KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

While the fire burn (2/2)

20. září 2010 v 8:31 | Aprille |  Short Tales
(A/N): No tak zase něco málo z mé vlastní tvorby =D Osobně ani nevím, co bych k téhle povídce dodávala, příjde mi zvláštní, i když jsem se s ní psala docela slušnou dobu.... Ale co... Však ona trocha zvláštnosti nikoho ještě nezabila =D=D Mimo to jsem včera dokončila další kapitolovku =) Momentálně se jí snažím oprostit od pravopisných chyb a překlepů... Ale to jen tak kolem oukolem =D =D


A tak jsem se rozhodla pro zoufalý čin. Jednala jsem rychle, věděla jsem, že nemám času nazbyt. Stáhla jsem si jeden pružný náramek z ruky a spěšně si s ním začala vázat vlasy do culíku. Jen málo jsem si uvědomovala nechápavé pohledy Stefana a Bonnie. A už vůbec jsem nevěnovala pozorost Alaricovi, který se právě také odněkud vynořil a běžel k nám. Pak jsem si rázně přehodila ještě kapuci přes vlasy a stáhla rukávy co nejníže, aby mi zakrývaly i špičky prstů.
Přitiskla jsem si ruce k tělu, sklonila hlavu a ještě dřív, než Bonnie stihla zakřičet vyděšené "Ne!!" a Stefan mě stáhnout k sobě, už jsem se vřítila do těch plamenů a brala ty schody po čtyřech.. Nebylo jich moc, stačily mi jen asi tři nebo čtyři rychlé skoky. Prolítla jsem žárem jako střela a nevšímaje si bolesti a nedýchatelného kouře jsem se prořítila ještě několika metry v místnost a pak jsem se zprudka zastavila na jednom místě, které ještě oheň zachvátit nestihl.
Podle žáru jsem poznala, že mi hoří lem mikiny i jedna nohavice kalhot. Snažila jsem se to udupat nebo všelijak udusit a přitom se ještě rozhlížet po Damonovi. Než jsem stihla uhasit kalhoty, už mi hořel i jeden rukáv mikiny. V tu chvíli mě vážně popadl strach a panika, že tu snad uhořím také, ale povedlo se mi plameny hasit o kamenný sloup, o který jsem se začala otírat a který ještě díky bohu nebyl v jednom ohni. Po několika úděsných minutách se mi ale nakonec přeci jen povedlo to uhasit a tak jsem se hned jak o překot začala rozhlížet zase všude kolem. Chvíli jsem ho nemohla zahlédnout, ale pak mi padl pohled na něco zkrouceného a černého v jednom rohu místnosti a hned jsem poznala, že je to Damon. Naštěstí byl ještě v té části místnosti, kam se oheň dosud nedostal. Přeběhla jsem k němu a sklouzla vedle něj na podlahu.
"Damone! Damone, vstávej, potřebuju, abys vstal!!," křičela jsem a snažila se ho nějak podepřít. Nevypadal vůbec dobře, silně jsem pochybovala, že bude schopen třeba jen chůze, natož běhu, který jsem teď potřebovala.
"Eleno... co-co tu děláš, neměla bys být tady," hlesl slabě, jak jsem se ho snažila všemožně táhnout i podpírat, abych ho odsud dostala.
"Damone, prosím!!," zakvílela jsem a jeho poznámky si nevšímala. Jenže nic naplat, sporýš v jeho krevním oběhu nadělal pěknou paseku a Damon se i se mnou každou chvíli hroutil zase na zem. Neměla jsem sebemenší tušení, jak ho chci takhle provést plamenem přes celou tu místnost.
A pak najednou opět něco děsivě zapraskalo a přímo před nás se zřítil další dřevěný trám. Asi by se dalo hovořit o dvojím štěstí. Za prvé nás minul a za druhé ještě nebyl v plamenech a spadl přesně tak, že kdybychom byli rychlí, dokázali bychm eventuálně přejít přes něj až k těm schodům. Neváhala jsem a začala Damona tahat na ten trám. Plíce mě škrabaly a nemohla jsem pořádně dýchat. Každou chvíli jsem musela kašlat, abych se neudusila. Ani Damon na tom nebyl o moc líp. Snažil se jak mohl, aby mi ulehčil práci, ale co chvíli se mu podlomila kolena a já jsem měla co dělat, abych udržela na trámu jak jeho, tak i sebe.
Neměla jsem čas se ohlížet, co kde se bortí a za několik minut, co jsem nás oba napolo táhla a napolo vlekla ke schdům, nás nějaký další trám minul jen o fous už asi dvakrát.
Už jsem nemohla. Kolena už se podlamovala i mě a jen těžko jsem znovu a znovu zvedala nohy k chůzi. Nakonec jsem se ale přeci jenom zhroutila k patě schodů a Damona pustila vedle sebe.
Celým tělem jsem toužila už se prostě nezvedat nebo si dát alesoň na chvíli pauzu, ale věděla jsem, že nesmím.
Žár ohně mě pálil do každé částečky mého těla a oči mě svrbily od kouře, sotva jsem dokázala vidět.
Ztěžka jsem se zase vytáhla na nohy a podívala před sebe do schodů. K mému překvapení už tu zdaleka nebylo tolik plamenů jako předtím. Kdesi odzhora jsem dokonce slyšela nějaký šplouchavý zvuk.
Voda!!
S novou nadějí jsem popadla Damona a podepřela ho. Vytipovala jsem místo, kde schody hořely nejméně a vydala se nahoru. Kašlala jsem, div jsem si nevykašlala plíce, ale musela jsem jít dál. Jen po několika krocích už na schodech skoro žádný oheň nebyl a stihla jsem udělat jen ješě asi další dva pomalé a težké kroky vzhůru a už mě podepíraly Stefanovy silné paže a zároveň mi i braly Damona z rukou. Jen o chvíli později už jsem více méně stála na čerstvém vzduchu před dveřmi do té budovy. Nevnímala jsem ty výkřiky, které mě doprovázely, jak jsem tam tak napůl stála a napůl padala. Z jedné strany jsem byla zavěšená za Stefana a z druhé jsem podpírala Damona. Koutkem oka jsem zahlédla nějakou hadici, kterou držel v rukou Alaric a Bonnie, která zjevně ještě před chvílí používala nějaké kouzlo na zvýšení toku vody, protože se mi nezdálo, že by takový pramínem dokázal něco uhasit.
Stefan mě pomalu a opatrně vyhákl od Damona a Damona více méně ledabyle opřel o zeď kousek vedle. Pak už se věnoval jen mě a cosi mi říkal a snažil se mě udržet vzpříma, ačkoli jsem mu každou chvíli zase nějakým nevysvětlitelným způsobem klouzala dolů. Sledovala jsem Damona. Nestabilně se opíral o zeď a vypadalo to, že se každou chvíli odporoučí k zemi. Zareagovala jsem okamžitě. Přímo jsem sledovala, jak se pomalu hroutí na zem a zároveň s tím už jsem se vykrucovala Stefanovi a snažila se Damona nějak zachytit, ale podlomila se mi kolena a svezla jsem se k zemi s ním.
"Eleno!," slyšela jsem Stefana za mnou, který se mě ještě pokusil zachytit svou upíří rychlostí, ale slečna gravitace byla rychlejší. Dopadla jsem tak nějak do polosedu a polokleku a Damon se mi svezl do náruče. Mrkal a snažil se všelijak zase dostat na nohy, ale nakonec skončil ve stejném polosedu a polokleku jako já, protože na víc už ani jeden z nás neměl plíce ani sílu. Ten kouř odvedl své. Ztěžka jsem dýchala a snažila se odhadnout, jestli je Damon ještě nějak zraněný krom toho sporýše v jeho žilách.
"Damone?," zeptala jsem se nejistě a přitom jsem ho napůl podpírala a napůl jsem se o něj opírala. "Jsi v pořádku?," strachovala jsem se, potřebovala jsem to vědět, nestarala jsem se o okolí, o Stefana, o Bonnie, o nikoho, hlavní pro mě bylo, jestli je Damon v pořádku, jestli to celé nebylo zbytečné.
Podíval se na mě zmoženým pohledem a hlesl," Jo, jsem v pohodě," i když jsem věděla, že zase tak v pohodě rozhodně není. "A ty?," zeptal se ještě ochraptěle z toho všeho kouře a zíral na mě tak trochu rezignovaným pohledem. Ani jsem neodpovídala, jednoduše jsem si ho nekompromisně a navzdory vší mé momentální zesláblosti přitáhla blíž a objala. Povedlo se mi to!! Zachránila jsem ho před zákeřnými spáry plamenů a je v pořádku a žije!!! Měla jsem z toho děsivou radost. Nepřemýšlela jsem a samou tou radostí jsem ho políbila. Prostě jsem si ho přidržela u sebe a několikrát šťastně políbila na tvář a pak na rty. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se bylo stalo, kdybych tam do té budovy nevběhla nebo se mi nepodařilo ho odtamtud dostat. Navzdory všemu jsem měla Damona prostě ráda, jednoduše mi přirostl k srdci a když něco přiroste k srdci, tak se toho strašně nerada vzdávám. A ani Damona jsem se nehodlala vzdát, Stefan se kvůli tomu mohl zlobit jak chtěl, ale kdybych bývala musela, šla bych tam pro něj do těch plamenů ještě jednou, stejně tak jako pro kohokoli jiného, na kom mi záleží.
Ještě jednou jsem Damona pevně objala a přitiskla se k němu. Stále jsem nechápala, jak se zrovna jemu povedlo skončit v té budově s těmi ostatními upíry - vždyť to byl on, kdo nás před nimi varoval. Čekala bych, že se hned po tom, co nás o nich informoval, uklidil někam do ústraní nebo provedl nějaký takový podobný sobecký a sebestředný čin.
Nějakou chvíli jsem nedokázala nic jiného, než jen tak klečet na té zemi a objímat ho. Když jsem se od něj konečně zase maličko odtáhla, neudržela jsem se a ještě jednou ho krátce políbila na rty. Pak jsem se mu stále ještě celá šťastná z jeho i mého přežití zahleděla do očí a pokoušela jsem se potlačit nutkání políbit ho ještě jednou - předtím bych to asi nikdy nebyla schopná říct, ale začínala jsem si uvědomovat, jak hodně mi na něm záleží. A to byla chyba.
Lákalo mě to čím dál tím víc a každou vteřinou jsem se děsila, že už třeba nikdy nebudu mít příležitost ho znovu políbit. Letmo jsem si vzpoměla na Stefana a že bych ho asi neměla pokoušet ještě víc, než už se mi dnes povedlo, ale pak mě to přeci jen přemohlo a já se ještě jednou jedinkrát přitiskla k Damonovým rtům. A to byla další chyba. Původně jsem zamýšlela políbit ho jen letmo, malou šťastnou pusu od někoho, kdo je rád, že je s ním konečně v bezpečí, bez ohně a cizích upírů. Jenže když jsem se chtěla odtrhnout, Damon mě nepustil. Uvědomila jsem si, že si mě jemně přidružuje za pas u sebe, abych mu nemohla utéct. Trochu mě to polekalo a v jednu chvíli jsem sebou dokonce trochu cukla, abych se mu nějak uvolnila a on mě pustil, ale pak jsem to vzdala. Zjevně jsem ho podcenila. Nakonec jsem se poddala.
Což byla chyba číslo tři. Damonovy polibky byly příliš krásné a lákavé, po chvíli už jsem nevěděla ani o sobě, natož o Stefanovi, který asi ještě stále postával kdesi za mnou. Zapoměla jsem, že bych se teď měla zběsile kroutit a mlátit, abych Damonovi unikla z objetí, zapoměla jsem, že patřím ke Stefanovi a Damon pro mě není nic víc, než jen jeho bratr, zapoměla jsem, že jsem právě vylezla z hořící budovy, kde jsem byla málem i s Damonem zaživa pohřbena mezi padající trámy a plameny. Středobodem vesmíru se pro mě stal v tu chvíli Damon a jeho jemné rty. Po chvíli už si mě k sobě ani nemusel přidržovat, tulila jsem se k němu sama a ochotně.
Věděla jsem přinejmenším vzdáleně, že toho budu později litovat a že si právě sázím první levanduli na hrobečku, ale nemohla jsem si pomoct. Damonovy doteky mě chladily na ohněm rozpálené kůži a jeho rty mě obklopovaly a hýčkali stejně jako jeho něžné a vášnivé objetí. Trvalo snad věčnost, než jsem našla sílu se od něj odtrhnout. Jemně jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu znovu do těch krásných hlubokých očí. Teprv ty mi napověděly, co jsem to provedla.
Zděšeně jsem sebou trhla a ohlédla se kolem své osy na všechny (bohužel) přítomné. Pohledem jsem si našla Stefana a jeho chladný, nevěřícný výraz raněného psa.
Ups.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kelly Kelly | 20. září 2010 v 19:10 | Reagovat

Krásné....

2 k@rin k@rin | 20. září 2010 v 19:29 | Reagovat

pekna povidka:-) Elene a Damonovi fandim! ale bylo mi docela lito Stefana, ze se na to musel divat. Krasne napsane

3 LanQka LanQka | Web | 20. září 2010 v 19:39 | Reagovat

páni..uplně úžasný...když sem četla jak vběhla do těch plamenů a hledala toho damona..mno, prostě to bylo šíleně napínavé...:D:D

4 Vanessa Vanessa | 1. ledna 2011 v 22:45 | Reagovat

Ups?... Tak tím jsi mě absolutně rozbila :D Ale parádní povídka

5 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 27. února 2011 v 16:06 | Reagovat

máš to tu pekne

6 LaurinQa LaurinQa | 2. března 2011 v 10:08 | Reagovat

Páni,bolo to úplne úžasné ako vbehla do tých plameňov aby zachránila Damona.Bolo to strašne napínavé.A ten záver...Normálne nemám slov. Milujem tvoje poviedky a táto patrí medzi moje obľúbené...

7 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 15. června 2011 v 10:15 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

8 Ellie-May Ellie-May | Web | 25. listopadu 2011 v 20:38 | Reagovat

super...ten koniec bol naj....zavidim talent...

9 Lenuš Lenuš | 12. dubna 2012 v 17:17 | Reagovat

To bolo úžasné. Milujem Damona a Elenu, no celý čas toho úžasného konca som premýšľala, chudák Stefan! Prečo nič neurobí?! Na jeho mieste asi vyletím z kože!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama