KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (7)

22. července 2010 v 14:42 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Už sedmý díl, lidičky!! To to letí ... =) A jen tak mimochodem - protože se mi na to nechtěl psát samostatný článek - mám už téměř dokončené další tři povídky z toho u jedné přemýšlím, jestli ji prostě nemám nějak useknout, udělat z ní jednoduše jednokapitolovku a dát ji sem hned =/ Ale to je jedno ...
Jinak opět doufám ve vaší spokojenost =)



Měla jsem zvláštní sen. Nebo spíš takový neklidný. Co se mi zdálo nevím, ale tak nějak vím, že jsem měla opravdu podivuhodný pocit. Takový prazvláštní - něco jako kdybych v pokoji nebyla sama. Nebo spíš v tom snu, že? Jakoby tu nebo tam byl někdo se mnou a bylo to tak nějak nezvyklé. Ale ne nepříjemné. Prazvláštní, to ano, ale nijak mi to neubližovalo ani nevadilo.
A pak najednou BUCH - a já byla vzhůru. Najednou jsem seděla na posteli, oči dokořán a zděšeně hleděla do tmy před sebou.
A když říkám do tmy, tak do tmy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si viděla tak akorát na špičku nosu, protože jsem si na ní neviděla. Cosi tu foukalo, tedy spíš fučelo. Znělo to skoro jako limuzína v komíně a zvenku jsem slyšela déšť. Vlastně pořádný slejvák.
Pak se najednou zablesklo a já asi na setinu vteřiny viděla celý pokoj jako při rozsvíceném světle. Ještě jsem stihla zaregistrovat otevřené okno a vlající záclony, když se najednou ohromě zaburácelo a já bych klidně přísahala, že jsem nadskočila tak půl metru nad postel, jak jsem se vylekala.
Pak byla najednou zase jen tma a hukot bouřky a menšího monzunu venku. Matně jsem si uvědomila, že okno je ještě stále otevřené a že bych ho měla zavřít.
Ale to se lépe řekne než udělá. Byla jsem naprosto zkoprnělá z předešlého úleku, z mého vrozeného děsu ze tmy a bouřek a teď se po mě ještě chtělo, abych šla zavřít okno, ze kterého na mě může vyskočit bůh ví co? Tak to tedy ne, nikam mě nehne, otevřené okno přece není zas taková katastrofa.
To jsem si myslela nejdřív, ale pak jsem si uvědomila, že je mi tak nějak nepříjemně navlhlo a asi tak po další minutě zmateného přemýšlení mi došlo, že na mě krápou dešťové kapky, které se odrážejí od okeního parapetu. Jo, tak to už byl mírný problém.
Dobře, dobře, rozsvítím si, rychle tam přeběhnu, nebudu myslet, co všechno na mě skočí až poběžím zpátky a to mizerný okno zavřu. Natáhla jsem se k lampičce na nočním stolku a stiskla zapínač.
Nic. A sakra. Vypadl proud, samozřejmě. Bouřka. Klasika.
To už byl poněkud větší problém, jak to tu mám proboha vydržet v bouřce, v obrovském starodávném a děsivém domě, bez světla, s otevřeným oknem a naprosto sama? Nemluvě o tom, že si tedy vůbec nevzpomínám, že bych nechávala třeba jen nedovřené okno.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. No nevyděsilo by vás to? Ale nedá se nic dělat, jestli ho nezavřu, budu za chvilku mokrá jak slepice a jakože už teď jsem se cítila poněkud jako po dvou bazénech.
Asi ještě tak dvě minuty se mnou bojovala moje zbabělá polovička o to, že to se zaťatými zuby v mokru vydržím, ale pak bitvu vyhrála ta druhá věčně marodící polovina, která se nechtěla nachladnout, takže jsem sebrala mou chabou zásobu odvahy a přelezla na kraj postele.
Ani nevíte, jakou jsem měla hrůzu z toho, že když se postavím, chňapne mě nějaká nestvůra schovávající se pod postelí za nohy a stáhne mě s sebou. Ale nic se nestalo a já pomalu vykročila k oknu. Kdyby mně teď někdo viděl, jakože v téhle tmě nemohl, myslel by si, že jsem slepá. Neviděla jsem ani ň až asi na dvě chvíle, kdy jsem zase vyděšeně nadskočila a zmateně vykvikla, když se znovu zablesklo a zahřmělo zárověň, takže jsem šla šoupavým krokem s rukama nataženýma před sebou hmataje po každé možné překážce. Pak jsem konečně, díky Bohu, narazila rukou na něco, co se zdálo být zřejmě okenice, což se samo dosvětčilo, když se znovu zablesklo a já jsem se při nadskoku opravdu málem praštila o skutečnou okenici, kterou jsem asi tak na setinu vteřiny byla schopná vidět. Namátkou jsem si z cesty odklidila vlající záclony a zasypávaná sprškou kapek z parapetu jsem konečně přibouchla obě okenice k sobě a zavřela na kličku.
Hukot deště a větru náhle utichl a já jak nejrychleji mohla přeběhla vyděšeně pokud možno stejnou cestou zpátky k posteli, přičemž jsem se snažila do ničeho nevrazit a přitom ze sebe vyvinout tu největší rychlost, jaké jsem byla schopna.
Jakmile jsem se znovu ocitla na posteli, zjistila jsem, že takhle to tedy nepůjde. Ne jen, že jsem já byla zmáčená jak štěně, ale I postel a všechny peřiny byly poněkud nasáklé vodou.
Tak fajn. Co teď?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LanQka LanQka | Web | 22. července 2010 v 14:56 | Reagovat

ne..ty myšlenky přečetl už v těch dveří...:-D nejsem si jistá jestli mám talent...spíš se zaměřuju na děj :-D

2 LanQka LanQka | Web | 22. července 2010 v 15:55 | Reagovat

jo aha..už tě chápu...možná to umí..:-D

3 Ami12♥ Ami12♥ | Web | 24. července 2010 v 16:31 | Reagovat

Ahoj. Máš moc úža bloček :-)
Tak jsem přemýšlela:..
Nechtěla by ses přihlásit do SONB?

4 Sasanka Sasanka | Web | 28. července 2010 v 14:59 | Reagovat

limuzína je luxusní auto :D meluzína řádí v komínech :D:D:D:D Už na začátku jsem si říkala, jak by asi dostali limuzínu na půdu, ale neřešila jsem to :D Ale, víš co... jeslti se chceš pobavit, tak si představ Stefana jak nosí na půdu po schodech limuzíny :D:D třeba na zádech :D Jéžiš, to je vtipný =D

5 k@rin k@rin | 5. září 2010 v 16:46 | Reagovat

ta limuzina me taky dostala :D

6 Lexi Lexi | 5. října 2010 v 18:40 | Reagovat

Hej to bolo dobré :D Aj ten komentár sasanky.Ale super píšeš rada čítam tvoje poviedky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama