KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

www.bitch.com (7)

9. srpna 2010 v 12:36 | Aprille |  Long Tales
(A/N): No jo noooo =) Jak jste si možná všimli, žádný přednastavený článek se nekoná, takže hádáte dobře, Aprille nakonec nikam nejela a zůstala marodit doma - smůla nooo =( Ale tak co, alespoň nebudu mít problémy s těma přednastavenýma článkama =)
Tak si to užijte... =D


Vydala jsem se po schodišti na východní straně a vyšlapala poctivě až do třetího patra. Vlastně jsem ani nestihla do té učebny chemie dojít, když jsem za sebou ucítila něčí přítomnost.
Spěšně jsem se otočila. V mysli mi vyzváněl alarm na plné obrátky, jít sama do vyprázdněné budovy na povel někoho, koho ani neznám, to byla tedy pěkná pitomost. (a teď to není ironie)
Ale jenco jsem se otočila, vydechla jsem úlevou. Asi dva metry ode mě se o zeď opíral Damon a culil se na mě tím svým klasickým úchvatným úšklebkem.
"Uf, tys mě ale vyděsil," přiznala jsem nakonec.
Pousmál se. "Ale stejně jsi sem šla," konstatoval. Trochu jsem se ošila a on se ke mě přiblížil na vzdálenost rozhodně zasahující do mého osobního prostoru. "Takže jsi buď extrémně hloupá nebo neuvážená," prohodil s dalším úšklebkem.
"A nebo jsem tě chtěla vidět," založila jsem ruce na prsou. Rozhodně jsem si nechtěla nechat líbit jeho utahování si ze mě.
"Nebo," přiznal a jeho ruka mi sklouzla od lícních kostí až ke krku. "Příště takhle nikam nechoď," poradil mi mezi mělkými polibky na mém krku.
"Neboj. Nebudu,"takhle jsem se na něj prostě nemohla zlobit za to jeho škádlení dlouho. Spustila jsem ruce a nechala ho vzít mě plně do své náruče. Čert vem, že jsme byli na školní chodbě a že jsem zrovna těď měla nepřítomně sedět na hodině dějepisu úplně v jiné budově. Kdo něco takového řeší, když je vedle něj někdo jako Damon? Obzvlášť když ho ten někdo tak hezky líbá na krk a chová v náručí.
Samozřejmě, mému chamtivému já tohle vůůůbec nestačilo. Nakrčila jsem se a jeho polibky sklouzly od krku ke rtům. Slyšela jsem, jak se mezi následujícími polibky mírně zasmál mé nenechavosti. Přitiskl mě na studenou stěnu chodby a líbal. Jen to a nic jiného. A stejně bych nebyla schopná nic jiného vnímat.
Jeho chladné hbité prsty mi sklouzly pod tričko a hladily na bocích. Uf - co je tohle vlastně za planetu? … Mars, Venuše … Saturn...? Já nevím.

"Hmm? Co?"
"Verlain. Mluvili jsme o Verlainovi, slečno Gilbeertová."
"Aha, jistě. Nějaký druh sýra...? … Snad ..."
"Aha, takže vidím, že dnes se od vás asi nic moc nedozvím, že?"
"Ehm..."
"Oh, jistě, samozřejmě když nepočítám to zjištění, že Rimbaud je značka evropských aut a Verlain je nějaký druh sýra. Myslím, že mi budete muset vypracovat speciální esej o deseti normostranách na téma prokletí básníci, slečno Gilbertová. Třeba se pak naučíte dávat pozor při hodinách."
Ups. Rozhlédla jsem se kolem sebe jako omámená - teprv teď mi vlastně došlo, na co se mě učitel literatury ptal prvně. Sakra - nějaký druh sýra?! Jsem magor. Zabte mě, zabte mě, zabte mě!
Musela jsem se přemáhat, abych dávala pozor alespoň těch posledních pět minut do konce hodiny. Všechno své vědomí jsem nechala společně s Damonem kdesi za sebou, když jsme se před hodinou loučili ve třetím patře druhé budovy. Samozřejmě že se mi nechtělo ho opouštět. Přímo jsem toužila zůstat tam s ním na věky věků a už nikdy se nevracet zpět do reality. Jenže to bych si mohla zrovna tak dobře rovnou začít vybírat rakvičku - už tak jsem tam na té chodbě v Damonově náručí strávila čas, který by se rovnal třem hodinám výuky.
"Není ti nic? Měl jsem strach, že se ti něco stalo, když ses tak dlouho nevracela," znělo to skoro jako obvinění a já se při zvuku toho hlasu s leknutím otočila jak na obrtlíku a vpálila to přímo do Stefana.
"Uh,"vybreptla jsem a tak nějak jsem doufala, že se moc nečervenám.
"Seš v pořádku, Eleno? Celý den se chováš jakoby … já nevím … jakobys nebyla na téhle planetě." Stefanovy oči mě probodávaly starostlivým pohledem a já měla pocit, že mě rentgenují.
"Ne,"neváhala jsem s odpovědí. "Je mi fajn … jen … se mi mírně zatočila hlava tak … tak jsem se šla trochu zchladit vodou na záchody,"vymýšlela jsem si rychle a byla jsem až překvapená, jak mi to lhaní jde.
"Chladila ses tři hodiny?," zamračil se na mě a zdvihl jedno obočí.
"Dobře, fajn, zamotala se mi hlava trochu víc. Spokojený?," řekla jsem podrážděně. Já jsem vážně nechtěla být na Stefana protivná, ale proč se sakra tak vyptává? "A když teď dovolíš, šla bych domů a trochu se vyspala. V noci jsem skoro nespala, tak bych to chtěla trochu dohnat," odbyla jsem ho a odkráčela pryč. Jestli do toho nepřestane šťourat, zraní se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luciii Luciii | Web | 9. srpna 2010 v 18:53 | Reagovat

Pěkně napsané :)♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama