KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (16)

8. srpna 2010 v 10:16 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Přijde mi, že zrovna v téhle kapitole se to začne mírně rozhoupávat, ale samozřejmě já jsem autor, takže to nemůžu jen tak říct, když vím, co vás čeká v té další XD
PS: Pssst. Nic jsem neřekla =D


"...opravdu nechápu. Čím to, že pokaždé, když na chvíli odjedu z města, najdu buť jí v tvé posteli nebo tebe v její. Můžeš mi to objasnit?"
"Náhoda?," naznačil nevinně Damonův hlas jen kousek ode mě a já z jeho tónu poznala, že se docela solidně baví. A to samozřejmě nebyla jediná věc, kterou jsem poznala. Mezi ty další důležitější patřilo I například to, že jsem v pěkné kaši. Naštěstí už se moje mozkové závity stihly dostatečně probrat, aby měli dost rozumu na to, přinutit mě nadále předstírat že pořád ještě spím.
"Pche," tak nějak jsem poznala, že je Stefan docela dost rozladěný. Ups.
"Hele, vážně rád bych ti tu teď uvolnil místo, ale... jak vidíš, jsem tu momentálně maličko zabarikádovaný." Dřív něž jsem stihla pořádně zapřemýšlet o Damonových slovech, moje podvědomí zaplo alarm na "Damon chce odejít"? To ne!! a způsobilo jemný popud přitisknout se k Damonovi co nejtěsněji, abych mu to rozhodnutí pokud možno znemožnila, kteréžto myšlenky se moje nejčistší vědomí upřímě leklo, protože .... Sakra, vždyť je to Damon! Mírně jsem se zděsila, když jsem si uvědomila, že se na Damona lepím jako klíště, takže určitě bez jakýchkoli pochyb už ví, že jsem vzhůru. Okamžitě jsem povolila stisk a lamentovala nad sebou, jakýže to jsem ztracený případ. Co to sakra dělám! To nejsem já, to nejsem já, to nejsem přece já!
Díky hořekování nad mou vlastní osobou jsem dokonce tak nějak zapoměla vnímat další Damonův a Stefanův rozhovor, takže jsem se trochu polekala, když jsem ucítila, jak se mnou pohybují nečí jemné paže a odsouvají tak, abych uvolnila svůj živý polštář. Maličko, jen na nepatrnou škvírku jsem pootevřela jedno oko a uviděla Damonův spiklenecký úsměv a nepatrné mrknutí, ještě jsem stihla zaznamenat Stefana obráceného k nám zády a už jsem zase radši ráčila oči znovu pevně zavřít. Nestála jsem o to, aby Stefan věděl, že jsem slyšela jejich rozhovor. Obvzlášť jsem se pak děsila rozhovoru mezi mnou a Stefanem, který měl už brzy dozajisté následovat.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, kdy Damon odešel. Najednou jsem ucítila lehký vánek větru a pak bylo všude jen ticho. Ani za tu dlouhou dobu, co žije svůj nesmrtelný život, se Damon zřejmě nenaučil chodit dveřmi. No jo.
Dokud jsem neucítila mělké prohnutí postele, nevěděla jsem ani jestli je v pokoji ještě stále I Stefan. Teď jsem však přímo cítila jeho starostlivý a zároveň trochu nabručený pohled na mých pevně semknutých výčkách.
Hmm: A sakra.
*
Takže z dějepisného eseje mám za dvě a z literatury za jedna hvězda. Ironie života, co se dá dělat.
Nicméně asi největší úspěch, a zárověň údiv, je pro mě to, že I ten žárlivý a nepříjemný rozhovor jsem přežila. Tedy myslím ten, co jsme se Stefanem měli, co jsem se "probudila" po Shakespearovské noci.
Samozřejmě jsem ho musela ujistit, že se nic nestalo a nikdy nestane - u čehož jsem se cítila poněkud provinile, takže jsem si slíbila (a ten slib pořád platí), že se budu od Damona držet dál a pokud možno o pořádný kus dál. S trochou snahy jsem ho nakonec dokázala přesvědčit a teď už je všechno zase ve starých kolejích.
Jsem u Stefana doma a čtu si další díl upíří kroniky od Anne Rice, zatímco Stefan cosi hledá po celém domě a nemůže to najít. Jasně, pomohla bych mu, ale za prvé nevím co hledá, za druhé nevím ani jak to má vypadat a za třetí bych to stejně ani nenašla. Zrovna v tom samém momentě, kdy jsem na tohle pomyslela, se do pokoje vřítil Stefan a začal svou bleskovou ryclostí prohledávat knihovny kolem. Docela mě to znervóznilo, abyste totiž věděli, to prohledávání vypadalo asi tak, zčista jasna se objevit na jednom místě, tam přeskládat všechny knihy na polici a poté se zas jentak ztratit na úplně jiné místo.
"Ještě jsi to nenašel?,"zeptala jsem se ho a doufala, že tak třeba na chvilku zmírním jeho tempo.
"Ne-e," stále prohledával knihovnu v zadní části pokoje a mě si prakticky nevšímal.
To mě trochu namíchlo.
"A já jsem co? Vzduch?," zabručela jsem tak trochu automaticky. Rázem byl u mě.
"Jsi to nekrásnější a nejúchvatnější, co mě kdy potkalo....,"pohladil mě po tváři,"ale o tobě přesně vím, kde tě mám hledat," v dalším momentě už byl zase zpátky u knihovny a přehraboval se v jejím obsahu.
"Pche," uniklo mi uraženě."V tom případě se jdu taky někam schovat," rozhodla jsem, odložila knihu a zamířila pro svou mikinu přehozenou přes křeslo.
"Cože?," přestal se hrabat mezi knihami a tázavě na mě shlížel.
Protočila jsem oči. "Jdu k Bonnie, slíbila jsem jí to. Dnes budu spát u ní." Otočila jsem se a už jsem vycházela ze dveří, když mě náhle popadlo nutkání znovu se otočit. "A to jsem ti mimochodem už říkala," trochu jsem se zamračila."Ale tys mě nevnímal, viď?," dodala jsem cynicky a dopáleně za sebou přibouchla dveře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | 5. října 2010 v 19:17 | Reagovat

Joj to dopadlo. Povedala by som že hladal tie kresby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama