KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Elena in Wonderland (1/2)

9. září 2010 v 16:57 | Aprille |  Short Tales
Title: Elena in Wonderland
Author: Aprille
About: Rušná noc přeplněná bílými králíky a Damonem =)
Author Note: Omlouvám se za ten popis, ale jinak se to snad ani říct nedá =D Povídka vznikla z více méně náhlého nápadu, když už jsem si asi po desáté četla knihu Alice in Wonderland =D Doufám, že se bude alespoň malinko líbit =)


Tak tady už přestává všechno!!!
Vystřelila jsem z postele a odrázovala k oknu. No jasně, to jsem si mohla hned myslet - úplněk!!!
Jako... mě úplňky vážně nevadí, ale jakmile mi ten zatrolenej měsíc začně svítit do okna, když hodlám spát, jako by se nechumelilo, tak to mě vážně dokáže vytočit. Koule jedna hnusná stříbrná!!! Jakoby jí to něco udělalo, kdyby alespoň na tu chvíli, kdy chci usínat, vyhodila pojistky a zhasla...
Nasupeně jsem se zhroutila zase do postele. Proč musí mít sakra Stefan pokoj zrovna na té blbé straně domu, kde mu v noci svítí měsíc do okna?! A ještě ke všemu v těhle starých velkých domech nevedou řádné záclony!! Na co to jsou záclony, když jimi prosvítá?!
Pmf.
Podívala jsem se na mou levici.
Ještě jednou PMF. Stefan chrápal jak mimino a to vlezlé světlo mu zřejmě vůbec nevadilo... Závist.
Ještě chvíli jsem tam tak nakrknutě civěla do až rozčilujícně osvětlené stěny. Pak jsem to zakopala a překlopýtala přes celý pokoj k šatní skříni. Samosebou, že jsem si při tom neodpustila alespoň několik pořádných a hlučných škobrtnutí - aby z toho Stefan taky něco měl, ne?
Jenže Stefan je očividně na prášcích, nebo už fakt nevim... Neprobudilo ho, ani když jsem sebou třískla přes tu takouvou zvláštní věc, kterou on sám vydává za noční stolek, ale mě příjde mnohem spíš jako nějaký divný druh houby. Nesnáším tu věc - vždycky se mi přimotá do cesty. Jak to dělá?!
Mrzutě jsem chvíli hrabala v útrobách skříně, až jsem nakonec shledala, že archeolog ze mě asi nikdy nebude. Zato bych mohla být docela dobrej mafián - zakopávat mrtvoly by mi šlo... No dobře, tak ne mrtvoly, ale džíny a mikinu, ale to už je skoro to samé ne?
Nakonec jediné, co jsem v té proklaté skříni našla, byly moje lehoučké letní šatičky.
Perfektní. Fakt perfektní.
Ale co se dá dělat - matrixem nehejbnu a pořád je lepší chodit v letních šatečkách než v noční košilce (pokud jde o ty zdrobněliny, ne, nejsem úchyl a ne, nemám letní brigádu ve školce, ale na doslovné šaty nebo noční košili to prostě neobsahuje dost látky).
No a tak jsem se tedy nakonec smířila s tím, že ze sebe budu dělat vílu Rusalku v letních šatečkách v noci o úplňku a konečně se vypajdala z pokoje. (Vypajdala, protože se mi do cesty znovu zamotala ta prapodivná houba-stolek.)
Na chodbě jsem ale raději už dodržovala tichý režim. Stefana bych z trucu klidně nemilosrdně probudila, ale Damona se mi poslouchat nechtělo. Musela jsem si dávat setsakramenský pozor, abych nezavrzala vstupními dveřmi, když jsem opouštěla dům. Přece jenomu už je to pěkně stará barabizna a všechno tady má nějaký svůj specifický zvuk. Například mám silné podezření, že dveře původně nebyly dveře, ale čuník - ach, ano, čuník. Vždy, když odcházím nebo přicházím, vydávají takové děsuplné "Kvíííí-kvíííí". Brrr - děsivý čuník.
Nicméně pro tuto chvíli jsem se rozloučila s čuníkem a pokračovala dál po trávníku.
Musím uznat, že to působilo vážně kouzelně. Měsíc v plné polní a ta bílá záře prosvítá mezi stromy v lese za zahradou, jinak všude temno. Jak jsem tak pokračovala směrem k tomu lesu, začínala jsem si čím dál tím víc připadat jako Alenka v říši divů.
Jasně, normálně bych byla asi růžovofialová strachy, ale momentálně jsem si byla více než jistá, že největší bestie široko daleko právě teď odpočívá v domě kousek za mnou v prvním patře a v posledních dveřích vpravo. Navíc téhle bestii na Alence momentálně asi docela záleží, takže Alenka se v tuhle chvíli asi vážně nemá čeho bát.
BUCH!!
Stihla jsem jen zaregistrovat, jak stromy kolem mě dělají kotrmelce a padají naležato a pak už jsem zase jednou zblízka pozdravila matičku Zemi přímo svým vlastním čumákem.
Au. Ten pařez na bradě vážně bolel - respektive brada na pařezu.
Zmateně jsem se ohlédla. Ale já to s tou Alenkou vážně nemyslela tak doslova!!! Co je tohle za noční můru, člověk pomyslí na Alenku v říši divů a hned se propadá do králičiny.
Jak jsem tak ležela na trávě mezi těmi stromy s jednou nohou uvíznutou v díře, pokusila jsem se alespoň nadzvednout se trochu do polosedu. Auvajz - co teď?
Tak fajn, už vím, je to jen sen!!! Zdá se mi to!! Díra, šaty, měsíc, les, včechno se ki to jen zdá...
Ona se ta Alenka měla propadnout pořádnou dírajznou, jenže tohle byla spíš taková hluboká dířička. A noha mi z ní vytáhnout nešla, ani když jsem se snažila jak jsem se snažila. Po chvíli usilovného snažení jsem to vzdala - však já se z tý noční můry probudím... Proč se námahat ve snu? Stejne se pak vzbudím a noha bude tak maximálně zamotaná v peřině, tak co?
Tak jsem se tam tak položila do trávy a čekala... a čekala... a čekala... A jak jsem tak čekala, přemýtala jsem, jestli už tedy jsem v té říši divů, nebo se mi nepovedlo správně spadnout do té díry, takže tam tedy ještě nejsem... přece jenom, Alenka se měla propadnout skrz, ne uvíznout v ní.
Pak mě najednou ale v mém tichém nočním rozjímání vyrušil nějaký znepokojivý zvuk.
Tak, a teď příjde červená královna, pomyslela jsem si a už už jsem se připravovala na to, že přijdu o hlavu, když se odněkaď za mnou ozvalo," Eleno? Co tu děláš?."
Ten hlas nepatřil červené královně. To jsem poznala. Byl to Damon.
No jo no, to jsem si jako myslela, že když už se mi teda zdá noční můra, Damon v ní nebude? Najivní.
"Co bys řekl?," opáčila jsem ironicky, jak jsem si tam tak hezky trčela v té díře. "Trhám kytičky a právě jsem se sehla pro pomněnku, když jsem zahučela do té díry," upřesnila jsem, když se chvíli nic neozývalo.
"Cože?," smál se Damon a najednou se mi v zorném poli objevila jeho hlava. Tlemil se od ucha k uchu. Parchant.
"No co, slyšel jsi, koná se tu proti mě spiknutí králičích děr," zabručela jsem už trochu mrzutě. Fajn, tak se pobavil, nejsem zase tak naivní, abych od něj čekala pomoc, ale zase tak k smíchu nejsem ne?... No dobře, tak možná trochu... "A nechtěl bys mi třeba i pomoct?," vybalila jsem na něj s tím, že za zkoušku nic nedám.
"Co? Chceš si ode mě půjčit bitevní tank proti králíkům?," křenil se ještě pořád Damon. Zatvářila jsem se uraženě. Fajn, hele, tohe je můj sen, tak proč si sakra vymýšlím takovýhohle Damona? A proč si ho vůbec vymýšlím?
Protočil oči v slou. "No jo," utrousil a podal mi ruku, jako že mě zvedne. No! Hned lepší! I když upřímě jsem o sobě ani netušila, že mám takovou představivost, že se mi povedlo vysnít si Damona, jak koná dobrý skutek a zvedá mě z králičí díry. Chytla jsem ho za nabízenou paži a nechala ho, ať mě vytáhne z té proradné králičí pasti. Šlo mu to nějak lépe něž mě, jednou zatáhl a stála jsem na nohou.
Ihned jsem se začala oprašovat a rovnat si sukni, abych se ujistila, že mi ty letní šatečky ještě stále zakrývají to, co by měli. Naštěstí zakrývaly, takže jsem se nakonec zase otočila na Damona, který ještě stále stál přede mnou.
Tady něco nehraje. Jestli je to můj sen, tak už tu měl místo něj stát obří pavouk s šášovskou čepičkou. ... Ovšem... Jestliže je to moje noční můra, tak se Damona asi nezbavím....
Jakoby se mi pohledem snažil něco naznačit. Trochu jsem se zamračila - co chce?
"A prosté díky jsem si nezasloužil?," napověděl mi Damon, když už viděl, že mi to vážně asi nedojde. Trochu jsem zapřemýšlela - byl to Damon, díky nikdy nepotřeboval, navíc to byl snový Damon a k tomu se snad můžu chvat jak chci, ne? Na druhou stranu mi ale zase pomohl - i když jen z mé imanigární díry, ale pořád ještě pomohl... což se nestává zas tak často, běží-li o Damona... Fajn - vůbec se to nestává.
Naštěstí ale asi žádné díky nečekal, takže se nevědomky o jedno sám připravil, už jsem skoro říkala, že mu děkuju, když mě zase přerušil. "A mimochodem jsi mi ještě neodpověděla na mou otázku," konstatoval a propichoval mě tím svým rentgenovým pohledem.
Zatvářila jsem se nechápavě. Jakou otázku?
Znovu protočil oči v sloup. "Ptal jsem se, co tu děláš," oznámil mi trpělivě a čekal, co odpovím.
"Jo aha,"hlesla jsem a přemýšlela jsem, co že to tu vlastně dělám. "Spím," odpověděla jsem nakonec s lehkým úsměvěm. "A ty?"
"No...," dralo se z něj pomalu. "Já jsem tě tu vlastně hledal," dořekl nakonec a podíval se na mě s takovým zvláštním výrazem, který jsem od něj ještě doposud neznala. Zvláštní sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lita Lita | Web | 9. září 2010 v 18:52 | Reagovat

jéé to je pěkný!! Alenku v říši divů jsem taky viděla, ale tohle by mě nenapadlo :D

2 Summer* Summer* | Web | 10. září 2010 v 20:29 | Reagovat

Ááááá, já chci pokračování!!!! :)) Dá jí pusu , že jo? Já jsem byla vždycky jedině tým Delena xD

3 Lexi Lexi | 15. září 2010 v 14:42 | Reagovat

Pekné, ale čakala som že to bude dlhšie. Písať vieš,bolo to aj vtipné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama