KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (9)

17. srpna 2010 v 11:15 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Strašně jsem se zamýšlela nad tím, jestli sem mám vůbec pokračování téhle povídky přidávat - jako jestli prostě nestačí už to, co tu je.... Jenže já prostě nejsem fanda smutných koncům a pokud někdo je, tak mu to neberu, ale mě bylo prostě vždy vtloukáno do palice, že když spisovatel (nebo povídkář nebo já nevím kdo) neví jak by svůj příběh dokončil a neví si s tím rady, zabije hlavního hrdinu nebo to prostě utne... No a já znovu opakuji že jsem nikdy nebyla fanoušek smutných konců a vždycky mě strašně mrzelo, když povídka, kterou jsem četla, skončila špatně nebo smutně, takže jsem se jednoduše rozhodla, že udělám radost podobným bláznům jako já a ten konec maličkato prosvětlím - a ten, komu se ta povídka líbila tak jak už je a o pokračování nestojí, tak teď může přestat číst... Pár dalších (posledních) dílů se totiž budu snažit rozehnat tu tmu, co jsem na tuto povídku z rozmaru seslala =D
PS: Moc se omlouvám, kdyby na blogu něco nešlapalo, jak by mělo, ale ona se tu včera a v noci proháněla maličkatá bouře (trochu větší bouře) a tak trochu (hodně) způsobila pár (hodně) výpadků internetu... Doufám, že to dnes bude lepší =D


"Musím vědět co se děje, abych ti mohl pomoct," přesvědčoval mě Stefan. Vlastně strávil celý minulý měsíc a půl přesvědčováním mě.
"Ale mě vážně nic není," vymlouvala jsem mu to - ale marně.
"Eleno, jestli je to pro tebe nějak těžké, pochopím to, jen mě nech ti pomct. Prosím," v hlase už mu zase zaznívala ta jeho zoufalost, už prostě nevěděl co se mnou.
"Ale mě je vážně fajn. Nic mi není, Stefane, vážně jsem úplně v pořádku," přesvědčovala jsem zas já jeho.
Ale nebyla to pravda. Nebyla jsem v pořádku už od chvíle, kdy jsem se znovu objevila v Mystic Falls. Nejdřív jsem se zdála úplně v pohodě, a vlastně na mě bylo spousta lidí spíš naštvaná - i když byli všichni rádi, že jsem zase zpátky. Chovala jsem se, jak jsem měla, jak bylo dohodnuto. Říkala jsem, že jsem si potřebovala pročistit hlavu a být chvilku sama. Ano, spousta lidí bylo na pochybách, ale naštěstí jsem dost dobrá herečka na to, abych zvládla svou roli někoho, kdo vážně nemá nic za lubem, žádné tajemství. Nakonec mi uvěřili. I Stefan uvěřil, uznal, že toho na mě bylo docela dost a že každý občas potřebuje oddych. Jenna to taky přestála celkem v pohodě - vlastně jediné, co mi měla za zlé, bylo že jsem ji zde nechala ve strašných obavách, jestli se mi něco nestalo. Ale i to mi časem odpustila - jinak se mnou naprosto souhlasila, že by člověk měl občas mít čas sám pro sebe. A i když mi dost vyhubovala, že jsem to alespoň mohla říct nebo tak něco, nakonec se přes to přenesla.
A já zase začala chodit do školy a ven se Stefanem a kamarády jako předtím. Jenže jsem nemohla předstírat, že se nic nestalo, jen tak, prostě nic. Pravdou bylo, že jsem časem opravdu začala zapomínat. Už jsem si jen sotva vybavovala barvu jejích vlasů a rysy jejího obličeje, začínala jsem mít čím dál tím větší pocit, že to byl jen sen, tak matný a mlhavý. A nikdo mi to už ani tady nepřipomínal - skoro jako by zapomněli taky.
Ale já tak zoufale nechtěla zapomenout! Byla jsem z toho celá smutná a utrápená, tak strašně moc jsem si zase chtěla vybavit její obličej! Dávala jsem si to za vinu, chodila jsem jako tělo bez duše se svým vnitřním žalem nad pouhopouhým snem.Všem jsem zase začala dělat starosti. Nikoho ani nenapadlo, že by ta moje lhostejnost ke světu mohla být následkem mého malého výletu. Mysleli si, že jsem zase nemocná.
A Stefana to trápilo úplně nejvíc. V jednom kuse se ze mě snažil vytáhnout co mě vastně trápí, chtěl mi strašně moc pomoct - ale já už ani nevěděla co mě trápí. Zapomněla jsem.
A pak se jednoho dne objevil Damon.
Ale v ničem mi nepomohl. Choval se jako by se nic nestalo a se zájmem se ptal na moje malé zmizení, jakoby ho to upřímně zaujalo a překvapilo. Jen jednou se mi podařilo uniknout Stefanově přítomnosti a na pět minut si s Damonem promluvit mezi čtyřma očima. Ale ani to nepomohlo, jediné, co mi vlasně stihl říct než nás zase dostihl Stefan bylo, že se z jistého zdroje dozvěděl, že na tom nejsem zrovna nejlíp a tak se přijel přesvědčit na vlsatní oči.
A Stefan měl moc starostí se mnou, aby se ještě hádal s Damonem. Nevšímal si ho. Jakoby ho nikdy nebyl našel v těsném objetí a uprostřed vášnivého polibku se mnou. Jakoby se nic nestalo - tak maximálně jsem si všimla, že je velice neochotný nechat mě s Damonem osamotě.
Ale nikam to nevedlo. Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že je Damon zase tady se mnou, ale na druhou stranu jsem byla pod nepřetržitým dohledem Stefanových rentgenových očí, které mi nedovolovaly se s čistým svědomím přiblížit třeba jen na metr k Damonovi.
A mě to chybělo. Chyběl mi Damon v mé bezprostřední blízkosti. Chyběli mi jeho dotyky i jeho slova a rty. Nebyla jsem šťastná tak, jak jsem si původně myslela že budu, když se vrátím zpět do Mystic Falls.
Ale především mi bylo každou hodinou, každou minutou a každou sekundou hůř a hůř. Tím, že jsem neměla žádný důkaz o dění z minulých měsíců - že jsem neměla žádný důkaz o její existenci - jsem neskutečně strádala. Jako by mi někdo vzal jistou část mě a už jí nikdy neměl vrátit. Ani Damon mi nedokázal přinést žádné důkazy o tom, že ty měsíce i ona existují. I když jsem někde hluboko ve mně věděla, že Damon si je moc dobře vědom, co ten můj smutek a beznaděj má na svědomí. Ale nomohl mi pomoct.
A tak jsem zase skončila se Stefanem, který se mě snažil dohnat k tomu, abych se mu svěřila se svým trápením. Nebudu zastírat, že už mě unavovalo pořád zapírat.
"Jak myslíš," vzdal to nakonec,"ale nevím co s námi dál bude, jestli si nebudeme věřit ani my dva navzájem."
Cože?! A co si jako myslí, že by nám to vydrželo, kdybych mu to vyklopila?!
"Ale né," snažila jsem se ho zase jednou ukldnit a rychle vymýšlela nějakou výmluvu," jen … jen … už jsem prostě … unavená bytím, všechno je stejné a já potřebuju změnu," víc už mě toho nenapadlo, tak jsem radši už držela pusu.
Každopádně moje lži zase jednou zabraly, na Stefanově tváři se zračila značná úleva - asi mu to tedy stačilo.
"A to jsi nemohla říct dřív?," zeptal se s náznakem lehkého úsměvu. "Jen unavená? To přece není nic, co bych nemohl vědět, mohla jsi mi to úplně v klidu říct už dávno a já se nemusel tak strachovat," nevěřícně zakroutil hlavou. "Myslel … myslel jsem, že to má zase něco společného s nějakou nemocí, nebo se mnou nebo," jakoby chvíli hledal slova,"... s Damonem. Ale být unavená přeci není nic tak strašného, to zmizí," uklidňoval mě a já jsem si jen těžko zabraňovala vybreptnout, že tohle rohodně nezmizí.
"Jo a … ehm," začal pak zase už značně uvolněněji, střelil po mě rozpačitým pohledem. "No, totiž, když už jsme u Damona … nevíš náhodou kde zase je?,"překvapeně jsem na něj koukala. On se Damon zase ztratil? "Už nějaku tu chvíli jsem ho neviděl, tak týden už si ho nikde nepamatuju ani jsem s ním nemluvil od minulého pátku," osvětlil mi ještě a já se sama uvrhla do naprostého vyjevení. Vůbec jsem si neuvědomila, že tu Damon není! To už jsem vážně tak mimo?
No počkat!
"Tys, tys s ním mluvil?," vyjeveně jsem na něj zírala. "Já myslela, že s ním nemluvíš?," vybreptla jsem překvapeně a velice neuváženě.
"No totiž," vypadalo to že neví co říct," Musel jsem si s ním promluvit kvůli … kvůli tobě," vypadlo z něj nakonec. "Ptal jsem se jestli náhodou neví, co ti je - nebo jak to napravit."
Uh. To už jsem na tom vážně tak špatně, že jsem dohnala dokonce i Stefana k tomu, aby si promluvil s Damonem? Uf, tak to na tom musím být opravdu špatně.
Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
Eh, zvonek? Za tu celou dobu, co Stefana znám, jsem v životě nepotkala někoho, kdo by kromě mě zvonil, když ho jde navštívit. A i Stefan vypadal dost překvapeně.
"Počkej chvíli, ano?," utrousil a už byl na chodbě. Slyšela jsem jak otvírá dveře.
"Překvapení!,"zvolal jakýsi ženský hlas, který mi připadal děsivě povědomý.
"Oh," vydechl zřejmě totálně zaskočený Stefan. "Oh … já … totiž, já … nečekal jsem vás," vypadlo z něj pak.
Vás? Ono je jich víc? Moje zvědavost se začala probouzet jako had v košíku při zvuku píšťaly.
"Ále, jen jsme se chtěli na chvilku stavit, popovídat si, však víš, už nám tam v horách bylo trochu smutno,"ozval se zase ten ženský hlas vesele.
Stefan se zdál už zřejmě trochu vzpamatoval,"Jo, no tak … pojďte dál, samozřejmě jste vítání."
"Áách, Damone!,"zvolal zase ten hlas,"Ty jseš tu taky? Mysleli jsme, že jseš na cestách!"
Damon? Cože? Děje se tu něco, čemu nerozumím? Strašně ráda bych natáhla krk a podívala se, kdo že je ten vzácní host, ale v žádném případě bych až ke dveřím nemohla dohlédnout.
"Byl jsem," potvrdil Damonův hlas a zcela dobře jsem si přitom mohla představit jeho úšklebek, který si právě teď jistě pohrává v jeho obličeji.
"Jo a … ehm, Henry tu bude za chvilku, jen musel ještě něco zařídit," pokračoval ještě ženský hlas tentokrát už o něco blíž.
Henry?! Betty?! Byla to vážně ona?!
"Betty?,"vylezlo ze mě nevěřícně a v tu ránu se u vchodu do obývacího pokoje objevila ta tolik známá blondýnka s širokým úsměvěm na tváři.
"Tak tohle nejspíš musí být Elena, že Stefane? Ta o které jsme toho s Henrym už tolik slyšeli. Ráda tě poznávám, mé jméno zřejmě už znáš," podávala mi ruku Betty.
"Oh," teprv teď jsem si uvědomila, co jsem to provedla za hloupost. Ve verzi příběhu, který znal Stefan, bych správně o Betty neměla mít ani tušení. "Oh, totiž, taky tě ráda poznávám," vyloudila jsem ze sebe nakonec a potřásla si s ní rukou.
"Zvláštní, nevěděl jsem, že o Betty víš," podivil se Stefan, který postával na druhé straně pokoje u dveří, zatímco já jsem se "seznamovala" s Betty na gauči.
Sakra, mysli!, poroučela jsem sama sobě, nějak se z toho musíš vykroutit. "Ale ano!,"vykřikla jsem nakonec a snažila se působit vesele asi tak, jako je ten, kdo poprvé vidí nové přátele. "Vždyť jsi mi přeci o Betty povídal," tvrdila jsem a snažila se, aby to znělo přesvědčivě. "Vždyť víš, říkal jsi, že jedeš navštívit přátele a povídals mi o Henrym a o Betty. Slyšela jsem Henryho jméno, tak jsem si domyslela, že to musí být asi Betty," vysvětlovala jsem a pokoušela se, aby to znělo samozřejmě.
"Kdo by neznal Betty?," podivil se falešně Damon," tuhle drbnu zná každý," prohodil se svým klasickým pokřiveným úsměvem.
"Samozřejmě," doplnila ho Betty taktéž s úsměvem. "Od toho tu přece jsem. Abych získávala nové drby," mrkla na Stefana a pak se zatvářila zase vážně. "A krom jiného … jsme ti přivezli někoho představit,"dodala a v očích se jí mihla jiskra.
Přesně v tu chvíli znovu zadrnčel zvonek. Betty se jen zašklebila a Stefan se trochu vyvedený z míry šel postarat o nově příchozího.
"Oh, Henry! Pojď dál, Betty říkala, že přijdeš později, ale-,"Stefanův hlas se zadrhl. Zaslechla jsem tlumený smích - nepochybně Henry. Pak už se Henryho usměvavé já objevilo ve dveřích obývacího pokoje.
Ale nebyl sám.
"Tak tohle musí být ta Elena, o které jsme toho tolik slyšeli," konstatoval s úsměvem a kývl mi na pozdrav. "Je to člověk, Sybell, musíš se chovat slušně,"pokáral Henry děvčátko stojící vedle něho.
"Budu velice slušná, Henry," slíbila holčička vážně a podívala se na mě svýma velkýma vědoucíma a krásně šedýma očima.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kayia kayia | Web | 17. srpna 2010 v 12:16 | Reagovat

kráááása =)

2 Lexi Lexi | 10. října 2010 v 20:24 | Reagovat

Ja som ti vdacná za pokracovanie pretože tiež nemám rada smutné konce. Len sa mi nepáčilo to meno Sybell také uplne vymyslené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama