KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust her, ´cause she´s not worthed it (2)

7. prosince 2010 v 17:31 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Tak tohle je tááááááááááááková omluva, jakou svět ještě nezažil!!!! Napsala bych slova "omlouvám se" nejmíň na dvacet řádků, kdybych na to nebyla moc inteligentní... Takže ještě jednou - děsivě se omlouvám, že jsem tu nebyla, ale jak bůh stvořil elektrické vedení, tak ďábel stvořil sníh, který jej může zpřetrhat.... Takže jsem se celý týden nemohla připojit na internet ani na nic jiného, páč proud byl prostě v čudu... takže ještě nejmíň desetkrát se omlouvám a budu se snažit dohnat nahromaděné resty (zpropadenej život na horách!!!)


Stefan:
"Uh, Ahoj!!," vykřikla až nějak moc vesele Elena a já se v tu chvíli nemohl zbavit dojmu, že tu je něco, co bych měl vědět - nebo přinejmenším co nevím...
Ale co - taky nemůžu vědět všechno, že?
"Hledal jsem tě," oznámil jsem jí, jak už jsem si jí přitahoval do náruče. "Jenna říkala, že jsi u Bonnie a ta zase, že už jsi odešla...," na chvíli jsem se nad tím ještě zamyslel. "...Chovala se trochu divně...," připustil jsem pak, ale nakonec jsem nad tím jen pokrčil rameny, nebudu tím Elenu zatěžovat. "Tak co, byla bys ochotná se konečně přestat schovávat u Bonnie a někam se mnou zítra vyrazit?," zeptal jsem se pak a přitom po ní hodil jedním okouzlujícím úsměvem.
"Hmm, cože?," zeptala se, jakoby byla duchem nepřítomná. Zmateně se na mě podívala, než se jí v obličeji konečně objevilo pochopení. "Ach tak!!! Já... noooo... ještě nevím," zamlžila zasněně a hned na to roztěkanně vyhrkla, že už musí jít a že o ní bude mít Jenna strach a takové podobné výmluvy. Pak zmizela a mě tu nechala v úděsných úvahách o jejím zdraví.
Vážně už se mi to zdálo divné. Normálně se takhle nikdy nechovala. Popravdě jsem o ní měl strach. Dokonce takový strach, že jsem ještě ten večer zavítal až k ní, abych se pro jistotu ještě jednou zeptal, jestli je v pořádku. Napadlo mě, že si třeba potřebuje jen s někým promluvit...
Taky jsem si vzpoměl na ten praštěný večírek u Lockwoodů, který se měl konat zítra večer. Chtěl jsem se Eleny zeptat, jestli nechce raději zůstat doma, i když jsme se už před nějakou dobou domluvily, že tam oba jako správní obyvatelé Mystic Falls půjdem.
Když Elena otevřela dveře, vypadala mou přítomností za nimi docela upřímně překvapená.
"Eh, Stefane?,"hlesla tázavě a upřímně jsem nevěděl, co si o tom mám myslet.
"Já-já se jen přišel zeptat, jestli je ti dobře...," nechal jsem vyznít do prázdna. "Totiž... zítra je ten večírek u Lockwoodových, tak mě napadlo, že jestli ti není moc dobře, měla bys asi zůstat doma...,"dodal jsem ještě a pokoušel se něco vyčíst z jejího pohledu, který byl ovšem k mému zklamání nečitelný až hanba.
"Ne-ne, je mi fajn, půjdu tam," vyhrkla najednou Elena. Pak se trochu uspěchaně usmála,"Stejně jsem se už domluvila s Bonnie, že mě smí obléknout a učesat, byla by zklamaná, kdyby neměla možnost na mě vyplácat ty tři laky na vlasy, co určitě vyplácá," výmluvně se na mě podívala, moc jsem jí nevěřil.
"Jseš si jistá? Totiž... nevypadalas moc dobře," poznamenal jsem, ale ona už vrtěla hlavou dřív, než jsem se dostal do poloviny prvního slova.
"Ne, fakt je mi fajn," usmála se znovu. Pak se trochu nervózně otočila zpět do chodby a když se na mě opět podívala, tvář měla poznamenanou nejistotou. "Hmm, totiž, asi už půjdu spát... já... no... moc jsem toho poslední dobou nenaspala, tak... uvidíme se tam," pokrčila rameny a s těmi slovy už mizela zase ve dveřích.
Kdo ví proč, ale na to, že jsem se sem šel původně ujistit, že je v pořádku, jsem měl až nepříjemný pocit, že není.
Nicméně jsem se to nakonec rozhodl moc nepitvat. Jestliže říká, že je v pořádku, pak taky je v pořádku.
Rozhodl jsem se, že si půjdu trochu pročistit hlavu. Nechtělo se mi až za město do lesů, tak jsem se spokojil jen s krátkou procházkou po městě. Nakonec jsem skončil ve Falls Park v severní části města. Vlastně to není v pravém smyslu park, jen velká travnatá plocha s porostem všeho možného od stromů až po pampelišky na kraji centra města. Když jsem tu žil v devatenáctém století, býval ten park ještě na kraji města, ale postupem času se město poněkud rozšířilo a teď se park nacházel skoro v centru. Měl jsem to tu rád a navíc sem moc lidí nechodilo - obzvláště ne takhle pozdě večer. Jak jsem tak procházel mezi stromy, ještě stále jsem přemýšlel o Eleně. A pak jsem uslyšel ten smích...

Elena:
Bývala bych si mohutně vydechla, jak jsem tak za sebou přibouchla ty dveře, ale vzhledem k tomu, že Stefan byl zřejmě ještě v doslechu, nebylo by to zrovna moudré.
Nelhala jsem mu.
Z jistého pohledu je mi vážě fajn. Tím myslím samozřejmě ten pohled, kerý nezahrnuje fakt "jsem nevěrná mému upířímu klukovi s jeho vlastním bratrem, kterého mimochodem nenávidí, protože už mu v minulosti zahýbal s jednou jeho přítelkyní, která mimochodem vypadala stejně jako já a očividně jsme i nějak příbuzné, a kdy mu tento fakt asi tak hodlám sdělit".
Já: Nikdy!!
Svědomí: Otoč se, otoč se, otoč se, dělej, na co čekáš, on tam za těma dveřma ještě bude, můžeš zavolat, příjde a řekneš mu to hned teď!!!
No jo, jenže ono to není jen tak prostě někomu říct, že ... eh? CO že? Vlastně ani nevím... Nemůžu k němu prostě jen tak napochodovat a oznámit mu, že už ho nemiluju... nebo že miluju někoho jiného... To nejde, na to prostě nemám žaludek...
A ještě ten Lockwoodovic večírek zítra večer!!! Oh, padám do mdlob!!!
Nicméně o té Bonnie jsem Stefanovi taky nelhala... vlastně budu muset ještě dneska vymyslet, které šaty si s sebou vezmu, aby mě v nich mohla pěkně zkritizovat a nakonec mi doporučit úplně jiné, než se mi budou líbit... Ach jo, tak to abych s sebou táhla tašku plnou šatů a ještě nějakou tu kreditku pro případ, že by se Bonnie žádné z nich nelíbily... Ach jo, asi z ní jednou bude designérka...
Zničeně jsem dopajdala ke své skříni a začala se přehrabovat ve speciálním oddělení pro mé plesové a večerní šaty pro nějaké slavnostní události. Tady v Mystic Falls byly takové šaty docela potřeba, pořád se tu slavily různé výročí a já nevím co ještě... Občas docela otrava...
Nakonec jsem vyhrabala všech těch asi dvacet šatů ven a složila je na postel. Hned jsem věděla, které se budou Bonnie líbit nejvíc. Takové černofialové mini, přiléhavé bez ramínek. Povzdechla jsem si, jak já nemám ráda šaty, ve kterých se člověk nemůže ani sehnout, aby nedal všem přítomným jasně najevo, jaký nosí typ spodního prádla. Ale co jsem nadělala, nakonec jsem se rozhodla, že než začnu soudit, měla bych je ještě vyzkoušet a zjistit, jak moc jsou na tom zle (přeloženo: jak moc mi v nich bude vidět), popřípadě jak by se to dalo vylepšit.
Zatímco jsem přemýšlela, jak hodně velkou ze mě bude mít Jeremy srandu, objevím-li se na tom večírku v těhle šatech a povede se mi jako vždy zažít nějaký trapas, jsem do tašky cpala ještě asi další troje šaty, o kterých jsem si myslela, že je Bonnie ihned nevyhodí oknem. Pak jsem si přes hlavu natáhla ten černý kus hadru, co se vydával za šaty, a několikrát se s tím na sobě zatočila před zrcadlem.
Perfektní. Teď jen gogo tyč a podpadky, pomyslela jsem si a kriticky se prohlédla od hlavy až k patě ještě jednou. Nakonec jsem zpod postele vylovila páskové boty na podpadku a s povzdechem si je natáhla, třeba mi ty šaty připadají tak "neformální" jen protože k nim nemám boty, na ten večírek přeci taky nepůjdu bosá.
Po dlouhém a dlouhém zapínání přesek a pásků jsem se znovu kriticky zahleděla do zrcadla.
Už už jsem se chystala si pomyslet, že teď už mi tedy chybí jen ta tyč, ale nestihla jsem tu myšlenku ani pořádně spracovat a byla jsem z mých hanbatých úvah vyrušena.
"Páni! Tys věděla, že příjdu," ozvalo se mi uznale za zády a já se ihned poplašeně otočila vzad, abych čelila přímému Damonovu uculení.
"Ne, představ si to, chystala jsem se na brigádu," protočila jsem oči v sloup a už už se chystala prohodit ještě nějakou další ironickou poznámku, když jsem si najednou uvědomila, že mě Damon táhne kamsi do pryč.
"Tak to se budeš muset vymluvit, páč dnes jdeš se mnou," oznámil mi prostě a vesele mě táhnul dál. "A sejně platím líp," zašklebil se na mě ještě přes rameno a já si neodpustila myšlenku, že na příště bych si měla připravit ceník.
"Kam mě to táhneš?," zeptala jsem se nakonec, jak jsem se tak chvíli snažila zároveň držet tempo a zároveň nehavarovat na těch podpadcích.
"Uvidíš," zaculil se na mě jako svatoušek a pak se náhle zarazil. "A vlastně neuvidíš," zapřemýšlel nahlas, ale to už jsem jenom cítila nějakou jemnou látku, která se mi stahovala kolem očí. Parchant. Ale nahlas jsem to neřekla, nevím, co by mě pak čekalo, kdybych to bývala řekla. Jak se mi pro kristova noho povedlo se zamilovat právě do něj?! Nejsem mentálně labilní...?
K odpovědi na tuhle otázku jsem se ale už nedostala, v té chvíli jsem totiž najednou zase stála s očima opět volnýma a totálně zmatená koukala jak sůva z nudlí do tmy před sebe.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 k@rin k@rin | 7. prosince 2010 v 17:56 | Reagovat

1* :) jak jinak, ze :)

2 B♥nnie B♥nnie | Web | 7. prosince 2010 v 20:18 | Reagovat

úžasný:)* je super že pokračuješ :) mohla by si mi dát vědět na blog až bude další část ?? :) díky

3 Meimei Meimei | 7. prosince 2010 v 21:04 | Reagovat

Nemusíš se omlouvat, samozřejmě chápu, že sníh je úžasný, ale dokáže natropit hrozitánský škody :) Díky za to, že pokračuješ.
A kapitola se samzřejmě ( také jak jinak) povedla a jsem napnutá jak prut, kam ji to vede a co za smích to ten Stefan slyšel :)

4 Kelly Kelly | 8. prosince 2010 v 16:44 | Reagovat

luxusní povídka....

5 lucíí lucíí | 16. prosince 2010 v 15:37 | Reagovat

to e dokonalíííí...šups s dálší kapčou..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama