KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (14)

4. srpna 2010 v 10:57 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Zase jednou povídka Dont Trust =D Znovu se omlouvám za případné pravopisné chyby, pravopis je můj dávný úhlavní něpřítel a ačkoli se snažím jak jen mohu, je to holt vynalézavý parchant =D Takže se nezlobte, kdyby tam byly vážně hooodně směšný chyby XD


Fakt super. Vypadl proud, už zase. Nevím, proč to musí být vždycky zrovna když jsem doma sama a když se chystá k bouřce, které se děsím a když mám toho tolik na práci. Jak mám teď sakra číst knihu? Dobře, tu poslední větu eseje můžu dopsat zítra, to se nic nestane, ale jak mám přečíst knihu z nějakého 16. století, pochopit ji a ještě se naučit první poslední o jejím autorovi za jeden den?
Nicméně rozhodla jsem se, že třeba počkám, jestli třeba proud znovu nenahodí a výslovně jsem si zakázala usnout. Prostě jsem si sedla na postel, koukala naproti sobě do zrcadla na svůj vlastní tmavý podmračený odraz a usilovně si přála, abych tu nebyla sama.
A moje přání se ještě prohloubilo, když pokoj osvítil první blesk bouřky. Vzápětí za ním přišel I hrom a já začala v duchu vyvolávat všechny svatý I nesvatý, aby mě tu nenechávali samotnou.
Zaryla jsem nehty do matrace až mi zbělely klouby a zadívala se někam ke svým nohám, jestli to snad není trochu uklidňující. Nebylo, a tak jsem po chvíli zase pozvedla zrak k zrcadlu a málem jsem vyletěla z kůže úlekem. Na odraze už jsem nebyla sama. O rameno se mi bradou opíral Damon a výmluvně se usmíval z lesklé plochy zrcadla. Byla jsem asi moc nervní na to, abych si všimla, že se mi někdo opírá o rameno, natož že už v pokoji nejsem sama. Trhla jsem sebou a kdyby mě býval Damon neumlčel prstem na rtech asi bych I vykřikla.
Nicméně, zdálo se mi to, nebo ta tma najednou nebyla zas tak strašidelná? A opravdu byla ta bouřka méně hlasitá? Teprv teď jsem si uvědomila, že jsem se třásla po celém těle a zárověň, jak jsem si toho všimla, tak jsem se uvolnila.
Jasně, ráda bych teď nadávala všem ke kterým jsem se předtím modlila abych nebyla sama, že mi ze všech na světě museli seslat zrovinka Damona. Pravdou ale bylo, že mi to bylo úplně jedno. Ani mě nenapadlo dělat si starosti s tím, jestli je ten, co právě uklidňuje mojí třesavku ve svém objetí Stefan, Jenna, Bonnie, Matt nebo Damon. Hlavní bylo, že už jsem nebyla v tom tmavém, ponurém a děsívém domě s blískajícími blesky sama.
Když jsem se dala alespoň trochu dohromady z počátečního úleku, už jsem chtěla něco říct, když mě zase zastavil Damonův ukazovák na rtech, zavřela jsem pusu a čekala co přijde.
Damon se jen naklonil a odhrnul mi vlasy dozadu. Až překvapivě jemě mě pohladil po odhaleném krku až se zastavil u mých krásných náušnic, které, jak jsem si všimla, se na odhalené kůži náramě vyjímali. "Vypadáš v nich nádherně," poznamenal tiše k mému uchu jak prsty přejížděl po hrbolcích diamantů.
Za normálních okolností bych asi zapla alarm a nutila se (I když zřejmě násilím) myslet na Stefana, ale momentálně mi to nepřipadalo tak nějak vhodné. Za prvé, všude byla tma a venku zuřil naprostý hurakán a Damon byl široko daleko jediný, kdo mi mohl dělat utěšující společnost, za druhé, měl Damon vlastně pravdu, náušnice mi opravdu moc slušely, a za třetí, jsem shledala, že je mi jeho blízkost příjemná.
A přesně v té chvíli se mi začali honit hlavou hříšné myšlenky. Stefan se z nich naprosto vytratil kamsi do neznáma, teď tu nebyl, nechal mě tu samotnou. Byl tu jen Damon. Damon a jeho jemné dotyky, které mi způsobovaly až husí kůži, Damon a jeho objetí silných paží, které dokonale tišily mou roztřesenost a Damon a jeho tiché šeptání, které mi seslalo omamující závoj mlhy přes všechny mé smysly.
Možná, někde tam vzadu ještě přežíval malý tichý hlásek, který na mě křičel Stefanovo jméno a připomínal, co bych teď měla dělat. Jenže křičel zbytečně. A nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomila, že křičí opravdu zbytečně, ne že bych ho neslyšela nebo neposlouchala, neměl proč křičet. Damon se vlastně o nic nepokoušel - což mě přivedlo na děsivou myšlenku. Jestli se Damon o nic nepokouší, pak jsem to tedy jenom čistě já, kdo vyvolává pocity zrady proti Stefanovi.
To mě mírně probralo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luciii Luciii | 4. srpna 2010 v 17:42 | Reagovat

Další díl ♥

2 Lexi Lexi | 5. října 2010 v 19:07 | Reagovat

cool :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama