KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

In the night (2/2)

29. srpna 2010 v 8:30 | Aprille |  Short Tales
(A/N): Tak konečně ten druhý díl In the night =D Znovu připomínám, že je to klasická jednorázovka, tedy jí asi není souzeno skončit nějak uzavřeně a celistvě =D Já nevím proč, ale k prostě si nějak nedokážu uzavřený konec spojit s pojmem "jednorázovka" =) Za což se upřímně omlouvám a je mi jasné, že bych se měla někdy taky dokopat k tomu, abych povídku rázně ukončila jak se patří a slibuju, že se v nastávájících dnech budu opravdu těžce snažit =)
(slibovat se nemá, ale snažit se budu)


"Eh, totiž... Já? ... no... co by? Nic," mlžila jsem a chtěla se kolem něj protáhnout ke dveřím ale nepustil mě.
"Proč ti z nějakého důvodu nevěřím?," zašklebil se na mě ironicky Damon a já si s nějakým dalším druhem hrknutí uvědomila, že je jen v džínách - a co hůř - já že jsem ještě pořád v tom mém miniaturním pyžámku, které se dá srovnat tak maximálně se spodním prádlem. Sakra.
"Mimochodem ti to vážně sluší," popichoval mě Damon, který si samozřejmě mé jakési nahoty dobře všimnul.
Zrudla jsem až za ušima,"Víš co?! Pojďme předstírat, že tu nejsem a já se vklidu vypařím zase ke Stefanovi," navrhla jsem a zlostně na něj zírala svým vražedným výrazem.
"Obávám se, že nejsem dost dobrý na to, abych dokázal předstírat, že jsem tě neviděl takhle," znovu sklouzl pohledem k mému skromnému oblečku.
"To není fér!," vzkřikla jsem v náhlém nedostatku slov a velice ráda bych se v tu chvíli něčím přikryla, jenže jsem neměla nic po ruce.
Jeho pohled zvážněl. Najednou byl ode mě jen několik centimetrů a zprudka se mi díval do očí,"Já ti povím, co není fér. Promenáduješ se mi po pokoji polonahá a nechceš mi vysvětlit proč, to není fér. Tak ještě jednou, co tu děláš?!," jeho tón byl najednou velice intenzivní a já se musela mírně přikrčit pod jeho přísným pohledem. Zlobil se, sakra, nenávidím, když se Damon zlobí - a obzvláště pak na mě. Bála jsem se ho.
"Nezlob se - prosím!," kníkla jsem slabě a upírala na něj vyděšený a prosebný pohled. Náhle jsem vedle něj byla táááákhle malinká.
Zatvářil se zmateně, trochu se zamračil. "Ale já se na tebe přece nezlobím," řekl pak,"Jen bych rád věděl, co tady děláš, jsem zvědavý, to je všechno."
Tupě jsem na něj zírala a po tváři mi skápla slza, která už se na povrch drala předtím, ale nějak se mi podařilo jí zarazit. To dělám vždycky, když jsem nějak rozhozená, pláču. Vlastně ani nevím proč - možná protože jsem byla přistižena při činu...?
Po tváři mu přeběhl vyděšený pohled,"Ale ne, nechtěl jsem tě strašit," uklidňoval mě vzápětí a já cítila na tváři dotek jeho chladné dlaně, jemně mi setřel slzu s tváře. "Neplač, prosím tě," jeho prsty mi sklouzly do vlasů a zlehka mě pohladily.
Strašně ráda bych ho byla poslechla. Ale nešlo to. Nevím čím to, že mě Damon takhle rozbrečel - možná mě dojalo, jak se ke mě najednou začal chovat tak něžně, každopádně to prostě nešlo zastavit.
Popotáhla jsem,"Já-já nechci plakat."A snažila jsem se setřít si slzy hřbetem ruky.
"Tak proč pláčeš?," zeptal se Damon s náznakem úsměvu a pomohl mi setřít další neposlušnou slzu, která se prodrala na povrch zemský.
"Já-já nevím," vydechla jsem a musela jsem se u toho smát - proč brečím? Vždyť to nedává smysl! Vždyť je to jenom Damon, neubližuje mi, nikdy neublížil a ani nikdy neublíží - to by neudělal, tak proč tu brečím jak štěně? Brečela jsem a zároveň se smála. Snažila jsem se při tom roztřeseném smíchu-pláči ještě stírat slzy, ale moc mi to nešlo. Pohlédla jsem rozpačitě na Damona,"Já vážně nechci plakat," vysvětlovala jsem a on se už smál taky.
"Jseš neuvěřitelná," pošeptal mi a vzal mě do uklidňující náruče, obejmul mě kolem pasu, přitáhl ke své nahé hrudi a já neprotestovala. Šeptal mi uklidňující slova a já se i přes to musela skrze slzy smát.
Trvalo ještě dlouho, než jsem se konečně uklidnila. Maličko jsem se od něj v jeho náruči odtáhla a ještě stále s vlhkýma očima a úsměvem na tváři vydechla,"Už-už je to dobrý... snad."
"Už žádný pláč?," zeptal se mě s lehkým úsměvem.
"N-ne," potvrdila jsem a zasnažila se o vážný výraz. Podívala jsem se mu do očí - nikdy jsem si nemyslela, že by se Damon dokázal chovat takhle. A asi to byla chyba - myslím dívat se mu do očí. Ty šedé duhovky mě doslova pohlcovaly a až neuvěřitelně lákaly. Nevím co mě to popadlo. Byla jsem rozrušená a roztěkaná a ... já ani nevím co. Byla jsem jako poblouzněná a v tom poblouznění mě ani nenapadlo se zastavit. Prostě jsem ho políbila.
Damon byl zprvu překvapený, ale netrvalo dlouho a zapojil se do mé rozehrané hry také. Bylo to jediné, co v tu chvíli dokázal můj pomatený mozek vstřebat - a nehodlal s tím přestat. Tak jsem prostě hodila všechno za hlavu, přitulila se k němu a líbala ho - prostě líbala a na nic nemyslela - nevěděla jsem proč ani jak k tomu došlo, ale strašně se mi líbilo jednoduše nic neřešit a prostě ho líbat, jen tak, žádný důvod a žádné opodstatnění, o nic jsem se nestarala.
Byly to jiné polibky než ty, co jsem znala od Matta a od Stefana a od těch všech předešlých. Byly bezstarostné a volné. Nešlo v nich o nic a já se do nich beznadějně zamilovala. Chtěla jsem víc a víc a Damon mi je dával. V další minutě už mě jemě pokládal do peřin na posteli - a ani tady jsem nehodlala protestovat, ani mě to nenapadlo. Byl tu jen Damon a já, nic a nikdo jiný.
Začal mě zlehýnka líbat na krku a každý jeho polibek byl jako letmý dotek, jen na krátko, ale zato tak neuvěřitelně krásný. Doslova mě šimralo po celém těle a přitom to bylo velice příjemné a krásné šimrání. Nedokázala jsem to popsat.
Neodpustila jsem si to, musela jsem utrosit tu poznámku,"Víš, že umíš být velice, ale velice něžný, když chceš?."
A on se na to jen zaculil,"Pro tebe všechno," což mi mírně vrtalo hlavou, ale dokázala jsem to z mysli vypudit na později. Teď se tím přeci nebudu zabývat, ne?

Hmm.
Zavrtěla jsem se. Měla jsem krááásný sen. Byl tam Damon a byla jsem tam já a i když to bylo poněkud hříšné, stráááášně se mi ten sen líbil.
...
Sakra.
V jedné vteřině jsem se vymrštila do sedu. Zděšeně jsem pohlédla na Damona vedle mě - byl vzhůru a culil se na mě jako andílek.
"Do prdele!," zanadávala jsem. "Sakra!," dodala jsem, kdyby to snad ještě bylo málo. V naprostém ochromení nad tím zjištěním jsem si uvědomila, že ten sen nebyl sen. Ještě před chvílí jsem si klidně spala stulená po Damonově boku v jeho posteli. Byla to jeho peřina, která mě zakrývala a byly to jeho polibky, které mě doprovázely do té hříšné říše snů a byl to jeho pokoj, kde jsem se právě nacházela.
Potom jsem si malinko oddychla, když jsem zaregistrovala, že to svoje miniaturní pyžamko mám ještě stále na sobě, takže k nejhoršímu zločinu zřejmě nedošlo - uf. Jenže tenhle povznášející pocit mi taky nevydržel na dlouho - přesněji do té doby, kdy jsem si uvědomila, že Stefan celou tu dobu spal (nebo nespal, v tom horším případě) nebo ještě spí (a nebo taky ne, v tom úplně nejhorším případě) hned několik pokojů vedle.
"Do prčic!," zanadávala jsem znovu a honem jsem se začala hrabat z peřin. Jakkoliv to bylo krásné a příjemné a jakkoliv se mi to líbilo, stále se nic neměnilo na tom, že tohle se prostě Stefan nesmí nikdy dozvědět.
Zamotala jsem se do prostěradla. Sakra. Snažila jsem se pokud možno co nejrychleji zmizet z místa činu, ale zjevně mi to nebylo souzeno. Když už jsem se konečně vymotala z těch záludných peřin, stáhla mě Damonova ruka zpět a já přistála v jeho náruči.
"Nechoď," pošeptal mi do ucha a já na několik děsivých vteřin zaváhala. Co jsem vlastně chtěla dělat? A znovu a znovu sakra, vždyť se mi to TAK líbilo, všechny ty polibky a všechny ty dotyky... To mám jít teď jako ke Stefanovi a předstírat, že nic z toho nebylo?
Otočila jsem se na Damona, zahleděla jsem se mu do těch nádherných šedých očí. Pak jsem ho zběžně a narychlo políbila, začervenala se - samozřejmě - a špitla tím nejtišším šepotem,"Nepřibližuj se ke mě," a s těmi slovy jsem se konečně vykopala z těch peřin a spěšně se přemístila ke dveřím. Tam jsem ještě zaváhala. Nakonec mě ale moje vlastní já zradilo a ještě jsem se otočila,"Večer - tenhle pokoj, buď tu," a s tím už jsem místnost opustila doopravdy.
Hned o několik dveří dál po chodbě jsem vplula zase do jiného pokoje a tiše jako myška vklouzla do peřin vedle Stefana. K mému štěstí zřejmě spal. K mému neštěstí jsem ho ale probudila.
"Kde jsi byla?," zeptal se tiše, když viděl že teprve zalízám do peřin.
"Hmm... napít se," to přeci nebyla tak úplně lež, nebo ne?
....
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | 29. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

perfektní povídka :) ani uzavřený a celistvý konec nepotřebuje :) moc se mi líbí ;))

2 k@rin k@rin | 5. září 2010 v 16:19 | Reagovat

pekna povidka :-) skoda,ze Elena odesla. Konec se ti nahodou povedl, myslim, ze je mnohem lepsi nez to nejak uzavirat

3 Lexi Lexi | 15. září 2010 v 16:20 | Reagovat

Ano konec sa podaril. S Damonom je to tak podarené:D

4 Kucko Kucko | 24. září 2010 v 22:35 | Reagovat

Asi jedna z najlepších jednorazoviek, ktoré som od teba čítala, aj keď, samozrejme, všetky sú úžasné, ale táto je...no...povedzme, že hot (?!) :-))

5 misha misha | 1. ledna 2011 v 1:57 | Reagovat

Co říci?Zkratka kouzelné!:)to se mi mooc líbí, žes z Eleny udělala takovou malou bitch..:Dneuvažujes nad pokračováním....pls...pekne prosim,smutne koukam=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama