KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Cold Fire (3)

28. září 2010 v 18:14 | Danielle |  Long Tales
(A/N): Tuhle povídku jsem dopisovala dneska ráno asi v... šest hodin :D Je možná trošku zmatená řečmi ostatních (podle mě zčásti) :D ale je to zase o krůček blíž k dalším a dalším povídkám. :) snad se bude líbit=))

(Aprille Note: Tak tahle kapitola mě totálně dostala XD Zvlášť ten konec =D)


UPS!
   Kdokoliv by se nyní na nás dva díval, s největší pravděpodobností by si asi řekl, že je to docela komická situace. Já, stojící za dveřmi a očima sledující Damona a Damon, stojící přede dveřmi, zmateně se rozhlížející a na něco asi čekající.
   "Co se děje?" otázal se mě nakonec, když už ticho začínalo být příliš dlouhé a mrtvé. Jeho zvědavost to nevydržela, musel se zeptat.
   Pokrčila jsem rameny a slně si přála, aby to, co jsem si myslela, že se děje… se zároveň vůbec nedělo. Jenomže osud tomu nepřál; chtěl asi, abych ještě jednou trpěla, i když jsem si to s rodiči vyzkoušela už jednou. A teď to byla moje druhá životní zkouška: jestli obstojím toto. A pravda, bylo to o tolik děsivější…
   "To mi řekni ty," požádala jsem Damona a přešlápla z levé nohy na pravou.
   Damon svraštil obočí. O čem to mluví?napadlo ho a pořád se mu v hlavě montovala jedině tahle věta. Absolutně nerozuměl tomu, jak se chová, co říká… jak mohla očekávat, že to pochopí?
   Sklopila jsem hlavu. Ne, on to nevěděl. Nevěděl, proč jsem přešla na druhou stranu pokoje a jeho nechala stát na té druhé. Možná, že se nakonec mýty spletly. Možná, že se spletla celá historie! Ale to by pak neudělala tohle, přeci!
   "Damone… proč nejdeš dovnitř?" pokračovala jsem ještě trochu a zacházela čím dál tím víc do hloubky. Snažila jsem se to poddat tak, abych ho o to přímo nepožádala. Chtěla, toužila jsem vědět, jak se zachová.
   Nezklamal; pochopil. Jeho svraštělé obočí se po vteřině dvou vyhladilo a v očích mu problýsklo pochopení. Ne, to není možné. Jak to může vůbec být možné? Nemohla vědět o tom, co je, nemohla. Nijak jí to nenaznačil, Elena mu řekla, že jí to přes email nijak nesdělila, nenaznačila, aby neměla nějaké potíže. Jak je sakra možné, že uhádla, kým je? Co promeškal? Nebo jí to řekli bez toho, že by o tom věděl i on? Ale proč tedy… proč se nebojí? Ano, tohle jediné mu nedávalo smysl. Pokud ví, že stojí vedle upíra, proč v obličeji nemá ani jedinou známku strachu? A pak mu to docvaklo; no jistě, stála na druhé straně dveří. Tam, kde on nemohl. Důvod? Byl jednoduchý: Nebyl pozván.
   Kývnul hlavou na pravou stranu. "Jak to víš? Protože… tohle by ti někdo jako je Elena, rozhodně neřekl. A Stefan zase takový blázen není!"
   Rozhodila jsem rukama. "Pamatuješ, jak jsi mi podal ruku? Na seznámení? Pamatuješ, jak jsem s sebou cukla?"
   Zachmuřil se. Ano, vzpomínal si. Říkal si, co se to s ní děje. Připadala mu zmatená, zaseknutá v čase. Jako kdyby se jí něco zdálo, jako kdyby si najednou něco uvědomila, nějakou skutečnost, a bylo pro ni velice těžké si to přiznat. Jako kdyby bojovala sama se sebou, zda mu to má říci, nebo to nechat na pospas osudu. Jako kdyby zvažovala i to, jestli si tu situaci vyložila správně. Ale přesto… neviděl ani jeden jediný důvod k tomu, aby to zjistila. Jak se to kruci stalo?ptal se podruhé sám sebe. Ale ona něco řekla… co to jen bylo? Ano, už to věděl.
   "Řekla jsi: 'Co se ti to stalo?'. A máš pravdu. Co se ve skutečnosti stalo? Protože ať pátrám jak pátrám, nikde nevidím jediné rozumné vysvětlení!"
   S přimhouřenýma očima jsem pokrčila ještě jednou rameny, přičemž jsem si i dávala načas s odpovědí. Jak ji formulovat?
   "Podal jsi mi ruku, já jsem sebou cukla a zeptala jsem se tě, co se ti stalo. Uvědomila jsem si, co jsi. Uvědomila jsem si, co jsi vždycky byl. Uvědomila jsem si to na základě toho, co jsem viděla!" prozradila jsem nakonec.
   Damonovi už začínalo svítat. Vlastně se tím všechno vysvětlovalo. Ale co viděla? Co vůbec mohla vidět? Proč to vůbec viděla? Tolik nevyřešených otázek, nevyslovených odpovědí… šla z toho hlava kolem.
   "Co jsi viděla?"
   Snažila jsem se si vybavit moji tehdejší… co to vlastně bylo? Pohled do minulosti? Pohled do toho, co se stalo? Asi ano, co jiného to mohlo být? Vybavila jsem si tu ženu, dívku, která se nad ním pomalu skláněla a zakousla se mu do krku. Byla tak stejná jako moje sestra Elena. Úplně stejná. Až mě to mátlo. Bože, co když je to Elena? Co když není člověk? Co když mám ve své rodině zrůdu, která se živí krví? Která zabíjí lidi? A co více, která jednou zabije i Damona… ale je tu otázka: byla to skutečně ona? Jenomže… Damon ji neoslovil Eleno, když jsem si to později začala uvědomovat. Jak jen bylo to její jméno… Kate? Caroline? Ne, to ne. Už jsem věděla: Katherine.
   "Viděla jsem, jak tě kousla do krku nějaká dívka. Říkala, že slibuje, že to nebude bolet. Ty jsi jí věřil. Bože, řekni že to nebyla Elena! Oslovil jsi ji… Katherine… Byla Eleně tolik podobná, jako kdyby to doopravdy byla ona. Jenomže sestra je člověk. Že ano?"
   Damon zmateně přikývl. Tu scénu, kterou jsem mu popisovala, si vybavoval velice, velice dobře. Hypoteticky to totiž byla jeho poslední minuta v lidské podobě. V lidském životě. Vše, co následovalo potom, se životu ani trochu nepodobalo. Vše bylo přímočaré, jednoduché, nepravidelné, divoké… krvežíznivé.
   Katherine mu slíbila, že to kousnutí nebude bolet. Ano, pamatoval si to. Pamatoval si celý svůj předešlý život. Lidský život. Život se svou rodinou, matkou, otcem, Stefanem. Ti dva… byla to nerozlučná dvojka. Nikdo je od sebe nedokázal odtrhnout. A i když Stefan způsobil jeho první největší bolest, kvůli jeho matce, měl ho pořád stejně rád. Dokud se to vše nezměnilo v boj a válku, nenávist, která předchází smrt.
   "Nebyla to Elena," uklidnil mě hned, ale v obličeji neměl ani sebemenší strach, či lítost. Byla tam vůbec někdy? Nebo se z jeho obličeje stala jen pouhá maska, která nebyla přístupná okolním lidem a přátelům?
   "Vím, co jsi. Vím, že jsi upír. Jen jsem se o tom chtěla přesvědčit, dříve než si vyvodím nějaký závěr."
   Damon ke mně ten den už po nespočetněkrát vzhlédl. "Asi bych měl jít, že?"
   Nechápavost se tentokrát místo v jeho obličeji zračila v tom mém. Neviděla jsem ani jeden jediný důvod pro to, aby odešel člověk, který byl jen trochu jiný. Dobře, hodně jiný. Neřekla jsem mu, aby odcházel. A co je ještě podivnější: nechtěla jsem… aby odešel. I když bych neměla, cítila jsem, že jsem tu s ním v bezpečí. Více, než kdy dříve.
   "Proč?"
   Damon jen protočil oči. Dobře, tohle vzalo rychlý konec. Zrovna když ho začínala bavit a chápat, se to muselo takhle zvrtnout?
   "UŽ to víš. Víš kdo jsem. Víš, kdo je dokonce i Stefan. A to je ten důvod, proč bych měl odejít. Umím si představit, jak tě bude Elena ochraňovat se svými, tak častými slovy: "Damone, nech ji být. Damone, nepřibližuj se k ní!""
   Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale došlo mi, že bych ani nevěděla co říci, takže jsem ji opět spustila a otevřela teprve po minutě, kdy jsem po celou tu dobu vlastně jen uvažovala na svými dalšími slovy. Bože, ocitla jsem se opravdu v mizerné situaci.
   "Tady Elena nehraje roli."
   "Hraje!"
   "Nehraje!"
   "Hraje!" stál si opět za svým Damona a ten, kdo nyní protočil oči, jsem byla kupodivu já. No udivovalo to jeho, ne však mě.
   "Ale ne."
   "Ale ano," nedal se a znovu měl v obličeji ten svůj úšklebek, tak často nasazovaný. Začínala jsem opravdu uvažovat nad tím, jestli je to opravdový úšklebek, nebo jen předstíraný. Ale celý Damon byl tak trošku předstíraný. Nedal najevo, jaký je opravdu.
   "Vážně? A jakou roli tady teda hraje, Damone?" pustila jsem se do toho tedy nakonec a s rukama založenými v bok jsem trpělivě čekala na odpověď. Ale ta si nedala dlouho na čas, což jsem s potěšením shledala.
   "Je to tvá sestra, Margaret!" upřesnil a bylo to tedy v tu to chvíli poprvé, co vlastně vyslovil moje jméno. Bylo to zvláštní. Když jsem pomyslela na to, že je Damon upír a také na to, že žádný upír mi ještě nikdy v životě neřekl jménem… no, dějí se i divnější věci, nebo snad ne? Samotná existence upíra je divná. A nečekaná, jako kapka deště stále žijící mezi písečnou pouští.
   "Ano, to je," přitakala jsem souhlasně. Alespoň v něčem se tedy Damon nemýlí, uštědřila jsem mu poznámku v hlavě a musela jsem se nad tím usmát.
   "Ano."
   "A právě proto bys měl vědět, že nejsem typ člověka, který se nechá někým chránit. Rozhodně si nenechám do ničeho mluvit! Zná mě už šestnáct let Damone, skoro sedmnáct. Ví, co ode mě čekat!"
   "Přesto," rozhodil rukama a nenechal se vzdát jen tak bez boje. Kdo to kdy slyšel, jít svým tvrzením proti němu?
   "Přesto," souhlasila jsem mírným pokývnutím hlavy. "Není tedy důvod k tomu, abys odcházel."
   Směšně si odfrkl. "Ale je! Copak ty ho nevidíš, Margaret?"
   "Slepá možná jsem ale rozhodně ne hloupá," poznamenala jsem.
   "Tady nejde o směšnou a hloupost. Jde o to, že tady nemám co dělat. Ty stojíš v pokoji, já stojím před pokojem. V tom to celé je."
   "Ne, není." Odporovala jsem mu sebejistě. Tahle hádka zřejmě prostě neměla smysl. O co se vlastně vůbec snaží? Co tím dokazuje?
   "Ne?"
   "Ne."
   "Vážně?"
   "Ano."
   "Ne. Ty mě nepustíš dovnitř, Margaret!" dodal ještě a znovu se mu po obličeji mihnul úšklebek s tím pokřiveným úsměvem. A hned jsem věděla o čem je řeč.
   "Jsi si tím opravdu tak jistý, Damone?" ujišťovala jsem se.
   Přikývl. "Ano, jsem beruško. Máš strach. Nejsem na světě sto padesát let proto, abych pochyboval o skutečnosti, že jsem upír, natož o tom, že lidem naháním hrůzu. A ne jen lidem."
   "Přesto," zopakovala jsem nyní jeho slova.
   "Máš strach. Uznej si to, zlatovlásko!" snažil se mě pořád přesvědčit Damon a já jsem konečně dospěla k rozhodnutí.
   Dobře, bylo divné, hodně divné, že jsem místo strachu pociťovala klid. Jak je to jen možné? Ani trochu jsem neměla chuť prostě utéct dveřmi, nebo oknem ven, abych se nemusela dívat na toho "člověka" , který přede mnou stál. Ok, tím oknem bych asi doopravdy nevylezla, tím jsem si mohla být jistá. Mrštná jsem, to ano. Ale vzhledem k tomu, že vedle okna byl zasazený tis, jen s těží jsem mohla předpokládat, že bych si nerozsekla nohu při prvním nepokusu pokusu. Bát se? Vždy jsem se bála, bála jsem se často. Tmy, pavouků, všemožné havěti. Bála jsem se dokonce i hlavně smrti svých blízkých. Jenomže, jak jsem to porovnávala, tak jsem porovnávala, pořád ve mně daleko větší hrůzu budil veliký, jedovatý pavouk se spousty nohama, než nádherný ironický a sarkastický upír, v podobě Damona. Ten mi spíše připomínal bezpečí. Nevěděla jsem důvod. Možná jsem ho i jistým způsobem nechtěla vědět, nebo věděla, ale nechtěla přiznat. Tím jsem se teď ale ani nezabývala.
   Tím, co jsem se chystala udělat, jsem si byla na sto procent jistá. Vím, věděla jsem moc dobře, že teď, když je Damon daleko ode mě za dveřmi a nemůže vejít dovnitř, mě možná strach opustil. Věděla jsem, že jakmile mu řeknu : Vstup dovnitř!bude vše ztraceno a on mě klidně bude moci zabít, nebo také proměnit v upíra! Ale spoléhala jsem na svůj instinkt; když mi rozum říkal, že teď už větší strach nedostanu (nebála jsem se, mmch), já jsem mu zcela věřila.
   "Kdybych měla strach, čistě hypoteticky, řekla bych ti tohle? Možná je to hloupost, která mě určitě zabije, ale chci ti něco říct."
   "A co?"
   "Pojď dovnitř!"
   A bylo to tady. Už jsem to nemohla ani náhodou vzít zpátky. Přímo jsem ho o to požádala. Neodvažovala jsem se ani pomyslet na to, co mu právě v této chvíli proletělo hlavou, když se mu na obličeji objevil samolibý úšklebek a on se blížil k prahu, přičemž, jakmile jej překračoval, si dával veliký pozor na to, aby se náhodou nestala nějaká chyba. Když už byl za prahem, otočil se, zavřel za svojí osobou dveře a usmál se, přičemž mě sjel pohledem.
   Stála jsem od něj blízko, tak blízko, že kdyby chtěl, mohl po mně vztáhnout ruku a dotknout se mého obličeje. Tak rychle, že bych to ani nepostřehla, by mi zvládl zlomit vaz a nechat mě tady ležet na špinavé zemi! Na co jsem jen myslela?
   Ale i přes to, že je to nebezpečné, dovolit mu být v mém pokoji a mít do něj přístup kdykoliv, strach jsem přesto necítila. Byl pryč, takže proč se bát, když strach není nikde v mé blízkosti? A je tam jen Damon.
   Damon se na mě zahleděl pronikavým pohledem, nic neříkajícím. Myslel si, že když ví kým je, už nikdy ho nebude chtít pustit do domu. Že už nikdy nebude chtít vidět netvora jako je on a Stefan. Ale to se očividně šeredně spletl. Proč se nebála? Proč neměla strach? V pohodě a klidu mu dovolila vejít do jejího neuklizeného, špinavého pokoje! Ani teď, když od ní byl metr, nejevila žádné známky nervosity nebo strachu!
   "Nebojíš se," konstatoval tedy zčásti suše zčásti pobaveně, jen jediná věc mu unikla: všimla jsem si jeho očí; byly plné zájmu.
   Usmála jsem se. Spíše nad tou větou, kterou vyslovil. Rozhodla jsem se, že začneme hrát. A já budu míchat karty.
   "Bojím se," přitakala jsem a hned na to pokračovala. "Bojím se a hodně. Pavouků, hmyzu, smrtí mých blízkých… jen mi řekni proč, když přede mnou stojíš a já vím kdo jsi a co jsi, necítím ani trochu strachu? Ale klid."
   Zamračil se a mírně se zašklebil. "To nevím. I Elena se bála. Hodně se bála, ale také to ze začátku nedávala znát!"
   Zachmuřila jsem se. To je celý můj koloběh života. Už od svých pěti let jsem se všem lidem na této planetě snažila ukázat, že JÁ nejsem… Elena. Že se mnou má mnoho společného, to ano, ale fakt je ten, že každá z nás je úplně jiná. Všichni nás k sobě neustále přirovnávaly. Copak si nevšímaly těch rozdílů?
   "Nejsem Elena. Neřídím se jejím stylem života."
   Damon se zasmál a vykročil pravou nohou někam za má záda. Něco ho upoutalo. Bylo to okno, ve kterém asi z dálky něco spatřil. A to mě velice překvapilo; jak může někdo vidět přes sklo, které nikdo neočistil více než tři roky? No jo, pak mě napadla jistá pravdivá odpověď: je to přece upír.
   "To nepopírám. Už jsem si stihnul všimnou toho, že jste každá jiná. Svým způsobem. A mimochodem," ukázal levou rukou, na které se mu třpytil veliký modrý prsten, k oknu, "už jdou."
   "Kdo jde?" zeptala jsem se přihlouple a sledovala teď každý jeho pohyb. Všimla jsem si, že má nastražené uši a něco se asi snaží vyslechnout.
   "Stefan a Elena. Vědí, že jsem tady," dodal potom chladně. Teď poprvé led i připomínal. Nikdy jsem neviděla někoho, kdo by takhle mluvil. Jako kdyby jej nic nezajímalo!
   "Vědí?"
   "Respektive slyší," uvedl na… "správnější" míru, než se dveře od pokoje náhle otevřely, a dovnitř vtrhl… kdo jiný, než Elena a…
   "Pojď dovnitř, Stefane!" pozvala jsem ho ihned samozřejmě, aby se nestrhlo peklo. "Ráda tě zase vidím."
   "Bratříčku! Taky tě rád vidím!" vítal ho Damon a přišel k němu s otevřenou náručí. Stefan na něj nepřítomně a vyděšeně hleděl. Bylo to o hodně dřív, než Damon náhle propuknul v hlasitý ironický smích.
   "Ty ses fakt nezměnil. Kde jsi byl tak dlouho? Čekal jsem na tebe!" byl Damon naoko naštvaný a sarkasmus z něj létal na všechny strany. Nepoznávala jsem ho. No, vlastně jsem nepoznávala jednu jeho… podivnější a chladnější stránku. Dříve se ke mně choval… dobře, skoro stejně, ale nebylo tam tolik posměchu, chladu… nenávisti…?
   Stefan se zamračil. No jo, poletovalo Damonovi hlavou, tohle může udělat jenom on, jeho milovaný bratříček.
   "Ale no tak, Stefe. Nekaž tady dobrou náladu svým jedovatým zamračeným úsměvem typu co-tady-zase-děláš-Damone?"
   Teď se do toho raději vložila Elena. Pravda, neviděla tady Damona ráda o nic víc, než v kuchyni, či obývacím pokoji, ale stali se z nich přátelé. A přátelé se snaží… jeden druhému pomoci. Nechtěla, aby se strhla hádka.
   "Damone… nech toho. Nebudeme se hádat. Ale, je to fakt. Řekni mi: co tady děláš?" zeptala se ho se zájmem a prohlížela si ho.
   Damon protočil oči. "Co by? Už jsem to jednou řekl, ale zatímco ty neposloucháš a Stefan má v uších ještě stále křiky veverek a králíčků, nemohli jste o tom mít ani šajnu."
   Stefan konečně díky Bohu přišel k řeči. Ta slova po bratrovi přímo plivl a já jsem měla teď doopravdy sto chutí vykázal ho z mého pokoje, nebo mu říci něco, co rozhodně nebude chtít slyšet.
   "Co tady chceš? Nemáš tady co dělat. Myslel jsem si, že jsi už odjel!"
   Damon znovu protočil dramaticky oči. "Ne, neodjel. Proč bych vám to ale říkal, no řekněte! Povídal jsem si tady s Margaret, než jste sem tak neslušně vtrhli. Copak ty, Stefane, takový slušný 150tiletý teenager a nemáš páru o tom jak se chovat?"
   Stefanovi projel obličejem děs a šok. Tohle nemůže Damon myslet vážně. Vždyť teď vlastně prozradil… ale co to bylo za řeč o králíčcích a veverkách? Margaret byla kruci v pokoji, nemohl si dávat aspoň trochu pozor? Chce snad zničit vše, o co se posledních pár měsíců a týdnů s Eleno pokoušeli? Udržet tady v Mystic Falls vše pod pokličkou? Vždyť i on pomáhal, nebo ne?!
   Nebo… snad tím nechtěl naznačit, že jí to řekl?!! Ne, to ne může být pravda. Ale vysvětlovalo by to, proč se netváří nijak překvapeně, jen trochu rozzuřeně. Pokud to udělal… bude v nebezpečí, jaké si ani neumí představit!
   "Damone… nechceš mi doufám říct, DOUFÁM, že jsi jí to prozradil?" zakřičel na něj, ale stále ještě se tak tak ovládal.
   Damon si tragicky přikryl levou rukou, na které měl stále ještě prsten, ústa a vyděšeně (ironicky, chápejte) jim řekl jediné slovo. Víte, jaké bylo?
   "Ups!"


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | 11. října 2010 v 18:04 | Reagovat

Až teN kOniec ma pobavil.

2 Lexi Lexi | 11. října 2010 v 18:10 | Reagovat

Ale samozrejme tým nechcem povedať že táto časť bola nudná alebo čo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama