KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Proč? Proto.

7. srpna 2010 v 20:04 | Aprille |  Short Tales
Title: Proč? Proto.
Author: Aprille
About: Děj se odehrává někde zhruba kolem posledních dvou nebo třech dílů první série a je to odvozeno od serálu, protože hlavní postavou je tu výjímečně Jeremy. Není to klasická povídka a vyskytují se tu mírné prvky shonen-ai, tedy vztahu muže s mužem, jestli mě chápete, takže kdo na tohle není stavěný, ať to raději nečte - i když se můžu zaručit, že tam opravdu nepopisuji žádné prasárny =D Jde samozřejmě o Jeremyho, který ve svém srdíčku nosí jedno takové malé tajemstvíčko... =D
Author Note: Tak tady je ta slibovaná povídka na přání =D Není dlouhá a nakonec jsem se rozhodla, že ji sem dám rovnou celou, že to tak bude lepší =D Ještě jednou ale varuju - kdo není na povídky s mírně kreativnějším obsahem (ehm - tím myslím, že hlavní postavu zde nestvárňuje Elena ani žádná jiná dívka), tak ať tuhle povídku nečte!!! Já osobně jsem tenhle návrh brala jako výzvu a musím říct, že psát pod jistým nátlakem, kde si nemůžu vymyslet všechno, je docela sranda a odpoutat se od těch klasických předpisů je občas taky docela prma změna =) Ale nevim nooo, myslim si, že v rámci možností jsem se s tím poprala ještě celkem obstojně ....
PS: Pokud se rozhodnete mě za tuto povídku v komentářích nazvat prasetem (ještě jednou zdůrazňuji, že tam opravdu není nic, co by se dalo počítat do pojmu prasárna), tak vám předem doporučuji si ten komentář nechat pro sebe, protože mě žádné urážky a tak nezajímají a nebudu je číst =) Tak mě když tak nazvěte nějak slušně, kdyby jste to v sobě prostě už nějakým nevysvětlitelným způsobem nemohli udržet - třeba prasátkem nebo mírně nevymáchanou tlamičkou - to ještě přežiju =D


"Jeremy! Jeremy, počkej!"
Raději jsem se ihned vmísil někam mezi dav. Prosmýknul jsem se skrze nějaké dvě paní a s rukama v kapsách si to naštvaně zamířil kamsi do pryč, protože jsem v tom vzetku ani nemyslel na to, kam vlajstně jdu.
Jo, byl jsem naštvanej. Proč mi sakra nechávala gumovat paměť? Nemohla se předem nějak alespoň zeptat?
Jasně, na všechny tyhle otázky znám odpověď. Nechala mě zapomenout, protože to tak pro mne bylo lepší, s čímž se nemůžu hádat, a nezeptala se, protože bych to odmítl a trápil se dál. Ve všem měla pravdu a já věděl, že udělala dobře, když mi nechala smazat paměť na Vick.
A přesto jsem naštvaný. Vřu vzteky a frustrací a zmateností.
Ona to totiž není Elena, na koho se zlobím. Jsem to já, kdo všechno kazí, to já cítím, co bych neměl a dělám, co se mému svědomí příčí. Takže ne, na Elenu sice žárlím, ale za tohle se na ní nezlobím.
Nebyla to Elena, kdo mi tu paměť smazal - byl to ON. A udělal to pro Elenu.
To mě tak dožírá.
Musí se každý pořád točit kolem Eleny? ... A když říkám každý, myslím tím především JEHO.
Jasně, jsem si naprosto vědom, že by bylo krajně naivní a krajně bláznivé a vůbec strašně úchylný třeba jen doufat, že by se věci obrátily v můj prospěch. Už to vidím - vykašle se na Elenu a hned poběží za mnou, jak romantické, nemyslíte?
Tak co, už jste pochopili, o koho mi tu běží? Jasně naphleděl na Stefana, který se na mě mračil zpoza svých hustých obočí. "Můžeš se prosím příště chovat k Eleně lépe?," a tohle nebyla otázka, byl to příkaz v jeho chladné tváři.
"Nechala mi vymyzat paměť, Stefane," upozornil jsem ho na tu mou starou výmluvu, kterou jsem maskoval svůj pravý důvod.
"Ale udělala to pro tebe! Věděla, že by ses trápil, bylo to pro tebe lepší!"
"MĚ se nikdo neptal!! Co když jsem nechtěl?!"
"Ale je to pro tebe lepší a ty to víš!"
"To teda nevím!," vyprskl jsem. Už jsem toho měl dost. "Bylo by to snažší! Ale ne lepší! Já jsem to nechtěl, chápeš to?! Kdyby se bývala alespoň zeptala, věděla by, že to nechci, ani když vím, že by mi tak bylo líp! A já to věděl! ... Ale ona né, je zvyklá rozhodovat za lidi, všechno se točí kolem ní a ona je moc sebestředná, aby si uvědomila, že i někdo jiný má právo mluvt si do vlastního života!!! A tak mi prostě vymazala paměť!!"
Najednou se něco kolem nás mihlo a v dalším okamžiku už mou paži surově svíral Damon. Naštvaně jsem na něj hleděl, jak se mi zmíněná ruka začala již odkrvovat. Sakra, zatracení upíři. I když hezcí... Nedokázal jsem si svůj naštvaný výraz udržet dlouho. Při pohledu do těch krásných šedých očí jsem okamžitě vychladl.
"Tak hele, k Eleně se takhle chovat nebudeš!," vyjel na mě krutě. "ONA za nic nemůže."
"Vymazala mi paměť!," protestoval jsem, i když chabě.
"Ne! To jsem udělal já! A ona si nezaslouží, abys jí všechno vytýkal, udělala to pro tebe!," Stefan na mě stále ještě ohromeně zíral. Šlehl jsem po něm jedovatým pohledem a Damonovi vytrhl svou odkrvenou levačku.
"Zase jenom Elena," plivnul jsem hořce a nechal je tam stát, jak jsem se otočil a zamířil rychlým krokem pryč. Periferním viděním jsem ještě zahlédl jejich nechápavé a ohromené výrazy - vida, zřejmě mě nepochopili... Já mám dnes ale kliku...
"Jeremy!," ozvalo se za mnou ještě, ale to už jsem byl dávno pryč.

Seděl jsem na své posteli a ve zděšení čekal. Ani ne před hodinou se mi Anna přímo zhroutila v náručí a křičela jako by ji na nože brali kvůli nějaké neviditelné bolesti, kterou jsem nechápal. Když jsem jí odváděl dál od ohňostroje, někam do klidu, viděl jsem ještě jen tak letmo, jak se pár dalších lidí v davu sesypalo k zemi stejně jako Anna. Hned mi svitlo, že bych musel být upír, abych tu bolest cítil taky - a jednou v životě jsem byl rád, že jím nejsem.
A pak Annu odvedli nějací ranaři, já proti tomu nemohl nic dělat, a nechali mě tam stát jak na trní v strašlivém děsu.
Ale nebál jsem se o Annu - i když mi bylo jasné, že jí nečeká nic dobrého. Mnohem spíš mi docházelo, že jestli tohle něco - tahle nějaká zbraň - působí jen na upíry, bude působit i na NĚJ.
Fajn, přiznejme si to, na DAMONA.
Jen z toho pomyšlení, že se zrovna teď někde svíjí na dlažbě a někdo ho táhně kamsi, odkud už možná ani nikdy nevyleze, se mi dělalo mdlo.
Hledal jsem slušnou dobu jakýkoliv náznak jeho přítomnosti, ale když jsem nepochodil s úspěchem, vydal jsem se domů - až příjde Elena, všechno se dozvím. Já sám nic nezmůžu.
Jenže Elena tu ještě nebyla.
Byl jsem zahloubaný do svých chmurných myšlenek na tolik, že jsem si ho zprvu ani nevšiml. Musel promluvit, aby na sebe upoutal mou roztěkanou pozornost.
"Anna je mrtvá. Jen jsem ti to chtěl říct," informoval mě více méně s kamenou tváří.
"Já vím," odpověděl jsem a nějak se mi nepodařilo zakrýt svou úlevu, když jsem ho viděl úplně vpořádku stát v mých dveřích. Mělo by mi být Anny líto - jenže já jí nemiloval a když jsem byl radostí zcela bez sebe, že ON to přežil, jen velice těžko by se mi teď smutnilo nad její ztrátou.
"Nevypadá že by tě to nějak moc zarmoutilo," zamračil se na mě mírně.
"Ehm... já... já jen přemýšlel," mlžil jsem a nebyla to tak úplně lež.
"Dobře. Tak, tak já už půjdu," oznámil mi a už kráčel zase ke dveřím.
V poslední chvíli jsem ho ještě zastavil," Proč jsi mi to přišel říct?," hodil jsem na něj tázavý pohled.
"Protože se za to cítím zodpovědný. Byl jsem u toho, když se to stalo," sklonil jsem hlavu. Cítil jsem, že už zase odchází, když jsem si ještě na něco vzpoměl.
"Damone?"
"Ano?"
"No... přemýšlel jsem a... když je člověk upír... může-může svoje city prostě nějak vypnout? Utlumit nebo tak něco?," ano, myslel jsem na tu malou lahvičku Anniiny krve, kterou mám v kapse.
Přikývl. "Ano, někteří z nás to tak dělají. Aby se nemuseli vyrovnávat s lidskými pocity a trápením." Pak už jsem ho nechal doopravdy odejít.
Je to řešení na všechno - prostě vypnu všechno, co nechci cítit. A pak mi bude ukradená jak Vicky, tak Anna, tak i Damon. Ideální řešení, ne?
Zvedl jsem se a vyhrabal z jedné z mých mnoha dávných skrýší jakousi lahvičku s nějakými pilulkami - byla to sedativa nebo nějaké podobné drogy na tento způsob. V koupelně jsem ještě něco vyhrabal v šuplíku.
Pak jsem z kapsy vytáhl tu lahvičku s Anniinou krví. Fajn, zatnul jsem zuby a rychle tu červenou tekutinu polknul. Pro člověka to není nic příjemného. Lepí se to na zuby a chutná to po rezavém železu.
(A/N): Popsáno z mých vlastních zkušeností, když se mi jednou spusila z nosu krev a natekla i do pusy. Člověk nemohl dýchat ani nosem, ani pusou a ta krev v krku fakt nebyla nic příjemnýho. Nezkoušet, upřímná rada.
Musel jsem se nutně zašklebit nad tou pachutí - a tohle mám pít celý život? Budu si muset hooodně dlouho zvykat.
Dlouhou chvíli jsem jen zíral do zrcadla naproti sobě - těď ještě ten druhý krok... Pohled mi sklouzla na všechny ty plastové lahvičky na lince.
Vážně to chci udělat?
Jo, kvůli němu, jo...
Znovu jsem se podíval do zrcadla naproti sobě a málem jsem nadskočil leknutím, když jsem krom mého bledého odrazu viděl i ten JEHO, jak se kdesi za mnou opírá o rám dveří.
Zíral jsem na něj do zrcadla, jestli se třeba po chvíli nerozplyne, jestli to třeba není jen přelud, ale očividně nebyl.
"Vážně to chceš udělat?," zeptal se mě na tu samou otázku, kerou jsem si ještě před chvílí kladl já sám. Přesně jak jsem předpokládal, dokázal si dát dvě a dvě dohromady.
"Jo," přisvědčil jsem s mírným kývnutím a stále hleděl na jeho odraz v zrcadle. Jen letmo mě napadlo, že to tedy není pravda, že upíři v zrcadle nejsou vidět.
"Proč?," probudil mě zase ze zasnění jeho hlas. Tentokrát už jsem se otočil a pohlédl přímo na něj. Kdybych mu to řekl, zabil by mě rovnou na místě on sám.
"Proto," odvětil jsem neutrálně a propichoval ho bedlivým pohledem.
"Uvědomuješ si, že tím nic nevyřešíš a ještě tím ublížíš spoustě lidem kolem. Pomysli třeba na-"
"Počkej! Nech mě hádat! Na Elenu, viď?!," vyjel jsem na něj vztekle a zuřivě na něj hleděl, jako by snad on mohl za to, že já jsem prostě divnej - i když možná za to taky částečně mohl, že?
Opřel jsem se o stěnu za mnou a Damon na mě shlížel mírně zamračeným pohledem. Pak se najednou ocitl přímo u mě a doslova mě uvěznil mezi svým tělem a zdí, jak se o ni ještě jednou rukou opřel.
"Proč?," zeptal se jednoduše a hleděl mi přímo do očí.
Měl jsem strach, byl moc blízko - to to vážně chce vědět?
Tak fajn, mě už je všechni jedno, když to chce vědět, tak ať. Jen několik zlomků sekundy mi trvalo, než jsem překonal tu nevelkou zbývající vzdálenost mezi mými a jeho rty. Přímo jsem cítil jeho překvapení - a sám jsem nad sebou žasl, jak se mi to podařilo, že jsem se ani teď neskácel v mdlobách na zem.
Pak jsem se od jeho zaskočených rtů najednou odtrhl a odhodaně se mu zahleděl do těch krásných ohromených očí.
"Proto," pronesl jsem sebevědomě a umíněně na něj hleděl, přestože dušička ve mě byla táááááákhle maličkatá. Já to vážně udělal...
Pustil se stěny a ještě stále ohromeně se ode mě trochu odtáhl a já čekal každou chvílí osudovou ránu. Na venek jsem to ovšem nedal znát. Založil jsem si ruce na prsou. "Chtěls to vědět," připoměl jsem mu a on na mě jen neurčitě hleděl.
"Jo, to chtěl," vydechl pak překvapeně zjevně nad tím zjištěním, že si za to může sám.
Radši už jsem neváhal - nehodlal jsem umřít díky jeho zubům. Na prášky nebyl čas. Sebral jsem z linky jeden neurčitý nůž, o kterém upřímě ani nevím, jak se sem dosal, a sklouzl ostřím nejdříve po jednom předloktí a pak i po tom druhém.
Stihnul jsem ještě postřehnout jeho přemýšivý výraz, s kterým si asi ani ještě neuvědomil, že je všude krve jak z vola. Pohled už jsem měl pořádně romlžený, když se na mě Damon konečně podíval. Jen několik vteřin potom už jsem nic nevnímal....

Zamžoural jsem do šera. Co se proboha stalo? Nad sebou jsem spatřil nějaký zdobený lustr - to není nikde v Mystic Falls, nebo jo?
Pokusil jsem se posadit - šlo to těžce, ale nakonec se povedlo. Stejně jsem ale nic moc neviděl. Všude byla tma.
Seděl jsem na nějakém koženém gauči v nějakém starobylém pokoji. A třeštila mi hlava - ale úplně srašně, nedalo se to vydržet. Pokusil jsem si promnout spánky, jestli to pak nebude lepší, ale nebylo.
Teprv když jsem zase zvedl pohled a podíval se kolem sebe po místnosti, všimnul jsem si postavy sedící na jedné pohovce kousek ode mě. Poznal jsem tu postavu. Byl to Damon.
"C-co se stalo?," ptal jsem se a snažil se na něm moc nezůstávat pohledem a raději se dívat všude kolem po místnosti. Ve skutečnosti jsem totiž až moc dobře věděl, co se stalo.
"Omdlel jsi," informoval mě nenuceným tónem a já se pokusil zamžourat do tmy na má předloktí.
A byly tam - na každém předloktí jsem měl dlouhatánskou jizvu po noži. Ačkoli se už obě dvě docela slušně hojily.
Znovu jsem zvedl pohled k Damonovi. "Jak dlouho...," ptal jsem se zmateně.
"Jestli se ptáš, jak dlouho je to po tom tvém neuváženém činu, který totálně rozhodil celé Mystic Fallské obyvatelstvo, o tvé tetě a sestře nemluvě, tak je to den. Pokud máš na mysli, jak dlouho to ještě bude trvat, tak už jen pár hodin," znovu jsem z jeho tónu nic nepoznal - ale alespoň už si moje oči trochu přivykaly na tu tmu. Znovu jsem se rozhlédl kolem.
"Kde-?"
"Daleko," ani jsem to nestihl dokončit, když už odpovídal a já tentokrát v jeho hlasu rozeznal známku pobavení. Přemýšlel jsem, jestli je bezpečné se ho ptát na tu otázku, která mě tížila nejvíc.
Co mi teď tak může udělat? Defakto už jsem stejně mrtvý, ne?
"Proč...?," odhodlal jsem se nakonec a zvědavě se na něj zahleděl do tmy.
Chvíli bylo ticho a pak odpověděl," Proto," a tentokrát už jsem postřehl i cosi, co mohlo být jeho klasickým pokřiveným úšklebkem, který už jsem tak dobře znal...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fay Fay | Web | 7. srpna 2010 v 20:35 | Reagovat

Hezká povídka, sice jsem si představovala něco trochu jiného, ale líbí se mi. Mockrát děkuji :-) Jen těch chyb je tam vážně velké množství - uvažovala jsi někdy o tom, že by sis našla beta-readera? Kdybys měla zájem, já bych se klidně nabídla :-)

2 k@rin k@rin | 5. září 2010 v 19:41 | Reagovat

tenhle typ povidek zrovna nemusim,abych pravdu rekla, ale napsalas to tak nenucene, ze se mi to docela libilo :-) coz je ode me u takovyxch povidek nejvetsi chvala:-)

3 Lexi Lexi | 15. září 2010 v 16:59 | Reagovat

Vyzeralo to skoro na paródiu :D Ušlo to. :D

4 Calime Calime | 4. prosince 2010 v 3:27 | Reagovat

To rozhodně nebyla žádná prodie ! Moc krásná povídka ....takový lehký náznak slashe ,že jsem tomu všemu naprosto uvěřila .....až příště uvidím v nějaké scéně Damona a Jeremyho určitě si na povídku vzpomenu :) Ps : vzhledem k tomu ,že to není tvůj šálek čaje jak si říkala asi nemá cenu přimlouvat se za občasné obdobné experimenty ,že ? :p Slashe z UD fandomu  v češtině vážně moc nemáme ...:) Ještě jednou díky za povídku!

5 misha misha | 31. prosince 2010 v 21:42 | Reagovat

myslim ze k tomu se toho neda moc rict..jen snad:TO JE HUKOOOOT!:)

6 Marry Marry | 12. března 2012 v 22:37 | Reagovat

Ten Jeremy se nám nějak oteplil nemyslíš? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama