KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (7)

11. srpna 2010 v 14:48 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Jéje, sorry, sorry, sorry a ještě jednou sorry!!! Nějak jsem to tu zaspala a nestihla jsem sem ty nové kapitoly přidat ráno jako obvykle a vzpomněla jsem si na to teprv před chvilkou =) Vážně se omlouvám =D Doufám, že jste nečekli dlouho =) Hezké čtení... =)


Musela si všimnout děsu v mém obličeji, protože ještě dodala,"... Ale … jak jsem říkala, je to nepravidelné a nevyspitatelné." Ale moc to nepomohlo.
V tu chvíli se najednou rozlétly dveře a do pokoje vlítl velice energický … eh … upír? Musel to být Henry, ale pro své nadšení a spěch se ani nestihl představit. Nejdřív se ptal na spoustu otázek Betty, pak si vzal do parády mě a chtěl velice podrobně popsat úplně všechno, co jsem jen mohla popsat, pak mi se spoustou nesrozumitelnou terminologií vysvětlil vlastně úplně to samé, co mi už předtím řekla Betty.
Po dalších dnech strávených v téhle malé nemocnici jsem si ale nakonec na jeho nadšení zvykla. Smířila jsem se dokonce s tím jeho neustálým zkoumáním a pozorováním. Zdálo se, že je Henry opravdu nadšený tím, že mě může zkoumat jak laboratorní myšku.
Závěrem všeho ale nakonec stejně usoudil, že vlivem upířího původu dítěte se to celé tak zkomplikovalo, že vlastně není nic přesně dáno a určeno. Prostě nevyzpitatelné, zvláštní a strašně zajímavé. Zkráceně - nevíme o tom nic.
Vlastně si nemůžu stěžovat, starali se o mě moc hezky. Betty u mě byla prakticky nepřetržitě, povídala si se mnou, chodlila na nějaké menší procházky po rozlehlé zahradě a starala se o mě jako o vlastní dítě. Mou situací byla stejně nadšená jako Henry. Tak nějak mi připadlo, že ona sama vždycky strašně toužila mít vlastní děti, ale její upíří původ jí v tom bránil. Přišlo mi jí v tomhle ohledu trochu líto, určitě by byla mnohem lepší matka než já. Tím jsem si jistá.
I přes všechnu tu péči mi ale bylo nějakým způsobem mizerně. Stýskalo se mi po Stefanovi a bylo mi až špatně z toho, že můj termín se blíží čím dál tím rychleji.
A Damon celou tu dobu prostě jen postával někde v povzdálí a pozoroval mě lhostejnýma očima bez výrazu. Často se na několik dní někam ztratil a pak se zase vrátil prostě jakoby nic s novinkami ze světa a jakoby vlastně ani nebyl pryč. Měla jsem silné podezření, že chodí kontrolovat Stefana a mluví o tom jenom s Henrym nebo Betty, aby mě zbytečně nerozrušoval. To bylo sice milé a ohleduplné, ale já bych docela ráda věděla, co se děje.
Jednou jsem prostě jen tak posedávala v obývacím pokoji a četla si, venku bylo moc vedro na to abych chodila na zahradu. Pak jsem najednou slyšela nějaké šustnutí, tak jsem se hned poplašeně otočila. Byl to Damon. Cosi hledal v nějakém deníku, či seznamu. Mě si nevšímal. Zrovna když už chtěl jít zase pryč, sebrala jsem všechnu svou vůli a odvahu.
"Hej, Damone, počkej chvíli," zarazil se a otočil se směrem ke mně. Zdvihnul obočí v gestu co-zas-chceš-vědět a ve mně začlo mírně bublat vztekem. Zase ten jeho lhostejný výraz, grrrrr, ale nakonec se mi to povedlo utišit.
"Ehm, totiž … myslím, myslím, že bysme si měli promluvit," vypravila jsem ze sebe a snažila se, aby můj hlas zněl vyváženě a nevzrušeně.
"Není o čem mluvit,"odbyl mě a už se zase otáčel že půjde.
"Ne!," zareagovala jsem hned. "Opovaž-opovaž se teď odejít,"přikázala jsem mu už mírně (docela dost) rozzlobeně. Zřejmě pochopil, že mě zrovna teď opravdu není vhodné dráždit, takže se ke mně znovu rezignovaně otočil a vyčkával, co budu říkat.
Nadechla jsem se. "Hele, podívej … já jsem, já jsem tohle oravdu neplánovala. A jestli … máš snad nějaký pocit, že … za tuhle situaci můžu já, tak fajn, ale zkus mě prosím alespoň na chvíli neignorovat. Já jsem si to vážně nevymyslela," vybalila jsem ze sebe a naštvaně pozorovala jeho kamenný obličej.
Protočil oči v sloup. "O tomhle se vážně nechci bavit," oznámil a už byl zase na odchodu, když jsem se už fakt rozzlobila. "Stůj!," křikla jsem a v jedné vteřině vstala a došla až k němu. "Prosím, přestaň se chovat jako by ti na ničem nezáleželo."
"Aha,"protáhl," takže počítám, že ty by ses na mém místě přímo roztrhala nadšením," oznámil mi chladně a když viděl že už už chci něco říct, ještě si pospíšil s další otázkou,"Tak co bys udělala na mém místě ty, hmm?"
Měl pravdu. Já jsem na tom byla dost bídně, ale ani na chvilku za tu dobu co ten celý problém řeším, mě ani jednou nenapadlo, že pro ostatní je to také těžké. To jsem si ale v tu chvíli nedokázala připustit. Byla jsem na něj naštvaná.
"Já nevím!,"rozkřikla jsem se, prostě jsem totálně vybuchla. "Prostě … třeba bych se nechovala tak lhostejně! Jako třeba projevit trochu … trochu… já nevím čeho! Prostě ukázala bych možná, že mi to nění úplně ukradený! Jenom se ke mně prosím tě nechovej jako k cizince, cos právě potkal na ulici! Sakra, vždyť je to taky tvoje dítě!,"dokončila jsem svůj vzteklý a zoufalý monolog a zhroutila se zpět na pohovku mnoucí si čelo.
"Fajn,"utrousil mezi zuby,"jenže tady to není o mě, ale o tobě, víš? Vždycky to tak bylo a já se mimochodem vážně snažím pomoct, jen … jen ode mě prostě asi nemůžeš očekávat, že budu skákat do stropu."
"Já vím!," zakńourala jsem mezi prsty, jak jsem si obličej složila do dlaní. Bylo mi bídně. "Promiń, já jen, jsem strašně nervózní," vypravila jsem ze sebe pak, jak jsem si konečně uvědomila, co mě to celou dobu tak napíná.
Povzdechl si. Chvíli bylo ticho a pak jsem ucítila, jak se pohovka trochu zhoupla pod jeho vahou.
Cítila jsem ho vedle sebe a bylo to nějak zvláštně uklidńující. Už dlouho se ke mně nepřiblížil víc jak na dva metry. Pěknou dobu bylo zase ticho. Já jsem si dělala starosti a pomalu se sama v sobě hroutila jak domeček z karet a Damon byl zřejmě zabraný do svých myšlenek.
"A ...,"začal pak trochu sekaně a já si s potěšením uvědomila, že lhostejný tón z jeho hlasu zmizel. "...Už … už jsi … ehm … přemýšlela co … potom?,"zeptal se nakonec.
Podívala jsem se na něj skrz prsty. Nechápala jsem.
"Myslím … co pak hodláš dělat s … s … dítětem?," vypravil ze sebe nakonec, ale slovo dítě mu zřejmě dělalo dost potíže.
Podívala jsem se do země. Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Byla jsem tak zahleděná do toho, jak to přežiju do té doby, že jsem si ani neuvědomila, že bude i nějaké potom.
"Totiž … domů se s ním vrátit nemůžeš. To víš," dodal ještě a já musela opět uznat, že má pravdu. Nemůžu se prostě jen tak zase po několika měsících objevit vedle Stefana s dítětem v rukou. Ještě ke všemu s upířím dítětem. A kdoví vůbec co to dítě bude zač. Polkla jsem. Tolik nových problémů k těm starým.
Bezradně jsem na něj pohlédla. "Já nevím," vypravila jsem ze sebe a neměla jsem daleko k slzám.
Zhluboka se nadechl. "Fajn, totiž … já … bavil jsem se s Betty a … no … myslím, že ona by si to dítě byla ochotná nechat."
Zadívala jsem se mu do očí. Najednou mi přišlo divné, že bych se měla vzdát něčeho, co mi sice nadělalo strašné problémy, ale je se mnou už tak dlouho. Na druhou stranu jsem asi neměla na výběr. Co jiného bych mohla dělat? Nechat jsem si ho nemohla … a možná by to ani nešlo.
Myslím … vždyť to měl být defakto malý poloviční upír. Kdo jiný než upíři by se o to dítě tedy měli starat?
"Fajn," přikývla jsem nakonec. "To … to by šlo."
V tu chvíli jsem si byla svým rozhodnutím naprosto - tedy tak jak to v tu danou dobu šlo - jistá. Ovšem ani to mi nezůstalo dlouho. Zase to se mnou bylo jak na houpačce. Chvilku jsem strašně toužila být zase zpátky za Stefanem. Předstírat, že se nic nestalo. Domluvili jsme se, že až - potenciálně - přijedu zpátky do Mystic Falls, budu se chovat, jakoby se nic nestalo a - jasně, zřejmě toho budu mít totální průšvih - ale asi nejlepší bude, když budu prostě předstírat, že jsem si na chvíli potřebovala pročistit hlavu, sama a v klidu - prostě oddech. Všem nám bylo jasné, že je to poněkud chabá výmluva, ale s trochou hereckého talentu to třeba i půjde. Samozřejmě Damon se bude muset od Mystic Falls asi až na zbytek svého nesmrtelného života držet dál - tím tedy myslím od Stefana. Nejsem si tak docela jistá, jestli by ho Stefan nevykuchal zaživa, kdyby se tam ještě někdy objevil. A já samozřejmě budu mít strašný průser a zřejmě mi dá pěkně zabrat to všechno utáhnout - a to ještě nepočítám toho doživotního zaracha, co mi Jenna zřejmě udělí. Ale vzhledem k tomu, že kdyby se býval Stefan dozvěděl pravý důvod, proč jsem zmizela, mohlo by to být ještě mnohem horší... Tedy tím myslím, že já bych nevyfasovala jen zaracha a o život by zřejmě nepřišel jen Damon, ale i já, takže … Asi budu raději předvádět svoje herecké nadání s mizerným scénářem než sledovat z hůry (nebo z důly) svou vlastní kremaci.
A pokud by se to náhodou vydařilo … bylo by zase všechno v pořádku a já bych možná na tuhle malou (fajn, dost velkou) nehodu i zapoměla. Samozřejmě časem. Ale i to se mi za toho velkého rizika zdálo docela dobré východisko.
A pak byly zase chvíle, kdy jsem si říkala, že by bylo daleko jednodušší prostě se do Mystic Falls nevracet. Zůstat tady, nebo možná cestovat na vlastní pěst i s dítětem a možná i Damonem všude po světě a prostě doufat, že na Stefana už nikdy v životě nenarazím. Třeba že by mě snad Damon nebo Betty nebo někdo mohl také přeměnit na upíra a já bych pak měla větší šanci přežít. Jednoduše začít úplně od začátku. S dítětem a Damonem. Nebo i bez něj, nevypadal zrovna, že by mi po tom všem ještě věřil. Čehož jsem upřímě litovala. Občas mi prostě přišlo strašně hezké, kdybych od něj dostala další šanci a bylo to zase jednou já a Damon. Přece jenom jsem do něj byla jednu chvíli opravdu totálně blázen. Něco, co si na tu chvíli ještě pořád vzpomíná, tam uvnitř mě asi ještě pořád je.
Jenže pak jsem zase viděla ten nadšený výraz na Bettyině tváři. A sama sebe jsem se takhle nadšenou nějak nedokázala představit. Pro to dítě asi nebude nic lepšího, než ho nechat s Betty.
Mám takový dojem, že já osobně bych jako matka maličkatého upíra totálně pohořela. Takže to radši nechám na Betty, která září jako sluníčko pokaždé, když jí potkám.
Nicméně je ale zatím stejně dost zbytečné něco konkrétního plánovat. Ohledně napolo upířích a napolo lidských dětí se nám zatím nepodařilo zjistit vlastně vůbec nic.
Z toho mimochodem vyplývá, že jsem dvojnásob nervózní a mám trojnásob strachu - plus čtyřnásob méně času …
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama