KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Cold Fire (4)

29. září 2010 v 17:18 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tak a je tu další díl. Ke koncu trošku zajímavější a zvláštnější, ale doufám že bude stát za to :) :) :) :D

(Aprille Note: Fíííííha, to to letí!! =D Tahle kapitola se na mém emailu objevila už včera, ale to jsem byla poněkud zaměstnaná hledáním mé učebnice hebrejštiny, kterou jsem kamsi odložila a jako vždy zapomněla kam =D Každopádně se mi ta povídka od Danielle líbí čím dál tím víc a jen doufám, že si toto tempo, se kterým mě momentálně bombarduje kapitolami, hezky udrží =) Asi bych umřela, kdyby ne =D)


MENŠÍ HÁDKA (DOBŘE, VĚTŠÍ… )
   Stefan vydechl a bez dechu pozoroval Damona, který si očividně nastalou situaci docela slušně užíval. Eleniny oči běžely jako na běžícím pásu: od Stefana k Damonovi, od Damona ke mně a pořád takto dokola. A dříve, než jsem stihla JÁ vůbec něco namítnout, poněvadž se tu jednalo hlavně o mě, zasáhl rozzuřený Stefan.
   "Damone, na co jsi při tom myslel? Nebo, lepší otázka; myslíš vůbec? Jak tě mohlo napadnout, Dam -"
   "Zeptej se Eleniny sestřičky. Bratříčku. Je zajímavé, že vždy když se něco v tomhle městečku stane, jsem já ten první a jediný "člověk"… co za to může, co?" přerušil ho Damon a ukázal ukazováčkem na mě.
   "Díky, Damone, aspoň někdo si všimne že v tomhle pokoji kupodivu stojím i já!" vyjela jsem na ty dva, co stáli přede mnou. Ani jsem si na okamžik neuvědomila, že právě teď stojím na straně, která odporovala té Elenině. Ale na jaké byla vůbec TA?
   Elena se jako hodná sestra ale stále snažila situace zachránit. Za tohle jediné jsem jí byla trochu vděčná. Musela se při tom potýkat se Stefanem, který jednal, jakoby ho popadlo šílenství. No to si Elena vybrala kluka teda dobře, uštědřila jsem mu poznámku.
   "Margaret, on to tak nemyslel. Jen tím chtěl říct-"
   "Vím co tím chtěl říct, Eleno," zarazila jsem ji zase a netrpělivě přecházela po pokoji. "Celou dobu, co tady na tebe a na tebe Damon čekat, se o nic nepokusil. Nevidím tedy důvod, proč by měl Stefan řádit!"
   Jmenovaný si drze odfrkl. "Už vidím, jak se choval. Jako vždy lhal. Margaret, já ho znám. Je to můj bratr!"
   Pozvedla jsem jedno obočí. Děsivě mě štvalo, že z mých názorů si tady lidé a upíři dělali jedině holubník. Copak nikdo nebral v úvah, krom tedy Damona, můj vlastní názor na celou tuhle věc? Když jsem totiž řekla, že je to v pohodě, myslela jsem to tak fakticky: je to v pohodě. Damon na mě nic nezkusil, nemanipuloval se mnou, proč se tedy Stefan vzrušuje. Všimla jsem si, jaká mezi nimi panuje nenávist, ale Stefan to přehání. Damona možná že zná, ale mě tedy ne. Jsem tvrdohlavá jako pes, jako Damon, a když něco chci… také s to umím slušně prosadit.
   "Stefane… znám tě sice jen pár hodin, ale na tom teď nesejde. Byli jste pryč, já tu byla sama. Přišel Damon a řekl, že na tebe čeká. Přišlo mi neslušné vyhodit ho pryč, po tom jak se choval!" přidala jsem k tomu ještě výhružně.
   "Jak se choval?"
   "Mile!" zakřičela jsem na něj a vůbec si nevšímala Damona, který se při tom zvuku doopravdy mírně vylekal. Bylo to jako zahřmění blesku.
   No, tohle je slušná hádka, pomyslel si zvesela Damon, ale trochu se v jeho duši objevilo obávání. To, jak se ho zastávala Margaret, tomu trošku rozuměl. On by možná… možná… udělal to samé. Ale s jakou vervou na jeho bratra křičela… to ho trochu znepokojilo. Nechtěl  ty dva znepřátelit proti sobě. Na to měl ještě dostatek lidského vrozeného talentu na vhodné situace. Stefanova reakce ho nijak nepřekvapila. Stejně to sám očekával. A bavilo ho to. Aspoň ví, jaké to je mít pořádný vztek. Ať si to užije, pomyslel si ještě Damon, než se opět věnoval hádce.
   "Mile? A Damon? On to slovo ani nezná!" odporoval zatvrzele Stefan a Elena ho mírně popleskávala po rameni, aby toho ihned nechal. Nic, jako kdyby to samé dělala se zdí. Možná by dokonce dosáhla většího úspěchu.
   Zavrtěla jsem hlavou. Všechno se to ve mně vířilo. "Ne, Stefane. Jen si neuvědomuješ, že to, že s tebou se chová jinak, sarkasticky, chladně a neupřímně, neznamená, že je takový ke všem. A přála bych si, abys přestal zpochybňovat to, co tady říkám!"
   Stefan už trošku klidněji rozhodil rukama a Elena si oddechla úlevou. Sláva, konečně se to vysvětlí a dá do pořádku. Ještě neviděla Stefana takhle řádit, takhle zuřit. Asi by si měla přečíst knížku o rozdílných upířích povahách.
   "A navíc," přidala jsem k tomu ještě, aby se celá situace SKUTEČNĚ vysvětlila a nebyla tak zmatená, aby se prostě vyklidilo pole a atmosféra se očistila od všeho špatného, co se mezitím stalo. "Navíc to nebyl Damon, kdo mi prozradil, že jste vy dva 150 let upíři. Stefane!"
   Stefanovi proběhl obličejem mírně nakvašený výraz spojený s pohledem typu to-si-ze-mě-děláš-srandu-Margaret!
   "A kdo tedy?" pořád měl za to, že se ho jen snažím chránit já jsem to věděla. Věděla jsem to… někde v hlouby duše, někde na dně…
   "Já."
   Elena na mě vyvalila oči. Cože? Jak to mohla zjistit? Pravda, ona samotná si to také zjistila, jenomže jí k tomu někdo pomohl. Ani nápadem ji napadlo možnost, jak by bylo něčeho takového schopná. Telepat není, to zjistila už dávno, a rozhodně se na tom nezměnilo vůbec nic, zpola nic.
   "Jak to myslíš?"
   Protočila jsem oči v sloup,no, aspoň jsme se někam posunuli. "Myslím to tak, že mi to neřekl Damon. Neřekl mi to ani nikdo jiný, řekla jsem si to totiž já samotná. Když jsme se totiž s Damonem seznamovali… něco mi problesklo v hlavě, nějaká vzpomínka, asi právě Damona. Hodně bolestivá vzpomínka!"
   "Jaká vzpomínka?" dychti se Stefan dozvědět více, ale neusnadnila jsem mu to já, nýbrž Damon. Byla jsem za to dokonce i mírně ráda. Nerada bych o tom mluvila ještě jednou. Nechtěla jsem, aby mě zase na krku popadla taková silná bolest, jako ta předtím. Byla tak silná a tak nelidská!
   "Viděla, jak mě Katherine zabila. Respektive proměnila v upíra. Dík tomu poznala kdo jsem. Seš zklamaný, Stefe? No jo, vědomí že tvůj bratříček jednou v životě nepustoší svět a přátele, kterým jsi oddaný jak pejsek, tě ničí. Co?"
   "Damone," oslovila jsem ho opatrně, poněvadž jsem nevěděla, jestli si z mého slovního napomenutí vůbec něco vezme. Ale nezklamal;vzal. V klidu se otočil, pokynul mi rukou ke Stefanovi a já jsem se tuto situaci konečně snažila vyřešit.
   "To co řekl Damon je pravda. Nenese na tom žádnou vinu, prostě jsem to najednou viděla v hlavě."
   "Co tady ale dělá? V tomto pokoji? Nikdo tady už dlouho nebyl, nemůže sem mít přece přístup!" řekl Stefan odhodlanýma obávaným hlasem.
   "Ne, to nemůže," souhlasila jsem s ním částečně. "Ale zapomínáš n to, že je to můj pokoj a já mám tudíž možnost pozvat ho dál."
   Stefan vytřeštil oči. Dobře, tedy ne, tohle už vážně nemohla… myslet vážně.
   "Děláš si legraci? To jsi neměla dělat," varoval mě ještě, než jsem se s ním začala hádat naplno. Už mě to začínalo unavovat, pořád něco přetírat.
   "Za prvé si nedělám ani v nejmenším legraci a za druhé jsem to udělala proto, že se tady rozvíjí jedna Damonova vlastnost, kterou ty asi ohledně něj neznáš!" plivla jsem po něm a Elena už mě začínala napomínat, kdyby nebyla Stefana. Ten měl prostě vždy co říct. V jakékoliv situaci.
   "Vážně? A já vlastnost, Margaret?"
   "Důvěra!" odpověděla jsem mu v klidu, ale s rozporuplnými pocity. Vím, znám ho jen pár hodin, ale když Stefan ho tak… znečišťuje! Damon si to možná nechá líbit, ale já ne. Tohle nemám ráda.
   Obočí mu sjelo překvapeně dolů a chvíli nic nenamítal, jen hořečnatě přemýšlel. V životě by neuvěřil tomu, že někdo jako je Margaret, bude věřit upírovi takového kalibru jako je Damon. Co ji to jen popadlo? Měla by důvěřovat Eleně, nadával v duchu. Je to její sestra a ona se teď chová, jako kdyby byl Damon jejím bratrem! Proč ho pořád obhajuje? Ani ho nezná…
   "Člověk věří Damonovi? Zrovna Damonovi? Je to upír!"
   Naklonila jsem ironicky hlavu na stranu. No fajn. "Vím, že je to upír. Což mě přivádí k docela dobré otázce: vzhledem k tomu, že ty jsi jaksi upír také, má vůbec Elena a já právo na to, abychom ti věřily? Koneckonců, jak jsi rám řekl: jsi upír…"
   Stefan zavrtěl ihned hlavou. "To ano, ale tohle je něco úplně jiného, K… Margaret. Tuhle situaci bychom měli… pokud možno co nejdříve vyřešit."
   Jo! Konečně jsem s ním trošku souhlasila. Takže… se teď asi půjde řešit. Co jiného mi zbývalo? Chci vědět co jsem to ve skutečnosti vlastně viděla. Jedná se o mě, tak budu i já řešit, ne?
   "Správně, Stefane. Teď jsem s tebou za jedno."
   Očividně si oddechl úlevou. No jo, tolik trápení mu přeci s Damonem působíme. "No konečně."
   Nevině a svatoušky jsem se na oba dva usmála, předtím než jsem je následně přejela jedním jediným, pohledem a když jsem se ohlédla mimořádně na Damona, usmál se také. Mohla jsem jen hádat, jestli ho "náhodou" nenapadlo to samé, co právě v téhle chvíli i mě. Nechtěla jsem, aby se opičil…
   "Jo. Tak ahoj!" rozloučila jsem se s ním symbolicky a už už jsem se otáčela, když se na mě Stefan (bože, to jméno teď budu každý den slyšet nejméně desettisícstokrát) obrátil s další otázkou. No věřili by jste tomu?
   "Cože? Jak "ahoj"?"
   S předstíraným nezájmem jsem pokrčila rameny. Tohle mi šlo vždycky dobře. Odhalovat svoji jinou stránku.
   "No… nemýlím se, když budu tvrdit, že podle tebe by se to mělo co nejdříve vyřešit. Takže budeme řešit."
   "Kdo my?" dožadoval se Stefan a mě opět zbylo jen protočit oči v sloup.
   "Já… a Damon."
   "Týká se to nás čtyř!" namítnul téměř v setině sekundy Stefan, ale to už jsem skutečně začala ztrácet nervy. Copak nemůže pochopit co chci? Neříkám to složitě, v hlavolamech? Jestli jo (a ono ne) tak mi to teda řekněte.
   "Stefane, začínáš mě rozčilovat. Tohle… je záležitost nás dvou. Jedině!nás dvou. Ty a Elena do toho nemáte co plést svoje problémy. Já a Damon to nějak zvládneme. Jediné, co potřebujeme vyřešit, je ten můj malý problém s tím, co vidím."
   "Ale…" začala Elena, jenomže to už jsem skoro křičela.
   "Ne, Eleno ne! Moc dobře víš jak nenávidím, když si někdo neváží mých názorů. A Stefan… víš vůbec co dělá on? Úplně je ignoruje. To si nenechám líbit. Během pár hodin se to zase uklidní, ale teď nás tady nechte. Bude sedm hodin a já potřebuji uklízet. Pokud tedy…," ohlédla jsem se na Damona, udiveně stojícího a s chladem v očích, když pozoroval reakce svého bratra, "pokud tedy mi ještě Damon chce pomoci?"
   Usmál se oním pokřiveným ironickým úsměvem. Jo, nezklamal. By to opět on. Jak jen mi jeho pohled chyběl! Skoro jsem si to v tom zmatku a křiku ani neuvědomila.
   "S radostí. Začneme?" navázal na to ihned a pomalým krokem se ke mně lidsky přiblížil, dala jsem mu kbelík s vodou do ruky a uštědřila mu příjemný úsměv. Třeba ho zahřeje u srdce a nebude tak chladný.
   "Jistě. Díky Stefane za tvou starost. Teď, když vím kdo je kdo… mi nehrozí žádné nebezpečí. Nehrozilo mi ani předtím. Dobře, všichni chápeme… nechte nás už. Prosím."
   Elena přikývla a v klidu se rozhodla odejít, bez sebemenší poznámky, jenomže se Stefanem byly problémy; Elena ho musela dolů po schodech do kuchyně, nebo obývacího pokoje, nevím kam přesně směřovali (možná do její ložnice) táhnout, až se teda nakonec nechal a v pokoji zavládlo chvilkové ticho.
   Povzdechla jsem si a odmítala se na Damona otočil. Teprve teď, když už bylo všechno za námi, jsem něco pochopila: proč jsem ho vůbec bránila? No jo, vím, Stefan ho bezdůvodně obviňoval a Elena se na jeho obranu také zrovna dvakrát nehrnula, ale vlastně ho znám jeden den. Vlastně ani ne jeden den! Co mě nutilo mu pomoci? Bránit ho? A věřit mu? Jen mámě jsem věřila úplně, bez toho že bych o tom kdy na chvilku pochybovala. Jedině v případě, že si dělala legraci. Bože, už uběhla taková doba od její smrti. Dnes víc než kdy dřív jsem na to myslela každou vteřinou.
   Čím to bylo? Možná skutečností, že jsem si uvědomila, že jsem se vrátila domů. Všechno tu bylo živé, skutečné. Pravdivé. Každý pohyb po pokoji, každý dotek jakýchkoliv dveří, které v domě jsou, každé slovo… pohled do zrcadla… připomíná mi to maminku. A tátu. Tolik mi chyběli… ale bylo bolestivé uvědomit si, že ti dva se už nikdy nevrátí.
   "Jsi v pohodě?" ozval se Damon hodně blízko mého pravého ucha a konečně jsem se na něj podívala. Došlo mi, že nemá smysl mu lhát. On mi také nelže. Sice ho neznám, ale nechci nic předstírat. Taková nejsem.
   Zavrtěla jsem rozhodně a unaveně hlavou. Musela jsem se pomalu posouvat směrem ke křeslu, které jsem jako jediné již stihla uklidit a očistit. Únavou a vyčerpáním se mi málem podlomila kolena a já se zhroutila do křesla.
   "Víš, asi 90% lidí bych řekla, že v tuto chvíli mi nic není. Ale unavuje mě už lhát, předstírat. Ani nevíš, jak těžký je život, se kterým si jen hraješ a ostatní míchají karty za tebe! Nejsem v pohodě, ani trochu."
   Poklekl vedle mě a poprvé se na mě díval trošku ustaraným výrazem. Co zapůsobilo tu náhlou změnu? Že by ta moje "změna"?
   "Pročpak? Když tady nebyla tvoje sestra a můj bratr… zdála ses v pohodě!" dodal nakonec vesele a já se chtě nechtě usmát musela.
   "Mám ráda chvíle, kdy se stane právě to, co bych nikdy nečekala. Jistým způsobem je vítám. Umožňuje mi to zapomenout."
   "Zapomenout na co?"
   Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Na všechno. Školu, bývalé přátele, falešné přátele, domov, rodinu… mámu…!"
   Damon přikývl a to, co řekl, zvažoval. Zda je to dost vhodné nebo naopak není. "Ty a tvoje máma… byly jste si hodně blízké, viď?"
   Smutně jsem přikývla, a přidala jsem také povzdech. Alespoň, že jsem se už naučila o mámě mluvit.
   "Jo, to byly. Víš… moje máma… byla tak odlišná od ostatních matek, které jsem znala. Třeba matka Bonnie, nebo Matta, Jamese… nikdy na nás dvě s Elenou nekřičela, když měla některá z nás nějaký problém, pomohla. Před spaním…," usmála jsem se tentokrát opravdově při té vzpomínce…, "pře spaním nám četla pohádky. A nikdy nečetla konec. Občas si ho domyslela, stejně jako já. Tvrdila, že by jsi nikdy neměl znát konec jakéhokoliv příběhu, protože pro tebe ta pohádka skončí. Ale když ho nevíš, budeš nad ní stále uvažovat. Vždy skončila těsně před vysvětlením, jak to dopadlo. A víš co je… zvláštní?"
   Zavrtěl hlavou a pozorně naslouchal. Bál se, že začne plakat. Tolik se bál. Jeho máma často plakala…
   Nikdy jsem to neřekla nikomu, ani Eleně ne. Nikdy se nenaskytl někdo, kdo by byl v takovouhle vhodnou chvíli, a zároveň nevhodnou chvílí na (ne)vhodném místě.
   "I když ještě maminka žila, tak i potom… jsem se nikdy neodvážila dočíst příběhy, které mi četla, do konce. Nechtěla jsem je vědět. Maminka vždycky říkala, že to není správné. Že bych si konec toho určitého příběhu měla vymyslet vždycky sama a neřídit se knihou… jen svým vlastním úsudkem, chtíčem a fantasií.
   V Londýně je hodně lidí, co čte nějaké pohádky. Vždy jsem se musela silně bránit, aby mi nevyzradili jejich konec. Třeba Popelky… vím, je to divné. Ale doteď ho nevím, i když si ho představuji… a vím že skončil dobře. Obdivovali mě za to. Londýn mi chybí, ale domov mi chyběl tak moc… a školu už jsem vyšla. Teď mě čeká ta Elenina.
   Víš, vlastně tehdy, jakmile maminka zemřela, se to všechno změnilo. Zhroutil se můj dosavadní život, kdy jsem si myslela, že je to všechno pohádka. Od té chvíle jsem věděla… že už nic nebude jako dřív. S mojí maminkou odešla i nějaká součást mě samotné. Nevím, Eleně se také možná ještě nepodařilo na mámu s tátou zapomenout. Ale já to nedokážu nikdy. Teď víc si ji vybavuji. Vrátila jsem se. Možná, že to byla chyba. Nikdy jsem neměla."
   Damon se zamračil. Když Margaret vyprávěla její dětství, to o pohádkách a celkově, doopravdy ji litoval. Říkala to všechno tak živě a on se do toho vžít dokázal. Její bolest nebyla v porovnání s tou jeho při jeho ztrátě matky ani trochu menší, ale ani trochu větší. Věděl, jak to bolelo. S tímhle se zase on nikdy nesvěřil Stefanovi.
   "Ale ano, měla…"
   "Proč?" pohodila jsem rameny a svěsila je dolů. S Damonem mi začínalo docházet, že kdybych se nevrátila, byla bych stále změněná. Ale tím návratem jsem se začala také měnit. V toho nezměněného člověka.
   Zašklebil se. Upřímně. "Protože… kdyby ses nerozhodla se vrátit… představ si co by se teď nestalo!"
   "Co by se nestalo?"
   "Nepoznala by jsi mě!" dodal a upřel na mě své šedomodré oči. Byly tak upřímné. A tak krásné. Chtěla jsem se do nich dívat navždy…

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lovedayss Lovedayss | 29. září 2010 v 19:16 | Reagovat

úžasné, dokonalé.... ehm docházejí mi slova ♥♥♥

2 k@rin k@rin | 30. září 2010 v 1:04 | Reagovat

moc krasny, opravdu se mi to libi :-) doufam, ze se budou kapitolky dal mnozit timhle tempem:-)
hrozne se mi libi tenhle pohled na Damona

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama