá aby mi nedošlo, že asi za nedlouho skončím na zemi s probodnutým srdcem a nepotkám už nikoho ze známých. Někde v hlouby jsem to tušila, možná že i dokonce vítala. Ano, chtěla jsem zemřít, ale….
   Co to povídám?! Nemůžu zemřít! Je tu tolik lidí, kteří by za to určitě byli rádi, já vím, ale já sama se za to nenáviděla. Tak snadno se vzdát? Ne, ne! Damon mi přece vždycky říkal, že mám…
   Ale tady už Damon není. Zůstala jsem sama…sama…sama…sama… Ne, nemysli na to, napovídal mi maličký hlásek v hlavě. Kašli na něj, opustil tě, soustřeď se na ni! Ona je teď důležitá.
   Přikývla jsem v duchu a ucouvla před mou bývalou matkou.
   "Proč jsi přišla?" otázala jsem se jí nepřátelsky. Pochopila, jsem, že je to nepřítel. "Co ode mně chceš?"
   "Matka" se usmála. "Smrt. Řekla jsem to už jednou."
   Dívala jsem se na to, jak se pořád přibližuje a přibližuje. Byla blíž, béž, blíž, nemohla jsem už couvat, stála jsem v rohu. Chyba do něho stoupnout! Moje oči se pomalu přetočili k nehybné postavě s vyděšeným výrazem a na chvíli mi zablikala světýlka při pomyšlení, že je to Damon… ale byl to Stefan!
   "Stefane!" sykla jsem prosebně a pohledem hodila po mé bývalé matce. Tvářila se ještě více nenávistně, než jsem kdy viděla.
   Stefan se ke mně pokusil přiblížit, chtěl mě vytáhnout z jejího sevření, ale uviděla jsem jen nejasnou šmouhu a uslyšela zakřičet Stefana NEE!
   Zbyla jen bolest. Dezorientovaně jsem se podívala na svou díru v hrudi. Nebolelo to. Na nějakou chvíli jsem nic neslyšela, bylo to jako kdyby někdo vypnul rádio a všechno ostatní utichlo s tím. Bylo to tak osvěžující, plné krásy a pochopení všech, ačkoliv jsem to nechápala. Někde v koutku mysli jsem uviděla svoji skutečnou mámu, usmívala se na mě a držela v náručí… to jsem se zrovna narodila. Byla jsem tam v tu chvíli, bylo to jako dívat se na něco paralelního. Na něco nesmyslného… sledovala jsem svůj vlastní porod a slzy měla na krajíčku. Potom jsem zahlédla Damona. Někde v koutku mysli jsem ho stále ještě vzpomínala, nedokázala jsem ho vytlačit ze svého srdce. Dívala jsem se vlastníma očima na nás dva. Byla to první chvíle, kdy mě poprvé políbil. Poprvé jako milovaného člověka, ne zneužitého. Bylo to krásné a smutné při pomyšlení že to bylo dnes naposledy kdy jsem ho mohla vidět. Potom vybouchnul ohňostroj a já viděla všechny lidi, které jsem kdy milovala; Elenu, Matta,  Bonnie, Tylera, Jennu, Alarica a všechny ostatní, ke kterým jsem kdy cítila lásku nebo přátelství…
  
   Díval jsem se jak Caroline padla na zem, v očích výraz překvapení a děsu. Chtěl jsem jí pomoct, tak strašně jsem chtěl! Ale nemohl. Moje nohy zarostly do země a já se jedině díval na to jak trpí. Z boku jí sršela krev, ale mě nelákala. Plakala. Opravdovým srdcervoucím pláčem, ale místo slz tekla krev. Bylo to bolestivé dívat se jak umírá. Tak mladá… tak milovaná!
   První myšlenka, která mě napadla hned po tom, že umírá, byla DAMON. Odešel, rozloučil se se mnou, řekl, že nějakou dobu tu ještě zůstane a bude pozorovat, jestli se kolem ní neděje něco špatného. Snažil jsem se ho přesvědčit, ať zůstane, že nechci znovu ztratit bratra, on ale jen zavrtěl hlavou a odešel nadobro.
   Byly doby, kdy bych byl nesmírně rád a radostí si oddechl, kdybych ho viděl odcházet a už se nikdy nevracet. Byly to doby, kdy jsem ho nenáviděl za to že mi sebral Katherine, kdy jsem myslel, že díky němu je mrtvá. Doby, kdy jsem obviňoval i sám sebe a děsivě se bál každého dne, který měl nastat. Doby, kdy jsem se měl nenávidět hlavně za to, že zavrhuji svého jediného bratra, který tehdy přece toužil jen po lásce. Chtěl být milován, stejně jako já. Pochopil, že ho Katherine obelhala. I já to pochopil, i když ke mně možná že cítila něco silnějšího. Ale já mám Elenu. Navždy ji budu mít, zůstane moje a já budu každičký den stát po jejím boku…
   Když se před pěti hodinami se mnou Damon, můj jediný smutný bratr, rozloučil, pocítil jsem žal a smutek, který jsem v sobě dusil po tak dlouhou dobu! Najednou jsem chtěl, aby zůstal. Aby neodcházel. Abych ho neztrácel, stejně jako před několika lety. Za těch pár dní jsem s ním začínal soucítit, začínal jsem opět věřit v to že by z nás mohli být alespoň přátelé a po čase možná něco víc… možná opět bratři, stojící  jeden druhému po boku.
   Až se Damon dozví, že Caroline zemřela, zničí ho to. Nezvládne ten smutek, který ho zničil skoro úplně i před několika desítkami let. Bude z něj opět to monstrum, kterým byl tehdy, dokud nepotkal Elenu a neseznámil se s Caroline? Jiskřilo to mezi nimi od začátku, jen si toho nevšiml ani jeden ani druhý. Ale já ano…
   Damon ji miloval… Bože a jak moc! Nejraději bych mlčel a řekl mu, že žije spokojeným šťastným životem, než abych mu způsobil opět tu bolest…
   Bez zaváhání jsem se přiřítil k její matce  nehledě na to jestli v ní něco lidského ještě bylo, jsem jí prokousnul krk. Poté jsem ji nechal dopadnout na podlahu a krev nastrčil ke Caroliným ústům. Nic, žádná reakce. Dokonce jsem se jí pokusil dát i první pomoc, ale marně. Nedýchala. Nebylo už možné ji zachránit. Ani přeměnit na upíra, to v žádném případě. Bylo pozdě.
   "Caroline," vzdychnul jsem a přejel jí rukou přes oči. Poté jsem odešel do obývacího pokoje, kde jsem si pořádně lokl whisky a zvednul telefon. Doufal jsem od srdce, že ho ještě jednou zastihnu a že mi ten telefon vůbec zvedne. Jsem přece jeho bratr a on mě teď potřebuje….

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama