KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (8)

14. srpna 2010 v 9:36 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Hmmm.... No já nevím, osobně asi nemám, co bych zrovna k téhle kapitole dodala... =) Snad jen, že nad zakončením kapitoly jsem se dlouho zamýšlela, ale nakonec jsem to prostě musela napsat tak, jak to je... samotný děj povídky na mě tlačil =D


Podívala jsem se do těch úžasných šedých očí.
To není možné. Vypadaly úplně stejně.
"Eleno, už budeme muset jet," probral mě Damonův hlas ze zamyšlení. Trhla jsem sebou. Podívala jsem se jeho směrem a pak zas zpátky do těch očí. Cítila jsem jak se Damon dotkl mé ruky svírající dřevěné zábradlí. "Ona bude v pořádku," zašeptal," nech ji být, musíš zapomenout, musíme jet." V jeho hlase zaznívala známka naléhavosti - ale jak jsem asi mohla zapomenout?
Ta "ona" byla moje dcera. Zní to divně, když se to tak vysloví, ale je to tak. Jak bych mohla na ní zapomenout? Na ty krásné šedé oči?
Byla jak panenka. Byla tak krásná … a byla moje. Jak jsem jí tu mohla nechat? Byly to sice teprve dva týdny, ale ona už vypadala skoro jako by měla dva roky. Jak jí tu můžu nechat a riskovat, že už jí nikdy neuvidím? Vždyť ani nevíme jestli přežije. Byla člověk a zároveň upír, rostla jinak a vypadala jinak, co když už se do těch jejích očí nikdy nepodívám?
Ale o to tu vlastně jde, že? Bylo to myšleno tak, abych už jí v životě neviděla. Abych zapomněla.
"Hmm. Jo, už jdu," zamumlala jsem a otočila se k východu. Nebylo to lehké. Ale nakonec jsem už kráčela k autu na příjezdové cestě a snažila se sama sebe přesvědčit, že jdu cestou z nějakého luxusního hotelu na pláži, kde jsem se celé dny jen opalovala a lenošila a teď se po dlouhé době rozjímání vracím zpět do Mystic Falls.
Vklouzla jsem na místo spolujezdce a zadívala se zase ven z okýnka. Asi mi to tu přece jenom bude trochu chybět.
A nejvíc mi bude chybět ona. Co je ta zelená zahrada a pohodlné lavičky společně s chládkem stínu stromů oproti kráse jejích nádherných šedých oči?
Auto se rozjelo. Na chvíli mě pohltila panika, ale pak jsem se přiměla se uklidnit. Musím zapomenout, musím zapomenout, musím zapomenout, opakovala jsem si pořád a pořád dokola.
Musím. Bylo to tak dohodnuto.
Nesměla jsem ani vybrat jméno, aby se mi na ní lépe zapomínalo. Když nebudu znát jméno, neupnu se na ní, nebudu vědět, jak jí mám nazývat ve svých vzpomínkách a časem zapomenu, nebo se přesvědčím, že se mi to jen zdálo.
Prostě se vrátím domů a nebudu mít nic, na co bych mohla vzpomínat - tedy všechno zůstává zde s Henrym a Betty.
Ani Damon se mnou nezůstane. V polovině cesty mě opustí a dál budu pokračovat sama.
Dívala jsem se, jak se za sklem okýnka míhá krajina za krajinou. Bylo mi smutno. Původně jsem si to neuvědomila, ale bude mi chybět - i když jsem si původně přála, aby se mi vůbec nemíchala do života. Teď mi ale chybí a už nikdy jí neuvidím.
Po tvářích mi začaly kapat slzy. Proč se mám sakra rozhodovat právě mezi mou láskou ke Stefanovi a mou vlastní dcerou? To je rozhodování, které by neměl vést nikdo.
Nedokázala jsem zastavit slzy ani dalších několik hodin, ani další a další kilometry, se kterými jsme se přibližovali k Mystic Falls.
A pak najednou motor ustal a auto zastavilo.
Pomalu jsem obrátila zrak k Damonovi. Díval se na mě starostlivýma očima, které jsem měla mnohem radši než ten jeho nedávný lhostejný výraz. Ale momentálně jsem potřebovala vzduch. Z breku mě bolela hlava, a tak jsem rázně zabrala za dveře a vystoupla. Slyšela jsem, jak bouchly i dveře na druhé straně auta, Damon vystoupil taky.
Opřela jsem se o auto a zadívala se kamsi dál za silnici.
"Odtud už budeš muset sama, to víš," konstatoval klidný hlas vedle mě.
Vzhlédla jsem na Damona opřeného o dveře auta těsně vedle mě.
"Jo,"hlesla jsem a zase se zadívala do dáli.
Chvíli bylo ticho a pak ten studený předdešťový vzduch rozetnul zase jeho hlas,"Zapomeneš na ni, dřív nebo později ti to přijde už jenom jako sen."
Podívala jsem se na něj. Ale já nechci zapomenout! Po tvářích mi zase začaly kapat slzy.
"Nechci zapomenout, Damone!,"zajíkla jsem se a hned na to ucítila jeho chladné sevření a uslyšela jeho šeptané uklidňování, které moje roztřesené vědomí ale sotva vnímalo.
Bylo fajn zase jednou odpočívat v jeho náruči - i když jsem momentákně myslela na jiné věci.
"Bude mi tak chybět!," zaskučela jsem a obemkla ho kolem krku,"Strašně, strašně chybět!" Nikdo nemusel zrovna dvakrát přemýšlet, o kom mluvím.
"Bylo by to mnohem horší, kdybys zůstala," pošeptal mi tiše do ucha přesně takovým tím šepotem, který je sice tichoučký, že by ho nikdo krom vás nemohl slyšet a přesto ho bylo možné naprosto zřetelně slyšet i přes vaše hlasité nezastavitelné vzlyky.
A já věděla, že je to pravda.
Mírně jsem se od něj oddtáhla a zadívala se do jeho očí zvrásněných starostmi a zárověň i … smutkem? Ta lhostejnost a nevýraznost zmizely beze stopy a já kvůli tomu byla tak strašně šťastná, že jsem zapoměla úplně na všechno. Zlákal mě okamžik.
A ty jeho kouzelné oči byly čím dál tím blíž …
A pak už jenom polibek … bála jsem se, že mě odstrčí a odejde - odejde odsut a odejde z mého života už navždycky. Ale neodešel, ani se neodtáhl. Zaplétal své rty s těmi mými ve stejné tiché hře pocitů jako já.
Málem už jsem zapoměla jaké to je. Měla jsem tolik starostí a tenhle jediný polibek je dokázal zahnat na míle daleko … až jsem toužila zachovat ho navěky a už nikdy se o nic nestarat.
A přece to nebylo nic intenzivního, ten způsob, ve kerém se naše rty proplétaly mezi sebou, byl mělký a jemný … a krásný.
A pak se všechno v jednu jedinou vteřinu zase rozplynulo a já zase stála sama vedle auta a Damon proti mně s neurčitým výrazem ve tváři.
Zadívala jsem se do země. Tohle jsem nechtěla vidět, chtěla jsem se před jeho slovy schovat.
Přece jenom mi ještě nevěřil.
Ale Damon neřekl nic víc než jen,"Už musím jít, sbohem," a s pocitem, že se loučíme už navždy mě nechal stát samotnou u auta v začínajícím dešti. A já tam tak stála ještě dlouhou dobu, co mě opustil. Déšť bubnoval svým rytmem a já si pomalu uvědomovala, že jsem tímto dnem neztratila jen jednu vzpomínku - ale hned dvě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kayia kayia | Web | 15. srpna 2010 v 23:32 | Reagovat

aa škoda že je to koniec.. je to nádhernééé smrk =(

2 lucíí lucíí | 28. září 2010 v 18:30 | Reagovat

jéééé to je škoda..brečím jako,,štěně,, :) :'( áááchjo ale krásněs to napsala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama