KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (15)

6. srpna 2010 v 9:53 | Aprille |  Long Tales
(A/N): No tak doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit a strašně se omlouvám těm, kteří neznají děj Shakespearova Othella, protože jim tam možná bude něco málo nejasné, ale snažila jsem se psát tak, aby to alespoň trochu pochopili i ti, co tu knihu prostě nečetli =D Snažně doufám, že se mi to alespoň malilinkato povedlo =D
PS: Nepřizděte mě =D


Vytrhla jsem se z jakéhosi transu a na chvilku jsem se zamyslela. "Kde jsi byl?," zeptala jsem se nakonec, čímž jsem na chvíli zarazila Damonovy uklidňující hladivé dotyky. Otočila jsem se na něj a dodala," Stefan říkal, že ses ztratil a nikde tě nemohl najít, kdes to vlastně byl?"
S povzdechem mě pustil a mrštil sebou na druhou stranu mé postele. "Musel jsem si něco zařídit," utrousil nenuceně jak se opíral o hromadu mých polštářů a listoval knížkou, kterou vzal z nočního stolku.
"Kde konkrétně se to zařizování konalo?," zeptala jsem se se zájmem a naklonila se trochu blíž.
"Daleko ... daleko odsut."
"Pf," uniklo mi trochu nabručeně, že to z něj musím tahat. To se mi nechtělo, už jsem na to byla přeci jenom trochu unavená. Svalila jsem se vedle něho do peřin a chvíli jentak ležela zmožená únavou.
"Proboha, jak někdo může tohle číst?," ozval se Damon po chvíli tónem tak říkajícím to-je-ale-blbina. Vzbudil mou unavenou zvědavost, takže jsem se maličko nadzdvihla, abych viděla na titulek knihy, kterou si prohlížel. Othello - William Shakespeare, samozřejmě.
Jenco jsem si ten nadpis přečetla, popadla mě únava tak hrozná, že jsem hlavou okamžitě klesla zase dolů na Damonovu hruď. Sakra, to budu muset ještě přečíst. Nešťastně jsem zakňučela, jak to mám asi provést bez světla?
"Co? Povinná četba?," ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že mu tvář zdobí jeho typický úšklebek, který už tak dobře znám.
"Hmm," zabručela jsem zcela bez sil na to, abych si dělala starosti s jeho popichováním. "Do pondělka. Nestíhám."
"Hmmm... v tom případě... Nechceš přečíst pohádku na dobrou noc?" V hlase mu zaznívalo slušné pobavení.
Zamžourala jsem na něj do tmy a zvažovala, jestli to myslí vážně. No jasně, upírům přeci žádná tma při čtení nijak zvlášť nevadí.
Protočil oči nad mými pochybami. "Neboj, nebudu si vymýšlet."
Znovu jsem se uvelebila na jeho hrudi. "Takže dohodnuto."
"Fajn," utrousil a pustil se do čtení. Po chvíli se ale zarazil a vyloudil cosi jako opovržlivé "pche". "Žárlivec jeden sobecká, být Desdemonou, vykašlu se na něj a jdu rovnou za Cassiem."
"A změnilo by se tím něco," chtěla jsem vědět, protože, musím se přiznat, sama moc dobře nevím, o čem to vlastně je. Ještě jsem to nikdy nečetla.
"Ne," pokrčil rameny bezstarostně,"jen by ji uškrtil o pár nudných dějství dřív."
"Hej! Prozrazuješ děj! To se nedělá, já ještě nechci vědět jak to dopadne," pokárala jsem ho a mohla jsem si jen představit jak nad tím ve tmě protočil oči v sloup.
"No jo pořád." a pustil se znovu do čtení. Po chvíli se však znovu zarazil."A proč sem pořát cpou toho mouřenína, nemůžou prostě říct, že to byl černoch?"
"Seš rasista?"
"Ne, ale 15. století bylo."
"Hmm."
A tak se to vleklo dál. Asi nikdy bych si při čtení Shakespearovy tragédie neužila tolik legrace, jako když mi Othella předčítal Damon. To bylo každou chvíli "proč" a "kdyby"a "co na tom měla", že se mi zdá, že ze mě nakonec bude expert přes problematiku Shakespearovských děl. Vlastně jsem měla celého Othella rozebraného úplně do podrobna I se všemi jeho charakterovými chybami a nedostatky, kterých si samozřejmě Damon všiml a odprezentoval mi je. Ještě předtím se mi chtělo ukrutně spát, ale jakmile jsem se zamotala do víru děje I s Damonovými četnými poznámkami, nějak už se mi spát nechtělo. Nevím proč, ale to Damonovo čtení mě prostě asi bavilo, samotnou by mě asi ani nenapadlo přemýšlet, jestli ten její šátek byl alespoň z hedvábí a pak, že na takový hedvábný šátek by si přeci dávala pozor a nenechala ho někde jen tak povalovat, aby ho mohl kdokoli sebrat. Nakonec jsme zůstali ještě dlouho po tragickém konci zabráni do vášnivé debaty, zdali by Desdemonin křik nepřivolal alespoň služebné na pomoc nebo jestli by Othella vypátrala policie.
Vlastně ani nevím, kdy jsem usnula. Muselo být už docela pozdě, jak tak přemýšlím. Vím jenom, že po nějaké době se Damonovo objetí rozplynulo v spletitém snu, kde jsem se líbala s Cassiem, Jenna mi vzala náušnice a přinesla je Stefanovi, a ten mě nakonec uškrtil mou nejoblíbenější stuhou do vlasů. Popravdě jsem byla docela ráda, když jsem se probudila.
I když tahle radost taky netrvala věčně. Vlastně to zabralo asi tak pár sekund, než jsem si uvědomila, že ještě stále ležím přitulená k Damonově hrudi, což by samo o sobě asi nebyl zas takový důvod k šílení. Dokud jsem si ovšem neuvědomila, že slyším hlasy. Byla jsem dost unavená na to, aby můj ospalý mozeček vynechával smysl slov, ale jenco mě teklo, že ten hlas patří Stefanovi, donutila jsem se vnímat pěkně rychle.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | 5. října 2010 v 19:12 | Reagovat

:D ja sa fakt bavím teraz mi to príde ako výborná vec ktorou si možno spríjeniť večer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama