KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

You're not alone. I promise, Caroline! (12)

7. prosince 2010 v 17:45 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tak a je u další kapitolka :-) Rozhodla jsem se povídku ukončit trošku dřív :-)

(Aprille Note: I tahle povídka přišla už před nějakou tou dobou, ale přidávám jí až teď... Skvělá povídka, jinak nemám slov....)


V MINULÉ KAPITOLE BYLO:

   "KATHERINE!"…   "Přísahám, že jestli se neukážeš, najdu si tě a utrhnu ti hlavu!"…   "Ale, ale, ale, Damone!"…   "Caroline, ráda tě vidím. Páni, vypadáš dobře. Na to že jsi nemocná…!"…      "A víš ty, že jo? Ale první mi řekni, co ode mě potřebuješ? Nepřišel by jsi kdyby o nic nešlo!"… "Co je s Caroline?"… "Ty jsi o tom všem věděla?"…   "Já? Samozřejmě, že ano. Ale ne tak jak myslíš. Dříve jsem se o ni zajímala, pamatuješ? Víš, je lepší když bude mrtvá, než když bude žít! Ale to by to muselo jít!" odpověděla posléze.
…"Mrtvá? Ona BUDE žít!" Vykřikl Damon, až se mi zježily vlasy na hlavě….   "Jak si tím můžeš být tak jistý, Damone?"… "Prostě jsem. Ochráním ji."… . "Nemůžeš."…   "Neslyšel jsi staré pověsti? Staré legendy?"… O jedné ženě. Ženě, která byla krásná, chytrá, bílé vlasy jí často povlávaly ve větru," vysvětlila pomalu a škodolibě se přitom dívala na mě. "Ženě, která byla inspirací v mnoha knihách minulosti i současnosti. Ženě, která nejednou překročila zákon, pro ty které milovala. Ženě, která se vyznačovala hlavně a hlavně svou krví. Neměla červenou krev, jako ostatní. Místo toho byla naplněná vodou, jen ta byla v jejím těle!"…   "Ne. Lžeš!"…"…Ta žena měla potomky. Nebylo to sice doloženo v knihách, nicméně je to pravda. Jsou tři. Ta žena, její dcera a dcera dcery její. Jedna z nich ale není jako ty dvě, to víš. Ta zemře. Teď už je určitě stará, kolem čtyřiceti… Znáš tu legendu. Spojnice mezi prostorem a časem, to je jejich pravé jméno... Nikdy nezemřou. Nemohou. To je jejich zákon a osud. Stále být v pohybu!"…

LEGENDY

   "Caroline se narodila před sedmnácti lety!" namítnul Damon, očividně odmítal uvěřit tomu tvrzení, které uvedla jeho nepřítelkyně Katherine.
   Katherine zvědavě naklonila hlavu na pravou stranu, vlasy se jí oddělily a šel vidět bílý krk s nádherným náhrdelníkem na krku. Zkoumavě se dívala jak vystrašeně cukám očima.
   "Zvláštní, co? Ale ne, ona je totiž potomek. Potomek spojnic. Zajímavé. Hodně dlouho jsem pátrala po tom, kdo by tím člověkem mohl být. Nebo jakýmkoliv jiným tvorem. Až jsem ho nakonec objevila. Nebylo to nijak těžké. Po letech dosáhnout úspěchu je nádherné. Ten pocit, ach! Nebudu vám to vyprávět. Skutečně by to nebyla záležitost na pět minut.
   Už jsem to jednou ale řekla. Našla jsem ji. Caroline je potomek spojnice. Má v sobě jejich krev, i když v sobě žádnou krev nemá. Proto pro mne bylo velice nesnadné… odhalit ji. Měla jsem za to, že o všem ví. O tom, kým je.
   Potom jsem zjistila jak to doopravdy je. Netušila ani o polovině toho jaká by jednou mohla být. Co by mohla způsobit. Spojnice se vyznačují svou silou, Damone, to víš. Ale Caroline je děsivě slabá. A právě kvůli její matce."
   Zbystřila jsem. "Mojí matce? Co je s ní?"
   Katherine se zachechtala. "Udělala tě tak slabou, jak jen to jde. Tvůj otec totiž není… vhodným. Nikdy nebyl vhodný. To tě oslabuje. Neustále. To proto jsi nemocná, to proto nerosteš."
   Zamračila jsem se. To se mi skutečně zdálo naprosto nesmyslné.
   "Já, že nerostu? To je blbost!" zakřičela jsem na ni a Damon mi sevřel ruku.
   Pokrčila jen rameny. "Jsi slabá. V tom případě se dá snadno, velice, velice, velice snadno očekávat, že silná nikdy nebudeš. A tím pádem…… Damone?"
   Obrátila jsem se jako na obratníku a zahleděla se mimořádně na něj. Tvářil se nezvykle vážně. Neviděla jsem ho v takovém stavu snad ještě nikdy, co pamatuji. Jako kdyby právě zestárnul o deset let.
   "Damone?" zopakovala jsem Katherinina slova a čekala na odpověď.
   Prohrábnul si unaveně jednou rukou vlasy a potom mi konečně dal to, co jsem chtěla.
   "A tím pádem… nezestárneš, Caroline!" vydechnul.
   Nezestárnu? O čem to proboha mluví…? Samozřejmě, že stárnu, poslední dva roky sice vypadám pořád stejně, jenomže to je tím, jak moc málo jím a piju! Nebo snad ne? Je se mnou doopravdy něco… špatně? Mám v sobě něco nelidského, co potřebuje vyhodit ven, ale nejde to zároveň vyhodit ven?
   "Ne, to ne. Stárnu!!" vykřikla jsem a Damon odvrátil pohled a ten mu sklouznul na zemi. Ztratil nit.
   Ale ujala se slova Katherine. Ohromně ji to bavilo.
   "Je ti sedmnáct. Vyčerpala jsi všechnu sílu, co jsi v sobě měla nastřádanou. Je možnost, že pokud budeš stále slabá a budeš se šetřit, za sto padesát let bude vidět drobná změna. Ale moc v to nedoufej. I když… jaké to je, co? Nebýt upírem, ale přesto nezemřít a žít tak dlouho, jak chceš?"
   Na těle mi naskočila husí kůže.
   "Děsivý!"
   "Přeháníš. Tohle chce mnoho lidí. A navíc… máš Damona. Jediného "člověka", kterého chce kolem… 300 dívek? A přesto je jen s tebou… Nikdy bych si netipla, že mu to vydrží. Věř mi."
   "Je čas jít. Děkuji, Katherine, ale potřebujeme si promluvit sami, a na to tě nepotřebujeme!" dodal a otočil se, jenomže Katherine měla ještě jednu věc, na kterou asi náhooodou zapomněla.
   "Mimochodem, Damone, dávejte si pozor."
   "Na co?"
   Usmála se. "Na někoho v okolí. Ví, že Caroline zná pravdu. Je s ní propojená. A nedovolí, aby žila."
  
   Posadila jsem se na postel. Všechno bylo na mě až moc neuvěřitelné. Opravdu nikdy nezestárnu? Jsem jako upír? Budu se dívat na to jak moji přátelé umírají a já bud pořád žít, jako vetřelec, jako…upír!
   Katherine určitě nelhala.
   "Car?" hlesl Damon a posadil se vedle mě. Několik minut jsem jen mlčela. Mlčeli jsme oba. Nebylo nic, co by stálo za to říct. Snad jen to, že si připadám jako hlupák.
   "Car!" pohladil mě po obličeji, ale stále jsme se na něj nedívala.
   "Je to pravda, co?"
   Opět ten pohled starého muže!
   "Ano."
   Smutně jsem se zachechtala. Opravdu jsem blázen. Protože to co se děje nejsem já. Nikdy to nebudu já.
   "Jsem prokletá!" povzdechla jsem si a prohrábla vlasy.
   Damon se mi snažil podívat do očí. Ne úspěšně. Odvracela jsem se od něj neustále. A on očividně došel k jednomu názoru. K nezvratnému názoru.
   Tím, že se z nenadání zvedl, vzbudil mou bystrou pozornost. Vypadal zkroušeně. Už byl skoro u dveří, než jsem se ozvala já. Nemohla jsem ho nechat odejít jen tak. Nebo snad ano? Co si myslí? V pohodě si odejde, beze slova? I když… já nejsem o nic lepší. Také jsem mlčela.
   "Kam jako jdeš, Damone?!"
   Otočil se. Nevím, co se mu zrcadlilo v obličeji a očích kromě smutku a touhy mě obejmout,  ale nebylo to nic dobrého.
   "Pryč."
   Zakabonila jsem se a zvedla se také. Pryč? Jak "pryč"?
   "Vidím, že jsem ti život zničil už dost. Teď máš něco, nad čím potřebuješ přemýšlet. A pro mě tu už není místo.
   V Mystic Falls jsem byl už moc dlouho. Stefan má pravdu, už je asi čas odejít. Začít někde jinde, stejný starý život se vzpomínkami na tebe. Na tebe budu vždycky rád vzpomínat."
   Skoro jsem nebyla schopná slova. Pokusila jsem se k němu přiblížit, ale docílila jsem jen toho, že jsem zakopla o vlastní nohy a stěží se udržela na nohách. Přes moře slz jsem neviděla vůbec nic, jen nějaké rozmazané šmouhy. Ale můj cíl zůstával stejný. Pořád tam stál. Asi čekal na to, co řeknu.
   "D-Damone! Prosím, ne!" hlesla jsem a zakašlala. Slzy se hrnuly jedna po druhé a cítila jsem, že se o mě pokoušejí mrákoty. Ruce jsem měla chladné jako upír a v očích bezmeznou prosbu.
   Zavrtěl hlavou, také se mu leskly oči. Ruka, kterou svíral kliku, se mu třepala.
   "Bude to tak lepší. Věř mi. Po čase zapomeneš i ty. Stefan tu bude stále, dokud se nerozhodne co udělat s Elenou. Pomůže ti. Všechno bude jako dřív. Nyní máš moc času. Jen…jen… jen mi něco slib."
   Setřela jsem si jednou rukou slzy a přikývla. Slíbila bych mu cokoliv, pokud by to znamenalo, že zůstane. Jenže to on neudělá. Rozhodl se. Opustí mě. Nechá mě tu samotnou. Myslela jsem si, že mě miluje, ale teď…?
   "Měj fantastický život!"
   Poslední slova Damona. Poslední slova milovaného člověka, kterého vidíte opouštět vás. Poslední věta, díky níž uslyšíte naposledy jeho nádherný hlas. Hlas, na který nikdy nebudete chtít zapomenout. Poslední žádost, kterou, jak jsem si jistá, mu nebudu schopná ani slíbit, ani dodržet. Splnit… Poslední slova před tím, než odešel navždy.
   Nezaznamenala jsem ani tu rychlost, s jakou odešel. Rozmazaně jsem upírala oči na místo, kde před malou setinou sekundy stál. Je prázdné!
   Podlomila se mi kolena a já dopadla tvrdě na podlahu. Pořád jsem si opakovala, že tohle nemůže být prostě pravda. Damon neodešel, ne, ne, stále tu se mnou je. Schovává se někde ve stínu.
   Jenomže jakmile tu není Damon, není tu žádný stín…
   A tentokrát jsem se skutečně rozbrečela naplno. Slzy se hrnuly ven tak rychle, že pode mnou byla téměř kaluž smutku a žalu. Nehty jsem si zarývala do kůže, jak jsem se musela držet, abych nekřičela jako raněný pes. Vlasy jsem měla rozcuchané a věděla jsem, že v nich jsou pramínky krve.
   Klečela jsem tam dobrých pět hodin. Pět hodin, kdy jsem neustále čekala, že uslyším znovu hlas mého upíra, který se vrací a omlouvá se mi za tu bolest.
   Nikdo nepřicházel.
   Najednou jsem zbystřila. Když jsem se silně zaposlouchala, slyšela jsem drobné klepání. Znělo to ale jako kdyby někdo škrábal nehty o železo.
   Rychle jsem si v mžiku střela slzy, vstala, pozpátku doklopýtala k rohu místnosti a čekala. ONO to pochodovalo stále dál, dál dál. Škrábání přicházelo. Přicházelo, ono přicházelo. Stále blíž bylo a potom jsem si zakryla pusu, abych nevykřikla.
   Klika u dveří se hýbala. Pomaloučku, potichoučku. A… škrábání se náhle rozlehlo v mé hlavě a já začala křičet.
  
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hallo-chan Hallo-chan | Web | 7. prosince 2010 v 18:22 | Reagovat

Ten odchod Damona mi výrazmně připomínal Nový měsíc... Jinak hezké..:)

2 Danielle Danielle | E-mail | 7. prosince 2010 v 18:27 | Reagovat

:D Já vím, ono je to možný:) Ale muselo to tam být, vyhovovalo mi to. Ale fanynkou Stmívání nejsem, takže si nemyslete že kopíruju:D:D

3 create-world create-world | Web | 7. prosince 2010 v 18:57 | Reagovat

Upíří deníky??

4 Khate-Chan Khate-Chan | Web | 7. prosince 2010 v 20:01 | Reagovat

WoW Pěkné :)

5 Kristýna Kristýna | 8. prosince 2010 v 1:35 | Reagovat

je to nádherná kapitolka.. a strašně smutná :'( .. brečim jak želva... zmetek Damon . . .

6 Martina Martina | E-mail | 8. prosince 2010 v 19:24 | Reagovat

Krásná kapitolka, rychle další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama