KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (6)

8. srpna 2010 v 10:10 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Fakt nevím, co bych měla psát k tomuhle dílu =D


"Za známými," odpověděl jednouduše aniž by přitom odtrhl zrak od řízení.
"Proč?," už jsem se dost otrkala na to, abych začla být drzá a protivná. Navíc mě ten jeho chladný a lhostejný postoj strašně štval.
"Protože je to dost daleko od tohohle zpropadenýho města, alespoň dost na to, aby tě tam nikdo nehledal, a protože nám můžou pomoct." Tentokrát se nachvilku odtrhl od řízenní a letmo se na mě podíval. Když viděl můj nechápavý pohled, dodal,"Je to doktor. A když jsem se mu o tobě zmínil, velice ho to zaujalo," už se zase díval jen na silnici řed námi.
"A to mi má pomoct?," nakrčila jsem nos, protože jsem najednou dostala strašnou chuť to celé bojkotovat. Už jenom kvůli tomu, že se ke mně Damon choval skoro jako bych byla nějaká cizinka, kterou potkal kdesi na ulici, a ne ta, která právě teď nosí jeho dítě.
Sakra, tohle znělo ale divně! I když jsem si to jen myslela.
"Možná ne. … Ale nic jiného nemáme," odpověděl až příliš realisticky na to, abych na to byla schopná vymyslet nějakou námitku. Takže jsem chvíli prostě jen mírně nasupeně mlčela a sledovala cestu.
"A kde že to vlastně má být?," zeptala jsem se nakonec čistě z praktického důvodu. Chtěla jsem vědět, jak dlouho s ním ještě budu muset sedět v tomhle autě.
Skoro jako by věděl na co myslím. "Hodně daleko," utrousil a ani na mě nepohlédl.
"Pf," čekala jsem trochu konkrétnější odpověď.
"Dobře," rezignoval Damon po chvíli, když už konečně zaregistroval můj dokonalý vražedný a totálně uražený pohled. "Aljaška."
To mi stačilo. Nebylo to sice nic moc, ale bylo mi celkem dost jasné, že z něj už víc nedostanu, a tak jsem tedy zase jenom seděla a sledovala pouliční značení.
New Jersey 400 km. New York 457 km... New York 416 km … New York 398 km ...
"Damone?"
"Hmm."
"Proč, když jedeme na Aljašku, jedeme přes New York?," zeptala jsem se zamračeně. To byla sakramentská objížďka.
Na jeho rech se mihl krátký úšklebek. "Protože se nechceme potkat se Stefanem," řekl nakonec prostě a zase mě úspěšně ignoroval.
Stefanem? Co to plácá?
Přemýšlela jsem jak hrom. Proč bychom měli potkávat Sefana? Ten teď byl přeci u známých … na Aljašce!
V tu ránu mi to došlo.
"Ti známí - to jsou přesně ti samí známí, kteří na dnešek pozvali Stefana na návštěvu, že jo?," a nebyla to otázka, spíš konstatování.
"Jep."
"No a...?," muselo mu být jasné, že tahle odpověď mi rozhodně nebude stačit.
Zakroutil očima. "Tak za prvé …," začal zrovna když jsme zabočovali na čtyřproudou silnici,"jsem potřeboval vyklidit pole. … A za druhé … když tam je Stefan teď, není pravděpodobné, že tě bude hledat zase hned tam, když se vrátí a zjistí, žes zmizela. Nic těžkého." A pak mě zase ignoroval.
Nakrklo mě to. Ale už jsem si začala zvykat. Přece jenom si za to můžu sama, že? Už jsem raději držela jazyk za zuby a prostě jen sledovala cestu. Přesvědčovala jsem se, že Damon to má všechno plně ve svých rukách a že se nemůže nic stát.
Tedy krom toho, že bychom mohli každou chvíli bourat. Damon jel jak blázen. Po chvlíli jsem raději odvrátila pohled od vozovky, protože se mi z té rychlosti udělalo maličko špatně.
Vlastně jsem byla strašně zvědavá. Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se," Hmm, a jací jsou? Myslím ty tvoji známé, jací jsou?"
Maličko se pousmál. "Jsou jako já, co víc chceš vědět?"
Grrr.
"Já myslela spíš charakter," informovala jsem ho suše a vyvolal tím další pobavený úsměv na jeho tváři. "S největší pravděpodobností tam zřejmě strávím docela dlouhou dobu, tak bych chtěla alespoň vědět, co mám očekávat."
Chvíli bylo ticho a pak si Damon rezignovaně povzdechl,"Dobrá. On je doktor už asi pětadevadesát let, je vzdělaný a zajímá ho biologická stránka našeho druhu. Už nějakou tu dobu zkoumá, proč jsme takoví, jací jsme a co to způsobuje. Umíš si představit, že zmínka o tobě ho opravdu velice nadchla. No a ona je marnivá drbna a jeho družka snad od té chvíle, kdy byli oba stvořeni. Když se něco děje, chce být u toho. A tohle považovala za velice zajímavé na to, aby u toho nesměla chybět." Postřehl můj vyděšený výraz. "Domluvili jsme se, že to nikde vykládat nebude."
To mě sice uklidnilo, ale ne dostatečně abych o tom přestala přemýšlet. Přece jenom ty roky s Caroline se na mě projevily - pravá drbna je pravou drbnou právě proto, že svoje tajemství neudrží ani když chce, prostě to nedokáže, ale kdo ví, třeba jsou upíří drbny jiné.
A od té doby už jsem opravdu mlčela jak hrob. Zaprvé mě Damonův chadný přístup odradil od dalších otázek a zadruhé jsem pak stejně usnula. Nebylo proč udržovat se vzhůru.
Probudila jsem se až druhý den kolem poledne a to už jsme byli někde v Kanadě. Vlastně mě docela překvapilo, jak cesta rychle utíkala.
Nebo že by to bylo tím, že jsem byla tak unavená, že jsem prakticky každou chvíli klimbala?
Asi ano. Úplně jsem ztratila pojem kde jsme a kdy jsme. Stačilo mi, když mě Damon upozorní až opravdu dorazíme až tam. Jinak mi to bylo vlastně jedno. Párkrát jsme měli nějakou malou zastávku, ale ani to mě nezajímalo dost na to, abych tomu věnovala nějakou zvláštní pozornost.
No a pak jsme najednou byli tam. Bylo to v noci. Vlastně jsem byla až moc unavená na to, abych si z toho příjezdu pamatovala víc než tu tmu, něčí vzdálené a brebentivé hlasy a čísi ruce, které mě vyprostily ze sedadla a kamsi odnesly. A pak už jenom zase tma.
Když jsem se ráno probudla, měla jsem oči slepené ospalkami v takové míře, že jsem je ani nemohla otevřít.
Takže jsem je raději nechala zavřené. Navíc ani nebylo proč je otevírat. Nevěděla jsem jak je to možné, ale i přes to, že jsem poslední dobu (nevím totiž konkrétně jak moc dlouhou) jsem celou prospala, stále se mi chtělo spát. No a tak jsem tam prostě jen tak ležela, napůl v transu, napůl zkoumajíc vše kolem mě. (oči jsem měla stále zavřené)
Ležela jsem na nějaké velké posteli s měkkou matrací a nějakým hodně jemným povlečením. Že by hedvábí? Kdo si sakra pořizuje hedvábné povlečení?
Skrz slepená víčka mi prosvítalo jemné světlo, takže den byl zřejmě v plném proudu. Cítila jsem jemný vánek, ani teplý ani studený. Byl příjemný, muselo být otevřené okno.
A pak jsem najednou uslyšela hlasy.
"A to je celé?" Byl to ženský hlas a zněl jakoby z druhé strany pokoje. Znělo to lehce a přesto starostlivě a mírně zaujatě. Rozhodně to nebyl drsný hlas.
"Jep, alespoň toho víc nevím." To byl Damonův hlas, zněl ledabyle ale přesto jsem si zrovna tenhle jeho tón spojovala s takovým tím jeho podmračeným hloubavým pohledem. Že by k tomu nakonec nebyl tak lhostejný jak se ukazoval?
Držela jsem oči zavřené. Byla jsem zvědavá, co přijde dál.
Chvíli bylo ticho, pak se ten ženský hlas ozval znovu a tentokrát to znělo opravdu hodně starostlivě.
"Damone, to nemůže být měsíc ..." To mě zaujalo a s napětím jsem čkala co odpoví.
"Já vím," to bylo velice stručné. "Přísahám, že takhle nevypadala, když jsem jí odvážel."
Cože?! Jak jsem měla vypadat? Poplašně jsem otevřela oči.
"Aaa, tak už jsi konečně vzhůru," komentoval to nadšeně ženský hlas. Trochu se prohla matrace a najednou se mi do zorného pole dostala jakási blonďatá hlava. Velice pěkná hlava mimochodem. "Už jsme o tebe měli skoro strach," promluvila ta hlava a já se mírně zavrtěla, protože už mi začalo být mírně nepohodlno.
"Hmm, půjdu to říct Henrymu,"to byl zase Damonův hlas, tentokrát už zase lhostejný a nijaký. Blonďatá hlava se podívala směrem doprava a já hádala, že Damon právě opustil místnost.
"Oh, jeho si nevšímej," pravila blondýnka s milým úsměvem a zase se zájmem hleděla na mě. "Já jsem Betty," představila se.
"Eh … já jsem-jsem Elena," vykoktala jsem s obtížemi a pokusila se alespoň trochu posadit. Konečně jsem viděla pokoj celý. Byl celý vyvedený v meruňkové a bílé barvě, záclony vlály u otevřeného okna a nábytek vypadal pravdu nově a moderně. Ta žena, co seděla na mé posteli, však do tohohle pokoje jakoby nepatřila. Měla dlouhé blonďaté vlasy, pečlivě upravené a ve vlnách splívajících jí až k pasu. Měla milý úsměv a oblečena byla vcelku normálně, ale tak nějak se mi zdálo, že sem prostě nepasuje. Se svou bledou pletí a růžovými tvářemi vypadala trochu jako z minulého nebo předminulého století (což taky nepochybně byla).
No a samozřejmě jsem si nemohla nevšimnou ani toho, čeho už si předtím všimla i Betty. Ta boule na mém břiše byla opravdu o hodně větší než minule, když jsem ještě byla dost vzhůru na to, abych to vnímala. A už rozhodně to nevypadalo na něco přes jeden měsíc. Možná na čtyři nebo na pět.
"Uh,"vyrazila jsem ze sebe překvapeně a civěla sama na sebe. Žena vedle mě se zasmála lehkým zvonivým smíchem. "Co-co se mi stalo?," chtěla jsem vědět překvapeně. Jak dlouho, že jsem to spala?
Betty se znovu zvonivě zasmála a jako by věděla na co myslím, odpověděla na mou nevyslovenou otázku,"Damon tě sem přivezl předevčírem. Musela to být dlouhá cesta, dorazili jste až tři dny po tom, co Stefan odjel."
Při zmínce o Stefanovi ve mně hrklo. Betty si toho samozřejmě všimla. Mile se usmála a vzala mě konejšivě za ruku. "Bude to v pořádku, vrátíš se zase zpátky," řekla uklidňujícně. "Vlastně to vypadá, že se vrátíš mnohem dřív než jsme původně předpokládali," povzdechla si pak ještě a já na ní jen nechápavě civěla. Zase se usmála. "Pochop, když nám o tobě Damon říkal, všechno vypadalo úplně jinak. Ani já ani Henry nevěděl co má vlastně očekávat. Rozhodně jsme ale neočekávali tohle," posunkem ukázala na moje břicho. "Henry už to pěknou chvíli zkoumá, skoro nevylezl z laboratoře." Při zmínce o laboratoři se mi zatočila hlava.
"C-cože? L-laboratoř?," vydechla jsem zděšeně a představila si šíleného vědce s rozčepýřenými vlasy, spoustu jehel a mě samotnou na operačním stole. Betty se rozesmála na celé kolo. Musela jsem vypadat opravdu vtipně.
"Neboj se, nikdo tě nebude pitvat nebo něco takového. Henry ti jen odebral malý vzorek krve a snaží se z něho přijít na to, proč to pokračuje tak zrychleně a nepravidelně." Zírala jsem na ní jako puk. "Vlastně jsme ještě pořádně nepřišli na žádný pořádný vzorec, ale myslíme si, že pokud se ti podařilo skoro pět měsíců vtěsnat do asi měsíce a půl, máš velkou šanci to mít celé za sebou už za další měsíc."
Uh?! Už za necelý měsíc?! To ne! Na to nejsem připravená! A silně pochybuju, že někdy vůbec budu! To je moc brzo!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LEXI LEXI | 10. října 2010 v 19:46 | Reagovat

Je to inspírovane Ts ako vidim ALE JE TO DOBRé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama