KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust her, ´cause she´s not worthed it (4)

30. prosince 2010 v 16:17 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Já vím, já vím, že mám skluz =/ Moc se omlouvám, ale prostě nějak zjišťuji, že čtyřiadvacet hodin je vážně málo... Achjo, chci žít na planetě se dnem o třiceti hodinách nejméně...


Elena:
Bylo mi jasné, že tyhle šaty už na sebe víckrát nevezmu. Shodila jsem je ze sebe, jak nejrychleji jsem uměla a pověsila na ramínko zpět do skříně.
A ty boty taky ne. Odkopla jsem je hned, jak mě Damon zase donesl do mého pokoje, kde jsme se v rychlosti rozloučili pro případ, že by se mě Stefan rozhodl jít zkontrolovat.
Až teprv teď mi došlo, co jsem to vlastně udělala. Vážně jsem tak ukrutně předstírala a lhala někomu, koho jsem ještě před několika dny tak strašně milovala a možná ještě stále miluju?
Strašilo mi to v hlavě celou noc. Nemohla jsem usnout, jak jsem pořád myslela na to, že jsem si tak děsně zase zamotala život.
Hned ráno jsem vypadla z domu a okamžitě běžela za Bonnie. Málem jsem přitom zapoměla všechny ty šaty, co jsem včera tak pečlivě vybírala, doma. Bonnie to musela vědět. Musela jsem jí to říct, musela jsem jí říct o tom, že jsem se vydávala za Katherine.
Málem jsem jí převálcovala ve dveřích, jak jsem spěchala, aby to konečně už bylo venku. Prohnala jsem se její předsíní jak vychřice a urychleně jí odtlačila totálně nechápající nahoru do jejího pokoje, který jsem za náma pěkně pečlvě zamkla a ještě se pro jistotu podívala z okna, jestli někdo neposlouchá na ulici.
"Mám děěěěěsivej gááááálaktickej problém!," vybalila jsem na ní překotně a přitom odhazovala všechny ty šaty na neúhlednou hromadu kamsi k rohu postele.
Celou moji zpověď Bonnie poslouchala s pusou dokořán a s totálně ohromeným výrazem. Když jsem skončla, ještě slušnou chvíli nebyla schopna jediného slůvka, natož mi poradit, co mám teď dělat.
"Eh... já... já tak nějak nevím, co ti na to říct," přiznala nakonec stále ještě vyjeveně, jakoby právě přistála na měsíci.
"Poraď mi!! Prosím, prosím, poraďmi, co mám dělat!!," zaúpěla jsem a přitom úspěšně ignorovala její předchozí větu.
"A-ale co? Nemám sebemenší ponětí, co bys měla dělat," odvětila Bonnie s trochu omluvným a trochu zoufalým výrazem.
Nádech. Výdech. To se zvládne.
"Fajn... Co třeba takhle," začala jsem asi tak po minutě rozpačitého ticha. "Ještě jednou budu předstírat Katherine a řeknu, že jsem Elenu - teda sebe - že jsem zabila a někde zakopala, ne?," věděla jse, že se na mě Bonnie podívá jak na blázna, ještě řív, než jsem se na ní vůbec dívala. Ale nic lepšího mě nenapadalo.
A ani jednu z nás. Dokonce ani postupem dne, kdy jsme se nakonec dostali k těm přípravám na tu oslavu u Lockwoodů, jsme nic nového nevymyslely. Celou dobu, co mi Bonnie natáčela vlasy, jsem se snažila přijít na nějakou variantu, která by neskončila mou bezkrevnou mrtvolou v příkopě. Jenže taková varianta asi neexistovala. Nakonec jsem stála u brány k sídlu Lockwoodů stále ještě bez řešení mé problematické situace v dvojité roli.
Nevím, jestli jsem chtěla něco odčinit, nebo měla špatné svědomí, nebo tak něco, ale snažila jsem se tam najít Stefana. Všude byly světla a různé ozdoby a mašličky a takové snobské cetky všelijakého druhu a všude možně už tu byla spousta lidí, ale Stefan zjevně ještě ne.
No a pak jsem vrazila přímo do Damona.
"Uh, Damone!," zakvílela jsem, hned jak jsem se trochu vzpamatovala po tom, jak mě hbytě zase vytáhl na nohy.
"Katherine," zašklebil se na mě provokativně a já měla chuť mu v tu ránu jednu ubalit.
"Damone, Stefan tu může kdekoli být!," plísnila jsem ho a zároveň si upravovala sukni mých karmínových šatů, které na mě dnes Bonnie navlékla.
"Není tu," oznámil mi prostě a už mě líbal za pevného stisku ve svém náručí.
"Damone," napomenula jsem ho skrz polibky, ale nebylo to zrovna intenzivní. Nějak jsem se na to napomínání nemohla soustředit, jak mě tak smyslně líbal na krk a pak zase na rty a jeho nenechavé prsty jemně bloudily všude po mém těle, až to hezké nebylo (to je jen slovní obrat, to chápete, že?).
"Damone, ne," odhodlala jsem se nakonec tak nějak tiše a nevýrazně namítnout. "Kdokoli mě tu s tebou může vidět."
Damon se ovšem mými námitkami nenechal v žádném případě rušit. Vesele si pokračoval v líbání mého krku a obecně celé mé osoby a na mou námitku zareagoval, až když uznal za vhodnou míru dosažených polibků. "No tak tě budeme vydávat za tvůj hologram," odvětil prostě mezi polibky.
"Damone!," rozčílila jsem se malinko (vážně jenom malinko, víc n ešlo, když si mě tak držel v náručí a líbal).
"Co? Tys nikdy neviděla Červenýho trpaslíka?," zeptal se s tak vážným tónem v hlase, až jsem se musela proti své vůli zasmát. Pak mi ale zase hned zmrzl úsměv na tváři (no, přinejmenším pookřál).
"Ne, Damone, vážně, každý mě tu může vidět a jim sotva budu vysvětlovat, že existuje nějaká Katherine, která shodou okolností vypadá úplně stejně jako já."
Damon se ode mě konečně trochu oddálil a zadíval se mi mírně skepticky do očí. "Fajn, tak prostě vidět nebudeš," prohlásil a v příštím momentě už jsem se shledla zabalená do záclony jednoho z francouzských oken, vedle kterého jsme stáli.
"Eh-," vyadlo ze mě, jak si mě Damon dál a dál zamotával do té neposlušné látky, která se v důsledku větru stále a stále kroutila všemožnými směry. Stačila jen ještě další chvilka zběsilého motání se v útrobách záclony a už jsem se musela nepokrytě křenit od ucha k uchu. Vlastně to nakonec vypadalo spíš jako nějaký orientální tanec se záclonou v hlavní roli, jak jsem se já snažila dostat ze záclony, Damon se mě do ní snažil zamotat a záclona evidentně toužila nás pozřít oba - no a ten vítr to samozřejmě nijak nezlehčoval. No, po další minutě boje se záclonou a Damonem už jsem se opravdu nahlas smála. Bylo zcela očividné, že tuhle bitvu nakonec stejně vyhraje ta záclona.

Stefan:
Fajn, tak zase zmizel. Je opravdu obdivuhodné, jak se můj bratr vždycky ochomejtá právě na tom místě, kde je nejméně potřeba a když ho náhodou potřeba skutečně je, tak prostě jakoby se do země propadl.
Původně jsem to s ním totiž chtěl vyřešit ještě dřív, než dojde na ten večírek u Lockwoodů. Jenže takhle ho budu muset najít až tam - a jakože tam určitě bude, nevynechá ani jednu jedinou příležitost mě otravovat.
Nakonec jsem přece jenom vzal svých pět švestek a zamířil k Lockwoodům. Smířil jsem se s tím, že se budu muset vystavovat s Damonem na veřejnosti v dalším našem velmi příjemném rozhovoru.
Fajn.
Byl jsem až překvapen, kolik lidí se tu zase sešlo. Na Lockwoodovic večírky vždycky chodila spousta lidí, ale po takové dlouhé době už bych očekával, že je to tak nějak přešlo. No, očividně ne.
Ale to je jedno. Rozhodoval jsem se, jestli mám jít nejdřív hledat Elenu nebo Damona. Damon mi má co vysvětlovat a Elena by zase měla vědět co nejdřív, že se tu někde pohybuje její dvojnice.
Nakonec jsem se rozhodl to ponechat náhodě. Prostě jsem vyrazil jedním blíže neurčitelným směrem a všemi svými smysly se soustředil na jakýkoli náznak přítomnosti buď Eleny nebo Damona.
Přemýtal jsem, jestli tu náhodou nebude i Katherine. Bylo by to pravděpodobné. Možná, že bych přec jenom měl nejdříve najít Elenu. Ale bůh ví, jestli tady už vůbec je. Chtěla sem jít s Bonnie, ale ani jednu z nich jsem neviděl.
No a pak jsem zase uslyšel ten smích. Úplně ten samý, jako předtím v tom parku. Hned mi došlo, že tu někde je. A jen několik vteřin na to jsem ji i uviděl.
Málem mě zamrazilo, když jsem shledal, že je opět ve společnosti Damona. Doslovně řečeno: ve solečnosti záclony a Damona. Nevím, co to tam předváděli a ani nechci vědět, jaké to zase mezi sebou mají tajnosti, ale oba byli téměř zauzlovaní v dlouhé zácloně jednoho z oken na verandě. Tedy, řeknu vám to spíš takhle, z Katherine jsem neviděl víc jak vlasy a hlavu, protože zbytek byl nenavratitelně pohřbený pod záclonou, ale i na takovou dálku bych ji byl poznal všude - tím myslím, kdo jiný by to ještě mohl být krom Eleny, která by se ovšem nikdy nenechala zamotat Damonem do záclony jako pubertální holčička a nesmála by se u toho tímto způsobem a navíc tu zjevně ještě ani není. No, vlastně bych poznal, že je to Katherine i kdyby z ní nebyl vidět ani vlas. Takhle se Damon choval vždy jen s Katherine. Blbec.
Ještě asi setinu vteřiny jsem je tak zamračeně sledoval, jak svádějí zápas na život a na smrt se záclonou v záchvatech smíchu. Jako malý děti. Bůh stvořil záclonu a pro ně je to jak osmý zázrak světa.
Pak už jsem se na to nemohl dívat. Raději jsem šel dál a jiným směrem. Potřeboval jsem najít tu Elenu, Damona jsem teď rozhodně nechtěl rušit. Nestál jsem o ty nic neříkající provokativní pohledy ze strany Katherine a její dvojsmyslné poznámky.
Jo, a taky jsem měl možná trochu strach. Dříve jsem dokázal vždy odhadnout, co má Katherine v úmyslu. Chovala se tak typicky sobecky a sebestředně, že mi to všechno vždy přišlo jako samozřejmost. Ale tohle její chování jsem nepobíral. Fajn, nejdřív ji najdu v parku smotanou s Damonem do vášnivého polibku, prostě jen tak, najednou z ničehožnic. Ale jo, to bych ještě býval pochopil, nebýt toho smíchu - Katherine si užívala legrace, ale vždy při tom byla svůdná a tenhle smích byl upřímný, nebylo to její klasické koketní hihňání. No a pak jí tu zastihnu zauzlovanou v zácloně a smějící se úplně totožným smíchem v Damonově náruči s úrovní chování tak pětiletých dětí, které dostaly za úkol hrát si se záclonou. No tak to už vůbec nechápu. Proč by to dělala? Buď na ní má špatný vliv Damon (i když ten se taky choval nějak divně mimo svůj typický stereotyp), nebo se možná zbláznila ona a má špatný vliv na Damona... a nebo si oba něčeho šlehli a teď si s nimi ještě užiju nějakou tu srandu...
No, ale jak už jsem říkal, raději jsem se vzdálil co možná nejvíc - a jakože v tak prostorných pozemcích to jde docela dobře. Cestou mezi všemi těmi lidmi jsem se ohlížel po Eleně nebo alespoň po Bonnie. Dokonce jsem se zastavil i za Jeremym, jestli náhodou neviděl svou sestru, ale nic nevěděl ani neviděl a Jenna taky ne.
Už jsem si skoro myslel, že tu asi vážně ještě není, když jsemnajednou v davu zpozoroval takovou tmavou postavu, jež se jevila býti Bonnie. Nebýt toho, že se mi stratila z dohledu dřív, než jsem ji stihl oslovit, býval bych se jí zeptal na Elenu také, ale takhle mi to bylo jaksi znemožněno.
No a pak jsem ji konečně našel. Stála v salónku u stolu s nějakým tím starožitným harampádím a v ruce držela sklenku nějakého alkoholu, bůh ví jakého. Těsně před tím, než jsem k ní stihl vykročit, se najednou rozešla úplně na opačnou stranu ode mě. Zjevně mě nezpozorovala.
"Eleno!," zavolal jsem na ní a vydal jsem se za ní. Nereagovala. "Eleno!," zavolal jsem tedy ještě jednou, protože jsem jí nechtěl dobíhat. Zase nic. Přišlo mi na mozek, že je asi trochu mimo. "Eleno, počkej!," zavolal jsem nakonec a konečně jí dohnal. V tu ránu si Elena asi konečně uvědomila, že jsem volal na ní a překvapeně se na mě otočila.
"Stefane," řekla trochu podiveně a upřela na mě svůj krásný pohled.
"Co to s tebou je? Volal jsem na tebe nejmíň třikrát," vyčetl jsem jí, ale ve skutečnosti jsem to tak nemyslel. No tak byla mimo, no...
Elena se trochu zamračila, jako by se snažila něco pochopit a pak se její tvář najednou rozjasnila a na rech jí zazářil milý úsměv. "Jo tak, hmm, promiň, já... já se zamyslela, nevnímala jsem," pokrčila rameny.
"To je jedno," odmávl jsem to a pohledem jsem se jí snažil nazančit vážnost situace. "Eleno, máme pořádný problém. Je tu Katherine a momentálně teď si hraje s Damonem na kočku a na myš v zácloně na verandě a jsem si jistý, že má zase něco za lubem. Už jsem ti to chtěl říct včera, ale... nějak jsem se k tomu nedostal," převyprávěl jsem jí překotně a ona na mě jen nechápavě hleděla.
"P-počkej, ty myslíš, že Katherine je teď momentálně někde tady - teď? S Damonem?," vypadlo z ní ohromeně po chvilce ticha, kdy si to zjevně přebírala v hlavě.
"Ano, teď, zrovna před chvilkou jsem je tam viděl," potvrdil jsem jí a sledoval jak se sama pro sebe mračí.
"A-ale," začala, ale nedokončila. Možná že jsem zahlédl, jak jí po tváři přeběhl nějaký stín čehosi, ale bylo to moc rychlé, abych to pochopil. "No a... co-co teď s tím budeme dělat?," upřela na mě tázavý pohled.
"Eh... já, já vlastně nevím," musel jsem přiznat po chvíli přemýšlení. Vlastně jsem si uvědomil, že jsem nad tím, co teď budeme dělat, vůbec nepřemýšlel.
"Co takhle říct Damonovi?," navrhla Elena a mě se v tu chvíli zdál její pohled až nějak zvláštní. "Určitě bude vědět, co dělat."
"Jo, fajn," zamyslel jsem se. "Co kdyby jsem to nejdřív řekl Alaricovi, třeba bude mít nějaký nápad, který by nás Katherine zase zbavil," navrhl jsem.
"Ne!," zareagovala okamžitě Elena. Pohlédl jsem na ní takovým tím zkoumavým pohledem a snažil se přijít na to, proč se zase chová tak divně. Elena se trochu rozpačitě pousmála. "Eh.. totiž, chci říct, ne, nebudeme do toho radši ještě Alaricka zatahovat..."
No, podle mě by bylo právě teď docela vhodné ho do toho zatáhnout, ale Eleně jsem odporovat nechtěl. Zdálo se, že vážně nestojí o to, abych ho do toho zatahoval. Třeba se zase něco děje s Jennou, nebo já nevím co...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leana Leana | Web | 30. prosince 2010 v 16:41 | Reagovat

To je moc pěkný. upíří deníky sou skvělý a tohle taky.

2 kristýna kristýna | 30. prosince 2010 v 18:02 | Reagovat

no tak pekný! nádhernýý.. mohly by se prohodit... Elena chce Damona a Katherin Stefana :D .. kompromis? :D

3 Rhiannon Rhiannon | 30. prosince 2010 v 19:27 | Reagovat

Představa Katherine a Damona jak si něčeho šlehli... :D

4 Kelly Kelly | 30. prosince 2010 v 19:40 | Reagovat

dokonalý.....já se u toho chlamala....hlavně jak stefan přišel za Katherin/elenou a ona nevěděla chudák co co go.....

5 Mary Angel :-) Mary Angel :-) | 30. prosince 2010 v 22:12 | Reagovat

uzasny diel - tato poviedka je dokonala, dufam ze dalsi diel bude co najskor :D

6 LanQka LanQka | Web | 30. prosince 2010 v 23:12 | Reagovat

spam

7 B♥nnie B♥nnie | Web | 31. prosince 2010 v 12:43 | Reagovat

Krásný :)*

8 Vanessa Vanessa | 2. ledna 2011 v 21:37 | Reagovat

Je to luxusní... A jako jsem z toho úplně rosekaná :D Strašně jsem se u toho nasmála :D Fandím ti <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama