KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (10)

20. srpna 2010 v 11:57 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Hmmm...


"Dovolte, abych vám představila naší dceru, Sybell," usmívala se Betty a natáhla ruce k děvčátku. Sybell přešla přes celý pokoj a usadila se Betty na klíně.
"Vaše dcera?," vykoktal Stefan zmateně a pořád těkal pohledem od Henryho k Betty, vypadalo to, že je tím opravdu na výsost zaskočený.
"Adoptivní dcera," vysvětlil Henry a pohladil Sybell po jejích krásných kaštanových lokýnkách. "Vlastně jsme přijeli, aby mohla poznat další takové jako jsme my, aby mohla poznat lidi a svět … to víš, tam v horách toho moc k vidění není."
"P-počkej," pořád ještě koktal Stefan,"tím jako-tím jako myslíš … že ta malá je … jedna z nás?," nevěřícně na Sybell pohlédl.
"Vlastně ano, dalo by se to tak říct," přitakala Betty stále ještě s zářivým úsměvem.
Stefan se zatvářil ohromeně. "Tak to mi budete muset vysvětlit. Totiž já vím, že na světě toho je spousta co nevím, ale o upířím dítěti jsem ještě neslyšel. Musíš mi povědět všechno," obrátil se Stefan se zájmem na Betty.
Betty se zasmála. "Tušila jsem, že tě to bude zajímat. Vlastně by byl zázrak kdyby ne - je kouzelná, všichni u kterých jsme byli si ji ihned oblíbili, že Sybell?," Betty znovu pohladila Sybell po krásných lokýnkách. "Víš, už nám bylo tam daleko v horách trochu smutno a..."
Neposlouchala jsem. Od té doby, co se Sybell objevila v pokoji jsem vypla úplně všechno krom ní. Neposlouchla jsem ty lži, které si Henry s Betty připravili pro Stefana, pro mě byla momentálně středem vesmíru ona.
Změnila se. Nebýt těch velkých kulatých šedých očí, nepoznala bych ji. Měla stejně hypnotizující pohled jako Damon - a na dítě tak neobvyklý, takový moc rozumný, klidný a rozvážný. Když jsem ji opouštěla, vypadala skoro jako dvouletá a to měla pouhé dva týdny. Teď bych jí však od pohledu odhadovala tak na šest let, jen její oči vypadaly ještě starší.
Byla moc krásná. S mírným pobavením jsem si všimla, že vypadá mnohem spíš jako porcelánová panenka než dítě ať už lidské nebo upíří. A Bettyina výchova k tomu ještě přispívala - vsadila bych se, že jí každý den natáčí vlasy, protože nikdo, dokonce ani upíří dítě, které by mělo být dokonalé, nemůže mít tak perfektní lokýnky. Dlouhé kaštanové vlasy se jí točily v silných prstencích až na malá ramínka a přitom jí krásně rámovaly její alabastrově bílý obličejík, který mě upřímně trochu děsil. Ne proto, že by byl strašidelný nebo tak něco, dokonce i s tím až nepřimněřeně dospělým výrazem jsem se odkázala smířit, ale vypadal až moc jako moje vlastní tvář. Vlastně bych to byla já v šesti letech, kdyby nebylo těch velkých šedých očí a naprosto bílé pleti - a když říkám naprosto, tak naprosto, opravdu byla bílá jako porcelán. A samozřejmě nebýt těch vlasů natočených do úhledných loken - já měla vlasy vždy perfektně rovné.
Ani jsem nemohla uvěřit, jak je drobná - až moc v poměru k jejím rozvážným očím a dospělému chování. Vůbec nebyla jako šestileté dítě. Chovala se jako dáma, jako dospělá, zcela sebevědomě a klidně.
Vypadala naprosto kouzelně a stejně tak se i chovala, takže jsem ani na chvilku vůbec nepochybovala, že si jí všichni, se kterými se kdy setkala museli oblíbit.
I když jsem hádala, že pokud jde o oblékání, má hlavní slovo Betty - Sybell vypadala jako panenka i díky svým šatům. Byly to mnohem spíš šaty pro panenku než pro dítě - se spoustou volánků a nabírání, tmavě modré a saténové, šahaly Sybell jen po úzká kolena a ona s nimi vypadala jako dítě nejakých zámožných šlechticů z devatenáctého století. Ten dojem dotvářely i bílé podkolenky, které měla vzorně natažené až ke kolenům a černé střevíčky s mašličkami - plus ten maličkatý dámský klobouček s mašlí, který měla posazený na těch úžasných loknách a vypadala opravdu strašně roztomile a sladce. Potkat ji na ulici, myslela bych si, že se ztratila v naší době nebo že utekla z obchodu s porcelánovými panenkami.
Pak se najednou upla i okolní pozornovst na Sybell a mě došlo, že se jí Betty na něco zeptala a já to celé zaspala.
Sybell se usmála tím nejdokonalejším úsměvem na světě, který značně nebezpečně připomínal ten Damonův a promluvila,"Jistě, Betty, to by bylo opravdu skvělé."
Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem, abych zjistila o co jde. Všichni krom Betty vypadali, že jsou na odchodu, Henry držel Sybell za malou bílou ručku a vedl jí ke dveřím, Damon už byl dávno pryč a Stefan okouněl u vchodu. Zaznělo pár pozdravů a najednou jsem v pokoji zbyla jen já a Betty. Nic jsem nechápala, ale Betty vypadala, jako by nad něčím usilovně přemýšlela. Asi po dvou minutách se jí ale najednou zase rozjasnila tvář a podívala se zpříma na mě a přitom si jí v očích pohrávaly ty známé malé jiskřičky.
"Tááákže," začala zvesela," vypadá to, že už jsou dost daleko, aby z našeho rozhovoru neslyšeli ani slovo," konstatovala a mě teprv teď došlo, že vlastně čekala až budeme z doslechu, proto ten soustředěný výraz. "Ehm," zatvářila se pochybovačně," nemáš nic, na co by ses chtěla zeptat...? Myslela jsem, že na mě začneš chrlit otázky hned jak budou všichni pryč."
"Eh," teprv teď jsem se skutečně probrala z mého poblouznění. "Totiž … já - já mám tolik otázek, že nevím odkud začít," vysvětlila jsem nakonec.
"Aha. Tak to bych asi měla začít sama rovnou od začátku viď?," nečekala na odpověď a hned začala," Vlastně už jsme se Sybell a Henrym nějakou tu dobu na cestách, původně jsme obcházeli různá města a různé knihovny a taky přátele - jednak protože Sybell by se u nás v horách nudila a potřebuje znát svět a jednak protože se vyskytl jeden opravdový problém," teď se Betty zatvářila trochu rozpačitě. Poslouchala jsem s mírně zamračeným výrazem - jaký problém?
" ...Totiž … Když jste od nás odjeli, dosahovlo Sybelliino stáří asi tak věku dvou let. A i nadále to šlo velice rychle, do dalších třech týdnů už vypadala skoro tak, jak vypadá teď... A to je právě ten problém - už asi měsíc se vůbec nemění... jakoby … jakoby se snad zasekla nebo tak něco," zůstala jsem na ní koukat v naprostém zmatku - jak někdo může přestat růst?
"Vůbec nevíme proč - jestli to nemá něco společného s jejím upřím původem nebo se prostě někde stala chyba nebo … já nevím, nevíme vůbec nic, a když už, tak proč se zasekla právě teď, v tomhle věku? Doufali jsme, že se nám někde povede najít rozluštění téhle hádanky - snad někde v knihovnách parapsychologických úřadů nebo by nám mohl někdo s přátel pomoct, dát užitečný tip nebo tak něco …," její hlas vyzněl jakoby do dálky.
"P-počkej," zadrhla jsem se. "To cestujete jen tak po světě s upířím dítětem a vystavujete ho každému upírovi, který ji uvidí? N-není to zakázané?- Myslím upíří děti, není proti tomu nějaký zákon?,"byla jsem totálně zmatená.
Po Bettyně tváři se mihl názak úsměvu. "Ah. Pokud nědy takový zákon byl, není nikdo, kdo by hlídal, zda-li je dodržován. A jestli se bojíš, jestli se Sybell něco nestane s takovýmhle způsobem cestování, tak to se bojíš marně," ujistila mě. "Sybell je mnohem spíš upír než člověk - na to jsme taky dlouho hledali nějaký důvod, ale ani tady se nám nepodařilo zjistit vůbec nic," Betty zklamaně pokrčila rameny. "Snad jediné, co se nám podařilo zjistit je, že Sybell na rozdíl od skutečného upíra dokáže čelit přímému denímu světlu bez jakéhokoli zranění a dokáže přežít i na lidské stravě, krev pro ni není nijak důležitá k životu."
Potřebovala jsem nějakoutu chvilku, abych takové množství informací mohla vstřebat.
"To jako myslíš, že nepije krev vůbec?," vyptávala jsem se.
"Ale ano, pije," přitakala a mě to mírně vyděsilo - představte si asi šestileté dítě pijící z hrdla nějakého člověka. Brrr. "... Jen to nepotřebuje k přežití, stejně tak dobře může žít i s lidským jídlem - pro skutečného upíra je lidské jídlo zbytečností a krev potřebujeme, abychom nevyschli - Sybell ne," osvětlila mi to ještě trochu Betty, zřejmě protože se jí zdálo, že nic nechápu - a taky že jsem tak úplně nechápala.
"Ale to nevadí," mávla nakonec rukou," hlavní důvod, proč jsme tu, je, že jsme obdrželi jakési zprávy o tvém chabém duševním stavu - tedy chabém od té doby, co jsi nás opustila," podívala se na mě těma svýma vědoucíma očima a zvedla obočí. "Je to kvůli ní, že? Kvůli Sybell," dodala a bylo to mnohem spíš konstatování než otázka.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sperky-pro-vsechny sperky-pro-vsechny | Web | 7. dubna 2011 v 22:22 | Reagovat

Krutopřísný blogíšek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama