KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (5)

18. července 2010 v 10:52 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Tááákže =) Já vím, že původně jsem sem přidávala každou novou kapitolu téhle povídky vždy ob den a ta minulá tu přistála teprv včera, ale tohle se prostě musí oslavit!! Lidičky, u nás prší!! Už druhým dnem leje a leje a leje jak z konve!! No a Aprille, která byla vždycky spíš nadšená ze sněhu a zimy než ze slunce a toho nesnesitelnýho vedra, má prostě tak strašlivou radost, že se to rozhodla oslavit alespoň něčím XD Takže tady máte další kapitolu povídky Dont Trust a příští tu možná přistane už zase zítra, páč to nevypadá, že by pršet přestalo XD Doufám, že se bude líbit a opět zcela vítám jakoukoli kritizaci =)



Byly to skicy. Samé skicy a kresby. Jak jsem tak opatrně listovala jednotlivými listy, prohlížela jsem každý obrázek krajiny nebo budovy nebo dokonce I lidí s krajním obdivem. Bylo to krásné. A nemusela jsem se ani moc namáhat, abych poznala, že všechny tyto budovy jsou zachyceny na původním panství rodiny Salvatorových. Když jsem se přenesla přes krátkou serii náčrtů zahrady, došla jsem ke kresbám postav. Všechno to byli lidé oblečení v staromódních šatech a mě bylo hned jasné, že jsou to výjevy zhruba z té doby, co byli na panství ještě dva bratři Salvatorovi jako nerozlučná dvojka bez upírů a podobných záležitostí. Domyslela jsem si, že ten starý pán s bradkou, který se na kresbách objevoval velice často, bude zřejmě pan Salvator. Pak se občas na nějakém tom obrázku objevil jistý pán se sklíčkem u oka a dobromyslným pohledem, o kterém jsem ale nic nevěděla, takže jsem ho nemohla identifikovat a v neposlední řadě se tu občas objevil I obrázek služebnictva. Jak jsem tak listovala dál, pomalu jsem začala narážet na kresby z pozdějších dob, protože jsem si na některých z nich všimla I nenápadné změny ve výrazech obličejů a nakonec jsem se dobrala k jedné kresbě, na které jsem zcela určitě dokázala identifikovat přinejmenším jednu postavu - Katherine. Vypadala tam stejně jako já až na ty dlouhé široké šaty a dámský klobouk vhodný to té doby. A za ní, malá a nenápadná, se krčila Emily Bennett, všichni seděli nebo stáli u venkovního stolku a vypadali zapředení do nějaké rozmluvy mezi sebou, jen Katherine, jakoby tušila, že jí někdo kreslí, byla otočená čelem k pozorovateli a usmívala se, jako by pózovala pro profesionálního malíře. A to byla poslední kresba v deskách. Víc už nic. Marně jsem se snažila na rubu desek nebo na nějakém z výkresů odhalit nějaký podpis nebo alespoň nápovědu, která by mi pomohla určit, kdo je autorem těchto skic. Ale nebylo tu nic. Ani známka po nějakém jméně nebo třeba jen iniciálech. Jen papíry a kresby. Po několika minutách urputného hledání, kdy jsem stihla prošmejdit I celý zbylý zaprášený prostor za skříňkou, kde jsem desky našla, jestli tam třeba nebude ještě nějaký zatoulaný obrázek nebo tak něco, jsem to vzdala.
Sebrala jsem se a sestoupila zpátky po točitém shodišti dolů. Byla jsem tak zaprášená, že jsem si musela ihned dát sprchu. Ještě jak jsem si posléze sušila vlasy fénem v koupelně, jsem přemýšlela, kdo mohl být autorem těch nádherných náčrtů. Dokonce jsem se přitom tak trochu zapomněla, takže jsem si vlasy musela pěknou chvilku sčesávat do svislé polohy, protože působením fénu jsem si na hlavě vytvořila cosi jako nafoukanou a rozlétanou paruku. Když už jsem byla se svými vlasy konečně spokojená, rozhodla jsem se jít do kuchyně třeba si něco uvařit, protože teprv teď mi žaludek začal hlasitě připomínat, jak je prázdný.
Šla jsem úplně normálně chodbou v druhém patře, když jsem si všimla, že jedny dveře jsou maličko pootevřené. Už jsem je chtěla prostě bezmyšlenkově zavřít, když jsem si uvědomila, kde že se to nacházím a že to jsou vlastně dveře do Damonova pokoje. Přemýšlela jsem, že jsem je asi minulou noc samou únavou nedovřela a už jsem zase sahala po klice, že je zavřu, když jsem si náhle vzpomněla na onu malou bílou krabičku na stolku u knihovny. Zajímalo mě, jestli se mi to třeba jen nezdálo a jestli tam ta krabička opravdu je. Ostýchavě jsem dvěře otevřela dokořán a nasměrovala pohled přímo k tomu stolku.
Byla tam, malá, bílá a nesmírně lákavá. Byla jsem strašně zvědavá, co bych našla, kdybych krabičku otevřela. A přece, vždyť se nic nestane když se jen mrknu, co v ní je. To nikdo nezjistí, jen se podívám, abych ukojila svoji zvědavost.
Asi tak, jako se plíží zloděj do domu, který se chystá vyloupit, jsem cupitavým krokem došla až ke stolku a přitom se stále roztěkaně rozhlížela kolem, jestli tu snad někdo není - což byla samozřejmě naprostá blbost, protože tu nikdo ani být nemohl. Prostě paranoia.
Jak jsem si tak krabičku prohlížela z větší blízkosti a za světla, nevypadala vůbec tajemně. Nebylo na ní nic zakázaného - tedy až na ten fakt, že byla I s tím uvnitř od Damona, ale to byl detail. A já nejsem detailista . Alespoň v tu chvíli jsem nebyla. Napjatě jsem vzala krabičku do dlaně. Nebyla těžká, nevážila skoro nic. Téměř se zatajeným dechem jsem pomalu odkryla víčko.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LanQka LanQka | Web | 20. července 2010 v 17:40 | Reagovat

ach..to není možný..já chci vědět co v tý krabičce je...:-D to ji nemohla otevřit hnedka?? :D:D já vím...jednou se to stejně dozvím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama