KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (18)

12. srpna 2010 v 16:29 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Tak v tomhle dílu si alespoň trochu užijete i Bonnie - taková malá změna =D Jako vždy doufám, že se bude líbit a znovu se omlouvám za menší zpoždění, ale dřív jsem vážně nemohla.... =)


Hned jak se za mnou zavřely dveře, došlo mi co se právě stalo. Respektive, co jsem právě udělala. Okamžitě se mi podlomila kolena a já se svezla na studenou podlahu v chodbě. Skryla jsem si tvář v dlaních, krom jiného abych zakryla červeň na lících a jen matně jsem si uvědomovala Bonniino konejšivé hlazení po mé paži.
Sakra, sakra, sakra.
Když už jsem se dostatečně vyvztekala sama nad sebou, přišlo na řadu zděšení a panika a to vše nakonec vyůstilo prostě jen v naprostý zmatek.
Po nějaké chvíli, když už jsem se alespoň trochu uklidnila, jsem konečně našla odvahu pozvednout hlavu a podívat se do Bonniiných kaštanových očí. Byl v nich výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Tak akorát jsem doufala, že na to svoje jsme-nejlepší-kamarádky po tomhle výstupu ještě nezapoměla.
"Co mám dělat?" Nevím jestli to byla zrovna myšlená otázka, spíš vyplnění ticha, ale Bonnie to zřejmě jako otázku pochopila. Zhluboka se nadechla jako by nevěděla jak to formulovat, ale nakonec mi přeci jenom odpověděla.
"Především se uklidnit."Rozhlédla se jako by něco hledala pohledem a nakonec dodala s povzbuzujícím pohledem, který mi napověděl, že moje nejlepší kamarádka je se mnou jako vždy,"nějak... nějak se to vyřeší, hlavně.... si budeme muset promluvit, ale zvládneme to, jo?," s dojatým výrazem jsem přikývla."Tak pojď," a už mě táhla nahoru do svého pokoje. Věděla jsem co teď přijde. Bonnie měla na tyhle situace s komplikacemi s klukama vypracovaný recept. Přesně jsem proto věděla, že jakmile se vrátí potom co mě zde zanechala usazenou v purpurových peřinách na její posteli, to co bude držet v jedné ruce, bude plný podnos s čajem a to, co bude držet v druhé ruce, bude celé plato domácí mléčné čokolády podle receptu její babičky. Samozřejmě jsem se nepletla. Jakmile se Bonnie objevila ve dveřích, už si to kráčela k posteli a skládala podnos s čajem I čokoládou přímo mezi nás, jak si dělala pohodlí v peřinách přímo proti mě.
Neváhala jsem ani chvilku a hned si nabídla jeden kousek čokolády. Byl vynikající jako vždy a já ihned cítila, že je mi o něco líp. Jakoby mě čokoláda nakazila svou dokonalou pohodou a klidem.
"Tak povídej," pobídla mě Bonnie. Ach jo, před těma jejíma hnědýma očima se prostě nedá uniknout. Takže jsem jí to musela říct hezky všechno ještě jednou I s detaily, které jsem předtím vynechala. Celou dobu mě trpělivě poslouchala, a já mohla přímo sledovat jak jí to šrotuje v hlavě.
"Takže...chodíš se Stefanem a...," věnovala mi takový ten pohled, kterým se na vás kouká učitelka, když něco vysvětluje a chce abste to chápali,"...miluješ ho....že ano?"
"Jo!," nezaváhala jsem ani vteřinku, tohle bylo naprosto beze sporu. Byla jsem trošku pohoršená jejím tázavým pohledem a nejistým tónem. Jasně že Stefana miluju.
"Aha...dobře....," pokračovala tedy dál,"...takže myslíš, že ....hmm, já nevím.... třeba líbání se s jeho bratrem je důkaz tvé lásky k němu."
"Samozřejmě že ne! Já jenom...," došly mi slova. Co já jenom? "Máš pravdu....," musela jsem přiznat nakonec, líbat se s Damonem za Stefanovými zády rozhodně nebyl projev lásky. "To...to je....hmm,"snažila jsem se přijít na slova, která by to vystihla, ale nedokázala jsem to popsat. Nakonec jsem si jen bezradně postěžovala, "Když já opravdu nevím!! Je to složitý, prostě nevím co mám dělat."
Podala mi další kousek čokolády a s potutelným úsměvem si přisadila,"To je jednoduché...A co Damon?"Pokrčila rameny, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě.
Zamračila jsem se."Co co Damon?," nechápala jsem.
"Miluješ Damona?"
"Samozřejmě že ne! Teda jo. Arggh," co jsem vlastně chtěla původně říct?"Já nevím!"
Znovu ten potutelný úsměv. "No... takže to asi budeš muset zjistit."
Teď mi svitlo. Už jsem pochopila kam míří.
"To jako...jakože to mám... prostě nechat jít dál?"
"Přesně."
"Ale to, to přeci nejde," tento rozhovor začínal nabírat zajímavé obrátky. Naklonila jsem se k Bonnie blíž, abych tím získala trochu důvěrnější prostředí."Já tohle Stefanovi prostě nemůžu udělat. To nejde. Tohle už si jednou zkusil a já nejsem Katherine. Nejsem dost mrcha na to abych tohle dokázala udělat."
"Ale na to aby ses na mé verandě líbala s Damonem, na to jseš mrcha dost." Už jsem otvírala pusu, že jí to vyvrátím a osočím se na to, že to byl prostě jen úlet a budu si dál pěstovat svoji prostefanovskou politiku, když ještě dodala, "...a na to, abys nosila náušnice od Damona a Stefan přitom původně ani nevěděl, že máš narozeniny. A na to, aby jsi byla schopná usnout s Damonem místo polštáře." Povytáhla jedno obočí. Věděla že na něco přišla. A já bohužel taky.
"Hele, Eleno, já se mezi vás nechci nějak míchat, ale jsem tvoje nejlepší kamarádka a... a myslím si, že nad tímhle by ses měla trochu víc zamyslet a správně se rozhodnout."
"Takže potřebuju čas."
"Ano, ale nemužeš mezi nima kličkovat navěky."
Zahleděla jsem se na konvičku s čajem."Já vím."Ale ve skutečnosti jsem nevěděla vůbec nic.
Hmm: A sakra.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama