KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (21)

18. srpna 2010 v 17:20 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Uf, strašně se vám omlouvám za spoždění, ale na celý den nám vypadl internet, takže jsem se nemohla připojit - ještě pořád to tak nějak pokulhává, takže nevím, jak to bude v dalších dnech, ale doufám, že to snad už půjde =D no jo, jsem optimista =D Pokud jde o povídku, je tu už jednadvacátý a zároveň předposlední díl =D Ale ještě vás čeká jedna kapitola a pak ještě hoooodně dlouhý epilog, protože Aprille si na epilogy prostě potrpí =D
Doufám, že se bude líbit =)


V Damonově výrazu se ještě stihl mihnout stín překvapení, když už jsem se k němu tiskla ve vášnivém polibku. Pak už po překvapení nebylo ani stopy. Zcela jistě mě obejmul kolem pasu a přitáhl ještě blíž ke své statné hrudi. Kniha, kterou jsem předtím držela v ruce, už se dávno válela na zemi. Ani jsem si nestihla uvědomit jak, už jsem byla zády přitisknutá na knihovní regál a jediné, co se nacházelo široko daleko v mém malém soukromém vesmíru, byl Damon. Na to moje "zjišťování" jsem jen stěží dokázala myslet. Ale pokud si moje naivní první část mě samé původně myslela, že jakmile zvětřím Damonovu obvyklou a tak typickou hrubost, okamžitě zase zasýčkuju zpátky do Stefanovy náruče, krutě se spletla.
Tedy takhle, plán to byl nepochybně dobrý a asi by I vyšel, kdyby se první část nepřepočítala v jedné zásadní věci.
Damon totiž vůbec hrubý nebyl. Ačkoli to tak trochu očekávala I druhá část, celá moje bytost najednou zjišťovala, že Damonovy polibky jsou lehké a krásné a dotyky jemné a mnohem spíš sebejisté než hrubé. To já sama jsem se k němu tiskla jako klíště a chtivě si brala jeho polibky z něžných rtů.
No a přesně při tom zjištění se hluboko ve mě zlomila I poslední stabilní opora mé prostefanovské části. Teď už byl všude jenom Damon.
Bylo to jako kouzlo - zázračné, neobvyklé, pohádkové a zakázané. Tak děsivě zakázané až mi naběhla husí kůže, jak mi Damon sklouzl jemnými polibky ke krku a čelisti. I když ta by mi asi naběhla tak jako tak. Nakonec se Damonovy rty zastavily u mého ušního lalůčku.
"Tygr," zašeptal a já jsem jen stěží postřehla, že se ho ptám "cože?" jak jsem se k němu natáčela dychtíc po dalších jeho polibcích.
"Tygr," zopakoval tiše, jak se po již známé cestičce vracel zpět k mým dychtivým rtům. "Tora znamená tygr." Ani jsem tu zprávu nestihla vstřebat a už jsem měla hlavu zase plnou něčeho úplně jiného. Svět se zase ponořil do víru Damonových sladkých polibků a mě to totálně omámilo.
A pak se najednou Damon zčista jasna odtáhl. Koukala jsem jako zaražený puk, jak jsem se ještě nestihla vzpamatovat z té náhlé změny. Zamračil se, střelil pohledem někam směrem k východu a já okamžitě poznala, že je něco špatně. Pak se stalo všechno strašně rychle. Nejdřív se trochu bezradně rozhlédl všude kolem, jakoby nevěděl co dřív. To už jsem se I já mračila a trochu neklidně rozhlížela, jestli náhodou neuvidím, v čem je háček. Pak mi věnoval nečekaný polibek na rty, tak lehký a krátký, že jsem ho sotva postřehla a najednou byl pryč. Stisk jeho dlaní na mých bocích jakoby nikdy neexistoval a já byla najednou v knihovně sama.
Nejdřív jsem byla zmatená a pak trochu vyděšená, co tohle má znamenat? To ovšem netrvalo dlouho. Stála jsem tam sama tak deset vteřin a pak se najednou o protější regál opíral Stefan. Hrklo ve mě.
A zároveň se mi ulevilo, protože už mi bylo hned jasné, proč Damon tak náhle zmizel. Úleva se ještě prohloubila, když jsem podle Stefanova úplně obvyklého a nijak zvlášť podezíravého nebo jakkoli rozrušeného výrazu usoudila, že o tom, že mě zrovna málem přistihl při milostné scéně s jeho vlastním bratrem, nemá ani to nejmlhavější tušení.
Pak se trochu zamračil. Mozek mi spustil alarm a připravil se na Mystic Fallský masakr upířími zuby.
"Nezvedněš tu knihu?" Zmateně jsem na něj koukala. Zaraženě jsem následovala jeho pohled až ke knize na podlaze.
"Oh," vypadlo ze mě napůl překvapením a napůl úlevou."Jo jasně ...já.... neuvědomila jsem si.... no... to je fuk," mávla jsem nakonec rukou nad mým blábolením, jak jsem si uvědomila, že se nemůžu chovat podezřeleji a radši se ihned sehla pro knihu.
Vlastně už jí ani nebudu potřebovat. Odložila jsem ji na jeden z knihovních stolků, že ji pak knihovnice vrátí zpět do regálu, protože mě se momentálně lozit po policích moc nechtělo.
"Hledal jsem tě," utrousil Stefan a najednou byl přímo u mě. Snažila jsem se při jeho polibku alespoň trochu spolupracovat a nepůsobit moc strnule.
"No..já... vlastně už jsem chtěla jít," vypadlo ze mě nakonec. Co mám teď sakra dělat? Nemůžu... nemůžu se s ním přece rozejít?
Mnula jsem si čelo, jak jsem kolem něj procházela k východu. Na nějaké knihy, které jsem si předtím chtěla vzít domů na přečtení, jsem v tu chvíli zapoměla.
"No tak půjdu s tebou," řekl, jakoby to bylo vůbec to nejprimitivnější na světě a už byl zase po mém boku.
"Fajn,"utrusila jsem a teprv potom, co jsem to vyslovila, mi došlo, že je to poněkud nevděčné. "Totiž.... promiň,"snažila jsem se to alespoň trochu uhladit,"...jen mě dnes bolí hlava." Vybruslila jsem ještě celkem dobře.
Jak jsme tak mlčky procházeli setmělými ulicemi, začala jsem si konečně uvědomovat, v jaké kaši to jsem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fay Fay | 19. srpna 2010 v 1:05 | Reagovat

Někdo tu milujee Damona...
Mohla bys mi prosím vysvětlit, proč mám potřebu se čas od času u tvých povídek vyjadřovat takovým stylem, jako kdyby mi nebylo víc než jedenáct let? Vážně mi to vrtá hlavou xD

2 qs qs | 1. ledna 2012 v 23:40 | Reagovat

dokonalý! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama