KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

I miss the point

13. srpna 2010 v 12:38 | Aprille |  Short Tales
Tittle: I miss the point
Author: Aprille
About: Povídka se vlastně neodehrává v žádném určitém čase, je to jeden z těch příběhů, který si vede vlastní linii a může na skutečný příběh navazovat prakticky kdykoli. James Morrison je vyšetřovatel v Mysic Falls a narazil na jeden případ, se kterým nedokáže hnout - z města se ztratila jedna dívka a co se stane dál, to už se naprosto vymyká Jamesově logickému uvažování.
Author Note: Tak tohle je přesně ta povídka, se kterou nevím co mám dělat... =) Asi to není žádná romantika a prakticky si hlavní událost musíte domyslet sami, ale na druhou stranu si myslím,  že když už je ten pátek třináctého, docela se sem hodí. Moc legrace si asi taky neužijete a popravdě bych řekla, že pro někoho to může být chvílemi trocu morbidní. Už jsem někde v minulm článku zveřejňovala, že je to prostě tak povídkovatá povídka, že se zrovna moc nepodoá žádné, kterou jsem kdy četla =) Já prostě nevím, je to spíš událost naprosto normálního člověka z naprosto normálního města a s naprosto normálním životem - prostě jak se na upíry a tajemé příhody může dívat člověk z povzdálí... Upřímně si myslím, že co se týče slohu a děje, je to povídka vskutku originální a za sloh se musím pochválit, protože se mi prostě jednou povedlo vystřídat i jiné styly než obyčejnou romantiku nebo takové klasické fanfikce... Ale bohužel to prostě asi není povídka pro každého =)
PS: Je to poněkud delší a normálně bych to asi rozdělalila nejméně na tři části, ale u téhle povídky je asi lepší to mít hezky najednou =)


Už jsem se zamotal do spousty prapodivných případů...
Ale tenhle mi vážně vrtá hlavou...
Jak tam sakra mohla tak dlouho vydržet? Proč na sobě měla ty šaty? Jak se tam dostali? Kdo jí tam dostal? Co je ta věc, co ona slyší a my ne? A já ne? Proč na ní nepůsobí ta sedantiva? Co je sakra zač?
A to je to přitom takové malé městečko... Roky se tu nic nedělo, nebýt těch útoků zvířat, nebyl by tu žádný problém - a i to je v městech blízko lesů jako je tohle dost běžné...
A teď tohle. Mělo mě to potkat dřív - teď už na to nemám nervy. Odešel jsem odsud, protože jsem se tu nudil a vyšetřovatelský život ve městě, kde se nedalo prakticky nic vyšetřovat, mi přišel nezajímavý. Šel jsem do velkého města - a tam se děly věci! Upřímě až takové, že jsem s tím švihnul a na stará kolena (tedy stará na vyšetřovatele) jsem¨se vrátil do tohoto poklidného městečka na kraji lesů.
Myslel jsem si, no hurá, teď se tu vrchní vyšetřovatel James Morrison konečně může řádně flákat! Tak to jsem tedy ještě vůbec neměl tušení, co mě vlastně čeká.
Dokonce mám z toho hlavu tak nateklou, že jsem se dal i do psaní deníku...
Tedy, on to není tak úplně deník - spíš takový nějaký zápis všeho, čeho jsem byl svědkem (přímým i nepřímým) a k jakým závěrům jsme zatím došli (více méně k žádným). Popravdě jsem měl za to, že když pak uvidím všechno hezky napsané jedno po druhém, něco mě třeba tekne...
Takže to vezmu hezky od začátku.
....
Bylo to před měsícem - tak nějak zhruba. Pravidelné hlášení - ničím zvláštní, prostě se tu z města ztratila jedna mladá dívka. Elena Gilbertová se jmenovala. Celá stanice měla za to, že je to po dlouhé době konečně zase nějaký zajímavý případ. No zmizení zcela normálního, ničím zajímavého, pubertálního děvčete tuhle ze střední školy v Mystic Falls? V tom přeci něco musí být!
Mě to tak ale nepřišlo. Musíte uznat, že dívky jako je Elena Gilbertová se ztrácejí po celém světě běžně.
Mohlo v tom být cokoliv - přece jenom to byla docela hezká mladá dívka.
Mohla se nepohodnout s rodiči a utéct z domova... nebo mohla utéct se svým klukem někam do většího města... Mohla se jednoduše někde opít a ztratit vědomí, do dvou dnů by byla zpátky. Nebo se mohla ztratit v lese - to se stává běžně. Nebo mohla někam odjet s přáteli a nikomu o tom neřekla.
Samozřejmě také mohla být unesena - nebo možná rovnou zavražděna a zakopána někde pod drnem. Co by se jí tak ještě mohlo stát?
Tu zprávu o jejím zmizení nám přišla nahlásit její teta, myslím, že se jmenovala Jenifer nebo Jenna nebo tak nějak. Docela milá paní, i když podle fotky bych soudil, že nemohla být zrovna o moc starší než ta dívka. Eleniny rodiče zemřeli při jedné autonehodě minulý rok, ona nějakým záhadným způsobem přežila. Od té doby se o ní a jejího mladšího bratra stará právě Jenifer... nebo Jenna?
Každopádně, to je jedno - ta paní nám vypověděla, že s Elenou vychází nadmíru dobře a i její bratr se uvolil připustit, že Elena si se svou tetou rozuměla opravdu nadmíru dobře.
Takže první možnost útěku z domova jsme museli škrtnout. Proč by utíkala, když neměla žádné problémy? Dokonce ani ve škole se nenašlo nic, kvůli čemu by byla nucena utéct nebo něco na ten způsob.
Dokonce ani útěk s jejím přítelem se nemohl konat, protože v den, kdy Elena zmizela, byl Stefan Salvatore ve městě a příští den i o den později byl dokonce i u nás na stanici, my se ptali jeho, on nic nevěděl a dělal si starosti, on se ptal nás, my nic nevěděli a dělali si starosti taktéž - začínalo to totiž vypadat "zajímavě".
Většina pohřešovaných mladých lidí se totiž úspěšně najde do dne nebo maximálně do dvou.
Takže jsme museli vyloučit i ztrátu vědomí po nějakém bouřlivém večírku, protože to už by byla dávno zpátky a Elena navíc podle svědectví její tety i přátel nepila a ani nebrala drogy.
Ani odchod s přáteli nemohl být možný - všechny její kamarádky zůstaly ve městě a ani jedna o ní nevěděla od toho dne, kdy zmizela.
Ovšem pak se tu vyskytuje ta možnost ztracení se v lese - to už by bylo trochu horší, protože v lese by taková křehká dívka jako je Elena asi moc dlouho nepřežila - ale to se mi samozřejmě její rodině a přátelům říkat nechtělo. Navíc mi pan Salvatore sdělil, že Elena je moc chytrá na to, aby chodila hluboko do lesa a navíc sama - ví, co by ji tam mohlo potkat. Upřímně jsem doufal, že to opravdu ví.
Pokud jde o únos - to se samozřejmě může stát vždycky - a zvláště takové pěkné holce. Bohužel jsme ale neměli nikoho podezřelého, kdo by jí mohl unést a vzhledem k tomu, že v den, kdy zmizela, byla jednoduše jen doma na zahradě a ne v žádném baru nebo tak nějak, nemám ani za to, že by sí ji náhodně vytipoval nějaký úchyl, který by stejně tak dobře mohl vzít i kteroukoli jinou.
Jak se někdo může ztratit ze zahrady a to téměř doslova před zraky celé jeho rodiny, aniž by se zase vrátil do dvou dnů?
Nicméně i přes ujištění pana Salvatora jsme nakonec prohledali nejbližší okolí lesa a dál jsme poslai městský vrtulník, jestli ji třeba jen náhodou někde nezahlédne.
Jenže nezahlédl. Vyvěsili jsme pátrací letáky všude po městě a informovali jsme policii všech okolních měst. Elenina teta u nás na stanici stepovala snad od rána do večera a Stefan i Jeremy nám pomáhali prohledávat lesy stejně jako několik jejích kamarádů ze školy.
Ale ani to nepomohlo. Zhruba po devíti dnech přišel pan Salvatore s tím, že odjede z města a bude se ptát četných známých a přátel v okolí, jestli třeba něco nevědí a pokusí se vyptávat řidičů dopravních prostředků. Musel jsem uznat, že to byl docela dobrý nápad. Přece jenom by taková dívenka nikam dalekko nedošla jen tak pěšky...
Jenže dny plynuly a nikde nic. Salvatore se ještě několikrát objevil a optával se, jestli není něco nového a sám nepřinášel žádné pozitivní zprávy a pak už se dlouho nevracel. Šel hledat dál, do vzdálenějších měst.
No a pak asi tak před patnácti dny se najednou ozval telefonát z jedné horské stanice, která hlásila, že dostala ohlas nějakého nepokoje na jednom z tamních horských jezer. Podle popisu té paní, která tu zprávu nahlásila, byla jedna z těch postav velice podobná Eleně Gilbertové.
Okamžitě jsem zmobilizoval celý můj pluk a vyrazil tam. Avšak zdráhal jsem se zavolat Elenině rodině, váhal jsem. Ta nahlášená dívka totiž měla skončit v jezeře.
Sám jsem prakticky nevěděl nic - ani jsem se v tom spěchu nestihl zeptat, jestli tu nešťastnici (ať už to byla opravdu Elena nebo ne) z toho jezera vylovili nebo vůbec jak celý incident dopadl.
Jeli jsme tam slušnou hodinu - bylo to daleko v lesích a cesta tam nebyla zrovna pohodlná. Když jsme tam konečně dorazili, bylo hned zjevné, že se tu muselo něco stát. Na břehu rozsáhlého ponurého jezera stála malá dřevěná chajda nebo snad malý domeček, který byl obklopený asi deseti záchranáři a několika auty. Daleko na jezeře byl vidět nějaký člun s dalšími lidmi, ale co tam dělal, to jsem vážně neměl sebemenší potuchy.
"Ou, promiňte, vy jste vyšetřovatel James Morrison? Těší mě, jsem Ben Newman, jsem plukovník horské služby," odchytil si mne ihned nějaký celkem urostlý muž, který před chvílí ještě pobíhal kolem té chajdy a telefonoval.
"Ano, to jsem já, volali jste kvůli té ztracené dívce, co se tu přesně stalo?" Nezdržoval jsem a přešel ihned k věci.
"Ach ano, paní Agatha nám popsala tu slečnu na jezeře a popis seděl na tu dívku, o které jste nám dávali hlášení, ale ještě to nevíme jistě, paní Agatha to celé viděla tady odsud - přesněji řečeno tamhle kousek dál v pravo, když sbírala šišky, a stalo se to až támhle na jezeře, zhruba tam, kde teď vidíte ten člun, pane. Neviděla to přesně, je to strašná dálka, ale ta dívka byla prý hnědovláska," vyprávěl Ben Newman a přitom ukazoval na všechny světové strany. Musel jsem uznat, že paní Agatha má zřejmě docela dobrý zrak, já sám jsem na tu dálku viděl už dost rozmazaně. Nicméně mě upoutala jiná část plukovníkovy řeči.
"Říkáte, že to ještě nevíte jistě... to znamená, že ...," nechtěl jsem to říci nahlas, ale ta myšlenka mi doslova mrazila v kostech - pomyslel jsem na ten výraz v obličeji Eleniny tety.
"Bohužel ano, pane, ta dívka tam ještě stále je," přiznal s lítostivým výrazem Ben. "Přijeli jsme až tři čtvrtě hodiny po tom, co paní Agatha volala, dřív to nešlo, a ani tak by se nám asi nepovedlo ji vytáhnout dřív, než by jí voda natekla do plic, je to strašná dálka, pane. Agatha sama by pro ni skočit nemohla, to je snad jasné. Momentálně jsou na jezeře dva potápěči, snaží se jí dostat ven, před chvílí tam skočili, ani ne minutu nazpátek jsem s nimi mluvil."
"A co-co přesně paní Agatha viděla? Myslím - co se tu přesně stalo?,"vyptával jsem se Bena.
"Povídala, že jí to bylo celé hned divné, protože sem nikdo nejezdí, zvlášť ne takoví lidé, které tam viděla - žije tu sama široko daleko a nikdy tu nikoho neviděla krom asi dvou starých rybářů jednou za rok. Když viděla, že se tam něco děje, ihned nám volala - ale však si ji poslechněte sám, stojí támhle u břehu, určitě vám to ráda znovu vypoví," poradil mi Ben a ukázal na nějakou starší paní v gumákách u kraje jezera, která se upřeně dívala k onomu člunu na hladině a sám mě hned opustil a začal se urputně s někým dohadovat přes telefon.
Došel jsem až k té paní a zdvořile jí oslovil,"Prosím vás, vy jste paní Agatha? Mohla byste mi prosím říct přesně, co jste viděla? Jsem vyšetřovatel zmizení toho děvčete, které jste možná viděla tam na jezeře," podal jsem jí ruku a ona ji sveřepě přijala.
"Ano, pane, to jsem já, Agatha Smoleyová, to ano, velice ráda vám to celé vypovím," odvětila pevným hlasem - vypadala jako pravá žena z lesa, taková jakoby větrem ošlehaná, jak se říká a zřejmě se ji nijak vnitřně nedotklo, že se právě stala svědkem utopení mladého děvčete.
Musel jsem si to přiznat - neměla žádnou šanci na přežití, jestli už se víc jak dvě a půl hodiny rozmáčela na dně jezera.
"Tak prosím," pobídl jsem ji a zapnul diktafon.
"Byla jsem zrovna tamhle na tom kraji, kousek tady po pravé straně, když jsem je zahlédla," vyprávěla Agatha a kývala hlavou tím směrem. "Sbírala jsem šišky, to víte - na zatopení, tady se nijak jinak totiž topit nedá. Pak jsem najednou uslyšela takový čvachtavý zvuk, jako když jede člun po vodě. Dost mě to podivilo, pane, to teda jo. Říkala jsem si - to mám asi zase nějaké slyšiny, tady sem přeci nikdo na vodu nejezdí - kór takhle brzičko z jara, to by se musel zbláznit.
Ale stejně jsem tam koukla a on tam opravdu člun - takový stará, úplně obyčejná dřevěná loďka. Víte, pane, hned mi bylo jasné, že tu něco nevoní - ono totiž sem fakticky nejezdí nikdo - jen pár rybářů se tu někdy zastaví a to jsou takoví staří mrzutí dědci. Ale ba ne - tohle byly městský fajnovky, to já poznám i na tu dálku - ta holka měla takový dlouhý hnědý vlasy a oblečená byla náramně hezky, takové dlouhé černé šaty měla, takový ty na ples, jestli mě chápete, dlouhý a rozevlátý, s těma se na jezero nejezdí, to ne. A ti dva byli taky moc hezky vystrojení, to-"
"Prosím o prominutí, ale říkala jste "ti dva"? To jako, že tam byla ta dívka ještě s někým?,"ptal jsem se se zájmem - původně jsem myslela, že tam ta dívka do jezera spadla sama nebo třeba i skočila - nebyli by ji ti dva pak vylovili, kdyby do té vody spadla? Leda že by ji tam shodili.
"Ach áno, byli tam dva, takoví moc hezcí kluci - ne žádní z vesnice, tihle měli košile a takový ty džíny, co se nosej - říkám vám to, hned jsem věděla, že tu něco zapáchá - v takovýmhle oblečení se prostě nejezdí na vodu, to ne, co kdyby tam spadli? Povím vám, ty šaty by ji pěkně táhly ke dnu, to jo, musely mít nejméně několik desítek spodniček, to tedy ano - a však jí to taky táhlo, že," sama nad tím zavrtěla hlavou. "No a já teda hned šahala po telefonu - říkala jsem si - co až jeden z nich do té vody zahučí, ta voda je ledová takhle z jara, člověk by se utopil i bez těch šatů, to vám povídám a já ten telefon už nějaou dobu nosím pořád při sobě. No znáte to, kdyby se něco stalo, člověk si pořád může něco udělat, polámat nohu nebo tak... No jak tam tak tiše volám na tom břehu, vidím, že oni se tam na tom jezeře nějak dohadují - abyste jako věděli - já nejdřív viděla jen ty dva, tu holku jsem zahlédla až pak. Ona totiž nejdřív nebyla vidět, ležela nebo tak nějak v tom člunu, pak se najednou z ničehož nic zvedla a vypadala už tak dost malátně - tak trochu se tam motala, víte, to jsem zahlédla i na tu dálku. To už mi to bylo fakt divný a pak, když jsem si všimla, že se tam nějak dohadují, už jsem hned volala - to není jen tak, když se někdo hádá na jezeře - to se může stát cokoli, takovej jeden šťouchanec ve vzteku dokáže nadělat paseku, to teda jo. A kór teď v té zimě, voda je ledová, to nejni nic příjemnýho.
No a ten pán na telefonu říká, že prý to bude nějakou dobu trvat, ale že už jsou na cestě, tak už jsem teda jako trochu klidnější - tedy jsem byla ráda, že jsem volala takhle dřív, když by to tedy mělo ještě tak dlouho trvat...
Ale jen tak pro jistotu jsem tam tak dřepla do těch šišek a sledovala, co se bude dít dál, no a jak tak koukám, ten jeden - ten v tom černém - té dívce najednou něco lije do krku. Neviděla jsem to přesně, ale vypadalo to, jako by ji držel a zároveň do ní nalíval jakési pití nebo tak něco - to jsem moc dobře neviděla, ale každopádně - ta holka se začla hned dusit. Lomcovala sebou a jakoby se od nich táhla dál - takže nakonec byli oni dva na jedné straně a ona se krčila na přídi. Tak jako se přidržovala o okraj té loďky, jako by nemhla stát na svých či co. A pak najenou začala děsně křičet, vřískat - ale tak jakoby pořádně ani nemohla - tak jako chraptivě... Křičela něco ve smyslu "To nemůžeš, to neuděláš" a takový. To mě přímo zatrnulo, pane, páč když se něco takovýho děje na vodě, to už je člověku hned jasné, jak by to asi mohlo skončit - ale já nemohla nic dělat, tak tam jen tak pozoruju na těch šiškách. Ten druhý - ne ten v černém - se k ní jakoby pokusil přiblížit, ale ona se nedala - statečná holka - mávala kolem sebe rukama a bránila se a vřískala pořád to samý, jakože jí nemůže nic udělat a jakože to se neodváží. Taky říkala jméno, ale moc jsem jí nerozuměla, vážně měla děsněj hlas, jako by měla snad mor, bylo to něco jako Daniel nebo tak něco, vážně nevím, a co odpovídali ti dva taky nevím. Pak se najednou ten černý pro něco shýbnul a jakoby nic vytáhl z té lodě takový obrovský šutřisko. Velký, obrovský a určitě strašně těžký, ale on ho zvednul jak nic, jak molitan - taky jsem si původně myslela, že je to nějaká její věc - něco jí drahého, chápete, protože začala křičet ještě víc a pak, když to ten černý shodil do vody, se vrhal za tím. Ale tak jako divně za tím skočila - jako spíš sklouzla za jednu nohu - teprv pak mi došlo, že k tomu něčemu musela být nějak přivázaná a ono jí to stáhlo s sebou ke dnu. To, že to musel být kámen mi došlo až když se ta loď mohutně zahoupala a zvedla, jak ta tíha spadla do vody - to víte, ta holka mohla sotva vyvolat takovej nadzdvih, byla drobná, to musel být ten kámen - musel mít nejmíň sto kilo, to teda jo."
"No a co bylo dál? Kam se poděli ti dva druzí?," vyptával jsem se zcela zděšen tím vyprávěním.
"No zdejchli se - jak žuchla do té vody, oni se ještě tak jako chvíli dvali na to místo, kde zahučela a pak se najednou sebrali a jeli pryč - zmizeli támhle, tam na levé straně - ale to jezero je dlouhé, kde vystoupili z toho člunu nevím, tam jsem nedohlédla."
Zahleděl jsem se směrem, kterým ukazovala. Měla pravdu, to jezero se muselo táhnout ještě dál za obzor a tam už ve výhledu překážely stromy a dálka...
Už už jsem se jí chtěl zeptat, jestli je tu ještě někdo v okolí, kdo by mohl půjčovat nebo prodávat čluny, když se přiřítil Nen Newman a ohlásil nám, že bychom se měli uhout, že za chvíli k břehu přirazí potápěči z jezera a bude všude vody až po kolena - možná že bychom se nechtěli namáčet do té ledové břečky.
A opravdu - předtím jsem si nevšiml, že se člun, který předtím setrvával daleko na jezeře, blíží k břehu. Ale žádnou dívku jsem tam neviděl.
To mi vzápětí osvětlil Ben - potápěči se sice potopili do těch míst, kde se měla dívka nacházet a skutečně ji tam nalezli, ale nedokáží jí ze dna vyzdvihnout, jelikož nedokáží hnout tím kamenem, který je k ní přivázaný ocelovým lanem. Museli se vrátit pro nějaké kleště, které by takovou tloušťku a sílu toho lana zvládly. Které taky budou muset být přivezeny z města, protože tady žádné takové samozřejmě nejsou.
Ale proč ocelové lano? A proč takový ohromný kámen?
Nakonec jsem si povzdechl a s lítostí vytočil číslo Eleniny tety. Stejně to bude muset vědět. Raději jsem jí ale neříkal žádné podrobnosti - to se přes telefon nehodí - už tak to na ní muselo být moc. A sice mi to rvalo srdce, ale nakonec jsem jí ještě požádal, aby vyzvedla ty kleště na stanici a dovezla nám je, když už tedy trvala na tom, že hned přijede za námi.
Trvalo to další hodinu, než se její auto objveilo v zatáčce mezi stromy. Když vystoupila, měla oči zarudlé a řasenku rozmazanou. Beze slova předala záchranářům kleště a ti se ihned vrhli znovu na jezero. Za chvíli na břehu jezera postával i Elenin bratr, Jeremy, a její jedna nejbižší kamarádka, Bonnie, kterou vzala Jenna také sebou, protože když jsem jí volal, byla zrovna u Eleny doma. Stefana se sehnat nepodařilo.
Samozřejmě hned všichni chtěli vědět, co se stalo. Chtěl jsem je ušetřit strohého vyprávění paní Agathy a tak jsem jim byl nucen celý sled událostí převyprávět já. Nebylo to nic lehkého - a trvalo mi to asi tak dvakrát déle než paní Agátě. Možná, že to bylo i dobře, alespoň nám to krátilo čas. Mezi odmlkami jsem úskostlivě pokukoval po člunu už zase se houpajícím uprostřed jezera.
Asi tak po hodině a půl se najednou na hladině u člunu začalo něco hýbat a ačkoli to bylo moc daleko, abych viděl přesně, co se tam děje, bylo mi tak nějak jasné, že už utopenou dívku vylovili.
Ještě jsem zaslechl, jak Elenina kamarádka vedle mě tiše šeptá,"Prosím, prosím, ať to není Elena,"což mě upřímně docela dost poznamenalo. Ale chápal jsem to - pořád lepší utopená cizí dívka než utopená kamarádka. I když je to oboje smutné.
Trvalo ještě víc jak další půl hodinu, než se člun zase dostal ke břehu. Sotva přirazil na mělčinu, už z něho seskakovali muži v uniformách horských záchranářů a jeden z nich na rukou nesl bezvládné tělo oné utopené dívky. Byl to smutný pohled. Ani jsem se nemusel dívat do jejího obličeje a bylo mi jasné, že jsme právě vylovili Elenu Gilbertovou. Poznal jsem to podle výrazu na tváři její tety. Zřejmě nebyla ani schopna nějakého pohybu - prostě tam jen civěla na její bezvládné tělo a mlčela. No představte si, že vám právě vytáhnou někoho blízkého z jezera? Já to jenom viděl a bylo mi taky špatně. Všichni byli jak zkamenělí. Nikde nebylo nic, na co by bylo dívku položit, takže jí záchranář, který ji nesl, nakonec složil kousek dál na suchou trávu.
Nebylo pochyb, že je to ona. Ten obličej jsem si pamatoval - dost dlouho na mě koukal ze všech sloupů ve městě a dost často i ve snech. A i když byly její vlasy zmáčené a lepily se v pramenech, určitě to byly Eleniny dlouhé kaštanové vlasy.
Měla na sobě dlouhé černé plesové šaty bez ramínek. Přemýšlel jsem, jak se k nim asi tak mohla dostat, když jsme měli svěděctví, že se ztratila v obyčejných džínách a triku. Dřív mohly mít šaty objem a v momentálním větru tady v horách vát všude možně, ale momentálně byly nasáknuté vodou a splývaly do trávy.
Také mě velice upoutala její pleť - byla úplně jasně bílá a navíc stále držela svůj původní tvar. Já vím, že to bylo dost nechutné a morbidní, ale musel jsem na to v tu chvíli myslet - vždyť jsem přeci vyšetřovatel - Ono totiž většina lidských těl, která byla více jak několik hodin namočená do vody, se nasáknou vodou a všemožně zdeformují. Elena vypadala úplně jako dřív, i když v té ledové vodě setrvala asi den. Taky mě upoutalo to, že neměla vůbec modré rty a ani jinak nenesla žádné známky podchlazení.
Zvláštní - v takové ledové vodě by to přeci mělo být prvním znakem.
Každopádně - jak už jsem říkal - jsem vyšetřovatel, takže jsem se nakonec odhodlal si k tělu té mrtvé dřepnout a trochu blíž si ji prohlédnout - kdybych snad narazil na něco, co by nám napovědělo, kde předtím byla, nebo jestli na sobě třeba nenese známky jiného násilí...
Ještě jsem zkusil tep na krku, ale samozřejmě jsem žádný nenahmatal. Také jsem silně pochyboval, že u sebe bude mít vůbec něco, natož něco, co by nám bylo něčím nápomocno, protože jsem prostě nemyslel, že by ty šaty měly kapsy. Pak mě taky upoutala další věc - byla bosá. Zeptal jsem se potápěčů, jestli jí sundávaly boty, když jí vytahovaly a oni jen zavrtěli hlavou - byla bosá už když jí tam poprvé viděli.
To bylo zvláštní - v takové zimě by přece nemohla být bosá. Navíc její chodidla nenesla žádné známky zranění o jehličí a trny na lesní cestě. Co to mělo znamenat? Byla sem nesena, nebo tak něco?
A pak mě zarazila ještě jedna věc - úplně jsem nad tím zkameněl. Nikde nebyl ani náznak nějakého zranění. Ani kolem jednoho z kotníků - nic. Ale přece tady něco muselo být. Podle toho, co říkala paní Agatha, musel být ten kámen těžký nejmíň sto kilo a jestliže k takové váze byla ještě přivázána ocelovým lanem, muselo jí to způsobit nejméně odřeninu a vykloubený kotník, jak jí ten kámen stahoval ke dnu. Musela to být ohromná síla - ale ani na jednom z jejích kotníků nebyla patrná ani maličká odřeninka nebo otlačenina - prostě nic.
Zakroutil jsem nad tím hlavou, ale nkonec jsem se přece jenom zvedl a poodstoupil trochu dál. Nikdo se ještě stále nehýbal a já jsem si musel v duchu povzdechnout (nahlas jsem se neodvážil) - takhle to bylo vždycky, když někdo zemřel, a ještě taková mladá dívka - a tak tragicky.
Nicméně už jsem viděl spoustu podobných případů - i když nikdy ne tak tajuplných - a nakonec jsem se prostě sebral a odstoupil trochu dál s telefonem u ucha, že zavolám do pohřebního ústavu.
Odvrátil jsem se od té poetické scenérie a tiše se domlouval s nějakým nevrlým pánem na druhém konci, když se to najednou stalo.
Tichem se rozeznělo zuřivé chraptivé vykašlávání a sýpění a zároveň s tím několik zalapání po dechu. Otočil jsem se a telefon mi vypadl z ochromené ruky.
Elena seděla v polosedu a těžce se opírala o ty své bílé ruce, jak vykašlávala vodu do trávy. Viděl jsem i všechny ostatní jak zkameněle stojí a civějí na oživlou mrtvou dívku s bělostnou kůží a v černých zmáčených šatech.
Musím přiznat, že jsem se v tu chvíli upřímně bál - ačkoli jsem se nejdříve domíval, že se mi to jen zdá. Že se mi nějakým způsobem povedlo usnout nebo omdlít a dokonce jsem se i štípnul, ale nic se nezměnilo, Elena se svíjela na trávě a křečovitě kašlala a chraptěla. Nikdo nebyl schopen pohybu a po nějaké chvíli kašlání ustalo.
Dívka nás pomalu všechny přejěla malátným pohledem a zastavila se s očima upřenýma na hladinu jezera. Pokusila se vstát. Pomalu se soukala nahoru a kymácela se při tom jak věž ve větru - působila jako kdyby byla na pokraji smrti a v horečkách (ačkoli měla být defakto už mrtvá).
Když se jí konečně podařilo pořádně vstát, vydala se klopýtavým krokem k jezeru.
Hrklo ve mě - snad tam nechce skočit znova!! Ale neodvažoval jsem se k té oživlé mrtvole udělat třeba jen jeden krok blíž.
A ona pokračovala dál, dokud se nedoklopýtala až do vody. Každou chvíli vypadalo, že se skácí. Ale ona si toho zřejmě nevšímala, měla upřený zrak kamsi do dáli, někam do lesů na druhé straně jezera.
Už byla ve vodě po kolena a černá sukně se znova vznášela všude kolem ní v té chladné vodě.
Podíval jsem se stejným směrem, kam se dívala ona - je možné, že jsem tam zahlédl pohyb?
A pak se najednou chytla za hlavu a začla vřeštět jako by ji na nože brali. Stála tam ve vodě, držela se za uši, jako by se snažila něco utlumit, a vřeštěla a vřeštěla. Byly to i nějaká slova, ale vzhledem k té ozvěně a tomu vřískotu nic moc nebylo rozeznat. Po hladině jezera se to neslo jako skučení raněného draka - byl to děsivý pohled. A pak se jí podlomila kolena a ona zase skončila ve vodě. To už se vzpamatovalo pár záchranářů a rychle k ní přiskákali do vody. Popadli jí za paže a společnými silami ji i s tou nasáklou sukní vytáhli znovu na břech. A ona stále vřeštěla a skučela a svíjela se v nějaké neviditelné bolesti. Rozluštil jsem něco málo jako "nesnesu" "vypnout" a pak něco s Elenou a znovu tím jménem podobným Danielovi - což jsem upřímě nechápal, proč by o sobě mluvila ve třetí osobě.
To už jsme se probrali skoro všichni a rychle zmobilizovali všechny své síly. Byla tak ochromená tou neznámou bolestí, že se nemohla pořádně ani hnout. Museli jsme jí naskládat do sanitního vozu a její teta, které výraz se snad ani nedá popsat, se tam i s Bonnie a Jeremym naskládali také.
Byla naživu, ne? Tak na co jsme ještě čekali? Celou cestu do nejbližší větší nemocnice vřískala a vřískala.
Bonnie se jí pokoušela vzít za ruku, ale ona se držela za uši a neposkytla jí k tomu ani možnost. Jenna jí alespoň vykládala ukidňující slova ve smyslu "už je to dobré, Eleno" a "to přejde, Eleno", ale ona jen vřískala ještě víc. Pochytil jsem krom toho neurčitelného vřískání a už známých frází ještě něco s "není" a "Katherine".
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet - a stejně tak na rozpacích byli i doktoři, když jsme úspěšně dojeli do té nemocnice. Říkali, že jí defakto nic není a že nemohou přijít na to, co jí způsobuje tu bolest. Všichni jsme tam zůstali celý den i celou noc, ale ona pořád jen vřískala a doktoři se nedobrali k ničemu jinému, snad jedině k tomu, že je to celé nějak podivné. Víc nám nebyli schopni říct. Poslouchal jsem ten její usedavý křik a snažil se rozeznávat slova. Moc se mi to nevedlo, dokud jsem nezaslechl docela zřetelné "jsem Katherine" a pak ještě několikrát dokola to samé.
Opět nikdo něvěděl, co si o tom má myslet. Nakonec se doktoři usnesli, že pro ni nedokáží nic udělat, říkali něco o tom, že na ní nepůsobí to, co by mělo a že s tím nic nezmůžou. V konci konců byla Elena asi tak po dalším dnu ustavičného vřískání a opakování tvrzení, že je Katherine, převezena do psychiatrického centra ve státě Washington. Muselo při tom asistovat spousta lidí, protože ona byla nadále tolik zaměstnaná svou neviditelnou bolestí, že nemohla ani chodit ani cokoli jiného.
Tam byla, vřískající a neschopná pohybu, vsazena do jednoho vypolstrovaného pokoje s tlustými stěnami pokud možno daleko od ostatních pacientů.
Jsou tomu už asi dva týdny a co jsem se ptal, stále tam ještě vříská a opakuje tu svou větu s Katerine a nemůže se ani hýbat kvůli něčemu, co nikdo jiný nevidí ani necítí. Občas se tam za ní objeví nějaký návštěvník, kterého ovšem pustí jen na malinkou chvíli, aby se na ní podíval, protože mluvit s ní není možné. Její teta i bratr s jejími kamarádkami za ní chodí pravidelně, i když je to sem z Mystic Falls dost velká dálka. Jen Stefan Salvatore se tu ještě neobjevil. Pokud vím, ani Jenna ani nikdo jiný o něm ještě nic neslyšel, od té doby, co opustil město.
A ať jsem dělal co jsem dělal, nedokázal jsem z ní vytáhnut nic z chybějících dílků skládačky. Jen snad ještě něco, co se mezi těmi vřískanci jevilo jako "někdo musí vypnout", ale nebylo tomu rozumět v žádné souvislosti.
Nakonec jsem se prostě musel smířit s tím, že jednou za čas se holt objěví případ, ve kterém se nikdy nepodaří dopátrat se rozluštění pravdy a tohle je jednoduše jeden z nich.
Stejně mi to ale vrtá hlavou - proč se k ní Stefan Salvatore, její vlastní přítel, nehlásí? To už ho není hodná, když je šílená - ani za jednu jedinou návštěvu mu nestojí?
Myslím, že na tenhle případ Eleny-Katherine Gilbertové nikdy jen tak nezapomenu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calime Calime | 4. prosince 2010 v 3:41 | Reagovat

Páni ....je to sice vážně nevděčný žánr ..ale napsané je to moc pěkně ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama