KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (6)

20. července 2010 v 19:26 | Aprille |  Long Tales
(A/N): No jo, mě je jasné, že dál už vás napínat nemůžu, že? =) Ale nebojte, takovýhle napnutých okamžiků vás ještě nějaká ta řádka čeká XD No jo, Aprille jednou upustila uzdu své fantazie no... XD



Na zlatnickém polstrování na dně krabičky se leskly dva stříbrné kruhy. Náušnice. Nebyly zrovna nejmenší, jak jsem se na to tak dívala, natáčela jsem krabičku ze strany na stranu a sledovala zářivé odlesky, které stříbro kruhů házelo. A pak jsem si s mírným zamračením všimla, že na stříbro jsou to odlesky opravdu prapodivné, až moc barevné a tříštěné. Nemohla jsem si pomoct a sáhla do krabičky a následně si kruhy přidržela blíž k očím a na světle, abych si je mohla lépe prohlédnout. Už na omak jsem věděla, co to zvláštní světlo způsobilo. Celý obvod kruhů byl posázen maličkatými kamínky poskládanými těsně vedle sebe a odleskujícími světlo až neskutečně pronikavě a nádherně. Hned mi bylo jasné, že to nejsou žádná bižuterní sklíčka na ozdobu laciného kovu. Tohle bylo stříbro a diamanty. Opravdické broušené diamanty zasázené jeden vedle druhého ve stříbrné kružnici. Věděla jsem, že bych neměla, ale musela jsem náušnice v mých rukou obdivovat. A úplně nejvíc se mi líbilo to světlo, které se v broušených krystalech diamantu tříštilo do milionu barev a pronikavě se odráželo všude na stěnách I nábytku. Nic takového jsem ještě nikdy v ruce neměla.
Náhle mě popadla strašná touha vědět, jak by asi tento nádherný milionový šperk vypadal přímo na mě. Nerozhodně jsem se rozhlédla po pokoji. Měla bych tu nádheru hned zastrčit zpět do krabičky a nechat to ležet. Měla. Ale co se stane, když se jen podívám jak v nich vypadám? Jenom jeden nevinný pohled do zrcadla, jestli by mi taková paráda vůbec slušela. To přeci nikomu neublíží. Znovu jsem se rozhlédla po pokoji a tentokrát očima nalezla hned vedle jedné knihovny staré broušené zrcadlo. Přešla jsem k němu a s patřičnou opatrností a úctou k něčemu tak drahému a nádhernému si je nasadila. Zpříma jsem se na sebe podívala do lesklé plochy zrcadla a uhladila si vlasy tak, aby byly náušnice dobře vidět. I když vlastně to nebylo ani zas tak potřeba, dokázaly tak dobře odleskovat světlo, že byly patrné dokonce I pod závojem mých dlouhých kaštanových vlasů.
Vypadaly nádherně. Dokonale. Natáčela jsem se ještě z jiných úhlů, abych zjistila, jestli je to jenom klam, nebo jestli mi ty náušnice opravdu tak sluší I ze všech ostatních stran. Perfektně mi seděly. Ať jsem se natočila, jak jsem chtěla, vždy si s sebou přinesly I miliony pestrobarevných odlesků, které krásně prohlubovaly rysy mého obličeje a zvýrazňovaly tmavé oči. Dokonce bych ani sama nepoznala, že nejsem nalíčená, taková kouzla se mnou ten nádherný šperk prováděl. Musela jsem si přiznat, že mě Damon odhadnul naprosto dokonale, víc už sednout nemohly.
Když už jsem neměla jak jinak se nastavit, neochotně jsem si sáhla k ušnímu lalůčku, abych si ten skvost sundala, náhle mně však zaplavily pochybnosti.
Vždyť to byl dárek. A dárky se přeci neodmítají. Navíc, mám přece narozeniny, že dostanu nějaký hezký dárek není žádná zvláštnost. Ke všemu to, že chodím se Stefanem, neznamená, že nemůžu dostat dárek I od někoho jiného. Damon mi jen chtěl udělat radost.
A ty náušnic mi tak sluší!
Prostě se jen budu modlit, aby Damonovi nááhodou neuklouzlo, od koho ty náušnice mám a můžu klidně předstírat, že je mám třeba od Jeremyho nebo od Jenny, možná od Caroline nebo Bonnie, to by bylo přece docela dost pravděpodobné.
Fajn, takže si je nechám. Musela jsem se na sebe šťastně zaculit do zrcadla, jak jsem zálibně přejížděla po hrbolkatém povrchu maličkatých diamantů.
*
Celý den jsem pak strávila prolézáním pokojů v tomto domě, jak bylo původně zamýšleno. Člověk by ani nevěřil, jak dokáže něco takového být vyčerpávající. A to I za faktu, že asi nejzajímavější část průzkumu v podobě půdy už jsem měla za sebou. Většina ostatních místností už byla spíš typu neutrálního pokoje s nějakým tím nábytkem, občas I s postelí nebo gaučem, které by mohly sloužit stejně tak dobře jako pokoje pro hosty i jako odkladiště všeho možného. Často tu bývaly další knihovny a dokonce jsem narazila I na pokoj, který se zdál doslova sloužit jako taková obdobná knihovna. Jak jsem si ale všimla, ve většině z těch pokojů taky už dlouhé věky nikdo nebyl. Nakonec to dopadlo tak, že jsem sice už měla celý dům docela dostatečně zmapovaný, ale nutně jsem potřebovala ještě jednu sprchu. A tentokrát jsem byla při používání fénu trochu opatrnější.
Když jsem pak v dost pozdních hodinách zalézala do Stefanovy postele, těšila jsem se, že už zítra ráno ho možná najdu přímo vedle mě čekat, až se probudím. To byla rozhodně povzbuzující myšlenka, takže můžu říct, že se mi usínalo celkem dobře - vlastně tedy až na jednu maličkost. Trochu mě tížila taková zvláštní myšlenka nebo chcete-li pocit, který jsem nedokázala s určitostí rozpoznat a který, nevím proč, se projevoval mírnou zátěží v oblasti mých ušních lalůčků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LanQka LanQka | Web | 21. července 2010 v 16:07 | Reagovat

páni..kolik tak asi musely stát...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama