KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (5)

5. srpna 2010 v 10:16 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Začínám si mírně nepamatovat, kdy a který díl jaké povídky sem mám přidávat =D vždycky se musím ještě dívat, co jsem přidávala v minulých dnech =D Já toho dědka Elzheimera tak nemám ráda!!!!
Ale nevadí, však já to nějak přežiju =) Opět prosím o připomínky jakéhokoliv typu a doufám, že ani za tuhle kapitolu mě nepřizdíte =D


Zdálo se, že na mě nemůže přestat zírat. S ústy mírně pootevřenými v němém údivu na mě hleděl, jako by čekal, že to popřu.
Ale to já nemohla, takže jsem jen slabě přikývla.
Zalapal po dechu. "A-ale … ale jak?," vypravil ze sebe se značnými potížemi a začal přecházet po pokoji, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel.
Chtěla jsem něco odpovědět, ale on zjevně o odpověď nestál, protože vzápětí mě zase sám přerušil. "Myslím … to-to přece nejde? … Upíři ne-"
Zarazil se v půli kroku a v půli věty. Podíval se na mě takovým tím zvláštním pohledem, u kterého člověk nikdy neví, co vlastně znamená. "Ale ty nejsi upír," řekl pak prostě, jakoby to všechno vysvětlovalo.
Svraštila jsem obočí. Co měl na mysli?
Postřehnul můj nechápavý výraz. "Upíři nemůžou mít děti," vysvětlil sručně. "Ne mezi sebou," dodal pak a já už konečně pochopila.
Chvíli bylo ticho. Přímo jsem mohla vidět, jak se mu v hlavě točí kolečka, zdálo se, že mě skoro ani nevnímá, jak byl zabraný do svých vlastních myšlenek.
"A … no … co mám teď dělat?," zeptala jsem se po další chvilce mučivého ticha. Podíval se na mě, jako by mě teprv teď zaregistroval. "Teda myslím, co budeme dělat my?," opravila jsem se pak.
Najednou byl zase u dveří. "Nevím," utrousil ještě tak napůl dechu a už byl pryč.
Ještě jsem tak několik minut hleděla na to místo, kde zmizel, a doufala, že se třeba zase hned objeví i s nějakým super nápadem. Ale on se už neobjevil, nechal mě tam stát jak solný sloup a já se po chvíli marného čekání zase zhroutila na postel.
Fajn. Co teď?
Měla jsem chuť se vším praštit. Zrovna já. Proč jsem to musela být zrovna já?
A Damon mi teda pomohl, to teda jo. Měla jsem strašlivou chuť ho zaškrtit.
Zhluboka jsem si povzdechla. No jo, nedá se nic dělat. Dnes už to asi nevyřeším. Pokud to tedy vůbec někdy vyřeším. Ale pro dnešek už mi to stačilo, budu se nad tím trápit zase zítra, třeba mě v noci políbí můza.
Zakopala jsem se do peřin a rezignovaně se zahleděla na strop. Normálně jsem měla ve zvyku spát na břichu, ale takhle to asi radši nebudu pokoušet. Měla jsem pocit, že mě čeká dlouhá a bezesná noc.
Vůbec jsem nemohla usnout. Jako by se někde zaplo jakési tlačítko ON, které mi nedovolovalo vypnout. Muselo být už skoro ráno, když jsem se dostala alespoň do nějakého provizorního polospánku.
A pak najednou Trrrrrrrr a byla jsem zase zcela vzhůru.
Chvíli jsem se zmateně ohlížela kolem sebe, co to vlastně zvoní, než mi došlo, že to byl mobil. Unaveně jsem se pro něj natáhla k nočnímu stolku. Kdo co může chtít?
Rozklikla jsem zprávu.

Nikomu to neříkej. Dělej že je všechno v pohodě. Nikam nejezdi!

Že by Damon? Kdo jiný, že? Že by tedy měl plán? A proč sakra nemám nikam jezdit?
Mrzutě jsem telefon odhodila zase na stolek. Ta jeho zpráva vyvolala ještě víc otázek, než jsem řešila předtím a ani na jednu kloudně neodpověděla.
Grrrrr. Mohl se alespoň zmínit, co má v plánu.
Nicméně, co mi zbývá jiného než ho poslechnout?
Ten den jsem toho sice už moc nenaspala, ale zato jsem hned ráno zavolala Stefanovi, jestli se můžu stavit, při čemž jsem neopoměla pořádně zdůraznit, že už mi je úúúplně dobře. Sice mi asi tak úlně nevěřil, ale hodlala jsem ho přesvědčit.
Jenna tedy koukala taky jako puk, když jsem se ráno najednou objevila v kuchyni v plném civilu a s úsměvem jí oznamovala, že jdu za Stefanem. Nicméně z toho měla radost.
Když jsem pak dorazila za Stefanem, snažila jsem se pokud možno chovat normálně a naprosto zdravě. To, že to občas šlo opravdu, ale opravdu těžko, jsem se snažila ignorovat.
Když jsem se pak další den objevila ve škole a pořád vypadala normálně (jen vypadala, a to ještě s tím, že jsem někde ve skříni vyhrabala trochu volnější triko a mikinu), nakonec se mi asi Stefana přeci jenom podařilo přesvědčit, že už je mi fajn.
Sama jsem se ale každou minutu otřásala obavami a napnutá jak luk čekala, kdy se konečně zase objeví Damon s tím svým super plánem, který jsem doufala, že vymyslel.
Když pak minul týden, byla jsem už opravdu dost nervózní. Ještě ke všemu pak Stefan přišel s tím, že bude muset na nějakou dobu odjet za nějakými známými, kteří ho pozvali na kus řeči a náhodou bydleli dost daleko kdesi na hranicích Kanady a Aljašky. Když jsem pak dorazila domů, čekal na mě lístek od Jenny, že musela náhle odjet na jakousi služební cestu no a s tím, že Jeremmy tento celý den trávil s nějakým svým kámošem, zřejmě jsem měla doma zůstat sama. To se mi nechtělo. Byla jsem zavřená doma celý týden, protože mi bylo nařízeno že nikam nesmím.
Už jsem se otáčela k telefonu, že zavolám Bonnie, jestli se můžu stavit, když mě najednou zarazil Damonův hlas.
"Ani se nenamáhej, dnes už tu odpoledne trávit nebudeš."
Zmateně jsem se otočila tím směrem, odkud přicházel hlas. Damon se ledabyle opíral o linku a koukal na mě takovým nějakým výrazem, který se mi zrovna moc nelíbil.
"Jak to myslíš?," zeptala jsem se a mírně jsem se přitom zamračila. Jak to myslel, že už tu odpoledne trávit nebudu?
Protočil oči v sloup. "Chtělas vědět, co budeme dělat, ne?" Pomateně jsem přikývla. "No tak ti to teď říkám. Zmizíme dřív, než to na tobě bude poznat." Konečně mi to došlo.
"A teď," protáhl,"bysme raději už měli jít, než se vrátí ten tvůj bratříček," najednou byl přímo u mě a táhnul mě k autu zaparkovanému před domem.
"Eh, no počkej! A co moje věci?," vzpoměla jsem si, když už jsme byli skoro u auta.
"Nebudeš je potřebovat."
"Jak to?"
"Aaach," bylo vydět, že už nade mnou mírně ztrácí trpělivost. "Protože nechceš, aby si lidi mysleli, že jsi utekla sama a zcela plánovaně," vysvětlil a nacpal mě na přední sedadlo luxusního Fiatu. A měl nepochybně pravdu. Kdybych zmizela i se všemi svými věcmi, vypadalo by to podezřele.
Naběhl motor a za chvíli už jsme vyjížděli z města, já pořád moc vyplašená a zmatená na to, abych něco říkala. Teprv po dalších asi deseti kilometrech jsem se konečně odhodlala a zeptala se,"A kam vlastně jedeme?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasanka Sasanka | Web | 5. srpna 2010 v 13:00 | Reagovat

Blaženín??? Vážně?? A říkáš jí tak? :D:D Chudák kytara x)
Co se týká toho Gimpu - už jsem to skoro vzdala. Protože mi fakt nejde udělat tam NIC :) Dokonce ani dát obrázek do černobílý, nebo ho otočit... Vůbec nevím jak na to. :D Tak třeba to jednou půjde :)

2 Frederica Macanni Frederica Macanni | 17. října 2010 v 22:32 | Reagovat

Povídka se mi líbí. Jen si moc nedokážu představit luxusní Fiat.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama