KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (4)

2. srpna 2010 v 10:05 | Aprille |  Long Tales
(A/N): No jo, původně jsem chtěla přidávat tenhle díl až zítra (alespoň), jenže tak coooo =D Nakonec jsem se rozhodla, že vám udělám radost =) V téhle kapitole se to totiž konečně rozjíždí... (a vemte si to jak chcete =))


Vlastně už jsem nepotřebovala ani žádná další slova, abych věděla, že tuhle bitvu mám prohranou.
Lačně jsem se natáhla za těmi rty. Možná že jsem ještě koutkem oka zahlédla jeho samolibý úšklebek, ale v tom polibku už pak po samolibosti nebylo ani stopy. Kdy už budu mít těch jeho dokonalých polibků konečně dost? Dřív než mě přistihne Stefan? Nebo až pak? Nevím, nehodlala jsem to řešit.
A pak najednou buch! Rozletěly se dveře dokořán. Nestihla jsem od Damona ani včas odsočit a už jsem věděla, že je zle.
Ve dveřích stál naprosto ohromený Stefan a vedle něj totálně zaskočená Bonnie. Ani jsem se nemusela ptát, tak nějak mi v mé horečné mysli došlo, že mě přišli zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku a zeptat se, co měl znamenat ten výpadek světla.
A tohle byl superprůšvih.
Chvilku jsme tam všichni čtyři jentak mlčky stáli, ani jeden zjevně nebyl schopen slova. Pak se Stefan zhluboka nadechnul a už to vypadalo, že něco řekne (nebo zařve), ale pak se prostě jen mlčky otočil a už byl pryč.
Rozhodnutí bylo okamžité. Fajn, Damon je sice strašně sexy a úchvatnej a všechno, ale Stefana kvůli tomu ztratit nehodlám a i když jsem to teď asi totálně pošlapala, hodlám o něj ještě bojovat. Stačil jediný letmý pohled na Damona, spíš automaticky než s nějakým opodstatněním, a pak už jsem běžela chodbou a volala Stefanovo jméno s upřímnou vírou, že mě třeba i uslyší.
Díky bohu slyšel.
Nevím, čím to bylo, možná jsem jeho lásku ke mně podcenila, nebo je prostě od přírody schovívavý k chybám ostatních, ale nakonec jsem to, dá se říct, ještě celkem zachránila.
Stefana jsem dohonila (dobře, spíš na mě počkal) a po dlouhém a dlouhééém rozhovoru plném emocí a slz se mi přeci jenom podařilo ho přesvědčit, že jsem to nechtěla udělat a že vztek mi zatemnil mozek a tak dále a tak dále. Nakonec se mi ještě omluvil, že se choval tak majetnicky a jakobych nic nezvládla sama.
Samozřejmě jsem si moc dobře povšimla, že od té doby si mě poněkud víc hlídal a občas po mě hodil takovým tím znepokojivým pohledem, u kterého máte pocit, že vás s ním rengenuje, ale s tím jsem se holt už musela smířit. Přece jenom jsem jen mohla být ráda, že se z toho pro mne nevyklubal zas takový problém.
Bonnie ten šok taky přežila a teď se tomu dokonce už i směje. Hned po tom totiž omdlela. Mě ani jí se nepovedlo zjistit proč, prostě byla totálně tuhá, když jí tam pak našli. Ke všmu nebylo úplně tak jisté, jestli skutečně omdlela, nebo jenom spala. Docela by mě to zajímalo, ona to taky s určitostí neví.
Samořejmě, z mé malé světelné show - a taky z toho, že jsem se tam ten večer díky vášnivému rozhovoru se Stefanem už neobjevila - jsem měla ve škole docela průšvih. Ale nakonec jsem jim to ještě tak nějak na hranici možnosti a snesitelnosti pro lidské uši dokázala vysvětlit, takže jsem se z toho, dá se říct, vyvlíkla.
No a Damon?
O tom už jsem pak neslyšela. Ztratil se. Musela jsem ho opravdu ranit, když jsem dala před ním přednost Stefanovi. Ale jak jsem si tak myslela, Damon se z toho nakonec dostane.
Koneckonců jsem si říkala, že jsem se z toho vypletla dost dobře. No ne?
Bohužel, to jsem ještě nevěděla o tom hlavním průšvihu, kteréhož dopad mě teprv ještě čekal.
Asi tak po dvou týdnech jsem onemocněla. Alespoň jsem si to myslela. A všichni ostatní taky. Dostala jsem strašné žaludeční křeče. Bylo to se mnou jak na houpačce. Chvilku úplně v pohodě a v zápětí jsem se motala jako přiopilá a objímala kbelík. Stefan měl kvůli mně strašné starosti. A stejně tak Jenna.
Nějaký ten dopad to mělo asi i na Jeremmyho, protože už se se mnou nehádal a snažil se být milý, když mě hluboko v noci míjel u záchodu, bílou jak křída a totálně mimo.
Pak už ten můj stav ale nabral opravdu závratných obrátek a tak jsem tedy začala objíždět doktory. Náš místní doktor neměl ani to nejmenší tušení, co by se mnou mohlo být. A stejně tak i ten druhý místní. Stefan mě tedy odvezl do nejbližšího většího města a zkusili jsme to tam. Bez výsledku.
Po dalších několika týdnech už to vypadalo, že prostě nikdo nedokáže zjistit, proč je mi pořád tak divně. Všichni se tvářili, že to musí být nějaká virová mutace či co a raději se ode mě drželi na metr daleko. Nějako jim nedošlo, že kdyby to bylo opravdu nakažlivé, Stefan i celá moje rodina (plus pár lidí k tomu) by už stonali se mnou.
No a pak jsme narazili na jednoho doktora, který měl mezi ostatními skvělou pověst, prý opravdu výborný diagnostik, a tak jsme zašli i za ním. Nebylo to zrovna příjemné, ale po těch milionech testů, které mi udělal, jsem pak měla alespoň trochu dobrý pocit, že teď už se dozvím, co mi je.
Jenže pro diagnózu musel doktor čekat na výsledky těch testů - a já zas na tu diagnózu. Bohužel, doktor si vzal na nejbližší dobu dovolenou, a tak se nakonec dal alespoň přemluvit, že si ty výsledky nechá poslat do toho hotelu kdesi na Maledivách či kde, prohlédne je, a kdyby na něco jen náhodou přišel, dá mi vědět mailem.
No a ten mail. To je shodou okolností zrovna ten mail, který se mi tu promítá na monitoru.
Mail vlastně obsahoval jen stručnou zprávu, žádné dlouhé rozepisování (komu by se taky chtělo na dovolené?). Ukázalo se, že jeden z těch mnoha testů nakonec přeci jenom byl pozitivní. Těhotenský test. Krom toho pak doktorova zpráva ještě obsahovala gratulaci, samozřejmě, a přání hezkého dne.
To se ovšem lehko řekne někomu, kdo není v tom. V sedmnácti. I když to je ta nejmenší starost, která mě teď trápí. Jenna by to přežila. Není to přeci zase tak neobvyklé. Ne, ta by možná byla ještě nadšená.
Pokud by se to ovšem dozvěděla.
A to nesmí. Nikdo se to nesmí dozvědět. A obzvlášť Stefan ne. Nebyl to totiž on, kdo měl být potenciálním tátou toho dítěte.
No a právě proto jsem volala Damonovi. Potřebuju pomoct. Něco takového prostě nedokážu skrýt ani nijak zamaskovat. Už takhle to bylo opravdu zvláštní.
Totiž … ve správě od doktora krom jiného stálo, že už jsem téměř v třetím měsíci. Tak dlouho to však nemohlo být. Prostě nemohlo. Jediná příležitost, kdy se to mohlo stát, byla ta noc s Damonem. A to není ani měsíc.
Asi bych pochybovala, jestli se doktor náhodou nespletl … ale bohužel mi to teď už přišlo až příliš jasné na to, abych pochybovala. Vysvětlovalo to naprosto všechno. A navíc jsem to už cítila. Bylo to zvláštní, ale věděla jsem, že se uvnitř mě něco děje. Dokonce i zrcadlo to potvrdilo. Chtěla jsem vědět s jistotou, že se dokotor nespletl. Chtěla jsem to vidět. Opravdu jsem v místě břicha shledala jakousi vybouleninu, které jsem si předtím kvůli problémům se "zdravím" nevšimla. Teď mi však přišla zřetelná až dost. A rozhodně by tam nebyla jen po necelém měsíci.
Zapřemýšlela jsem. Nemají na tohle upíři nějaký prazvláštní vliv?
Zadívala jsem se do zrcadla. No děs. Kruhy pod očima a bledá kůže. Upřímě jsem vypadala trochu jako zombie.
A pak byl najednou tam. Viděla jsem jeho odraz na hladké ploše zrcadla. Stál ve dveřích opřený o rám a s kameným výrazem v obličeji. Ještě pořád nevěděl o co jde.
Okamžitě jsem se k němu otočila. Nehodlala jsem tu novinu říkat zrcadlu. I když-
Chtěla jsem ji říkat vůbec někomu?
"Damone …,"vylezlo ze mě rozpačitě, nevěděla jsem co říct. Nebo alespoň jak začít, co říct jsem až moc dobře věděla.
Protočil oči v sloup a bylo to chladné a posměvačné gesto, ne sarkastické jak dříve bývalo.
"Co chceš," jeho hlas zněl hrubě a nevýrazně. I tak by to pro mě bylo těžké a s tímhle jeho chováním se moje šance na přežití už rovnou mohly rovnat nule.
"Já,"nedokázala jsem ze sebe vypravit zhola nic. Bylo to jako hledat slova ve vzduchu zrovna když zuří tornádo. Nakonec jsem jen pokývla hlavou směrem k počítači.
Zamračil se. Pak po chvíli mlčení znovu protočil oči v sloup a popošel trochu blíž k monitoru. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak v jediné vteřině přelétl celou zprávu.
Chvíli ještě zíral do monitoru, i když už jsem věděla, že už to má přečteno, a pak se pozvolna napřímil a zahleděl se na mě, ve tváři stále ten lhostejný výraz.
"Tak to vám moc gratuluju. Tos mě volala jenom kvůli tomuhle?"
Nepochopil to. Sakra jak mu to mám asi říct?
"Já," začala jsem, že mě třeba napadnou nějaká slova časem, ale nic mě nenapadlo. Prostě jsem tam zase jentak seděla na posteli a zírala na něho s naléhavým pohledem. Proč to sakra nechápe?
"Hmm. Aha," utrousil ostře, znovu protočil oči v sloup a najednou byl zase na svém místě u dveří. "Tak jestli je tohle ten strašný problém, kvůli kterémus mě volala … tak už tě tu nebudu obtěžovat," a už se otáčel, že půjde, když se můj mozek celý zalarmoval a já se konečně vzpamatovala.
"Ne! Počkej!," křikla jsem a poplašně vstala. Znovu se ke mně otočil, obočí zdvižené a v očích chlad a mráz. Povzdychla jsem si. "To … to není … no … se Stefanem to nemá co dělat," vypravila jsem ze sebe nakonec a doufala, že pochopí.
V jeho obličeji se mihnul zlověstný úšklebek. "No v tom případě ti gratuluju dvojnásob, namočila jsi do toho dalšího chudáka."
Koukala jsem na něj tím nejúpěnlivějším pohledem, jaký jsem jen svedla. Znovu jsem si smutně povzdychla. "Copak ty to ještě pořád nechápeš?" Snažila jsem se mu očima napovědět. Chvíli na mě nechápavě zíral. Pak se mírně nechápavě zamračil a po obličeji mu přeběhl stín. Střelil letmým pohledem po monitoru. Pak se znovu zadíval na mě, všechna lhostejnost a nevýraznost se z jeho výrazu vytratila a nahradilo je čiré ohromení.
Konečně pochopil.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronica Veronica | 2. srpna 2010 v 14:00 | Reagovat

jeeej... to teda je prekvapenie, začínam mať túto poviedku najradšej

2 k@rin k@rin | 8. září 2010 v 23:45 | Reagovat

moc se mi to libi :-) akorat ten popis tehotenstvi mi trochu pripomina Bellu. Ale jinak moc pkene,du cist dal

3 Lexi Lexi | 7. října 2010 v 19:23 | Reagovat

No tak to už bolo lepšie to s tým tehotenstvom ma fakt dostalo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama