KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

Don´t trust me, ´cause even i don´t trust myself (4)

17. července 2010 v 12:02 | Aprille |  Long Tales
(A/N): U téhle kapitoly jsem si dovolila vás ještě malinko napnout =) Ale upřímně mám čím dál tím větší pocit, že psát z úhlu Eleny mi prostě nejde - nevím čím to, ale u Damona vždycky tak nějak vím, co mám napsat, ale jakmile jde o Elenu musím zapojit všechnu svou kreativitu XD No jo, asi se někdy v budoucnu pokusím napsat povídku z úhlu Damona, třeba to půjde líp =) Asi prostě nejsem ten typ, co by dokázal přemýšlet tak racionálně jako Elena =) Ale stejně doufám, že se vám i tenhle díl bude líbit =)



Když jsem se ráno probudila, málem jsem si na včerejší události nevzpomněla. Připomnělo mi to až prudké sluneční světlo, které mi mimochodem taky napovědělo, že už je nejmíň poledne, jež mi připomnělo oheň, který mně zas přivedl k zamyšlení nad chudinkou Claudií a mým včerejším čtenářským večerem, odkud už nebylo daleko rovnou k Damonovi.
Při té vzpomínce jsem si hlavu musela samou hanbou schovat pod peřinu, jako to dělají pubertální holky, kterým se ještě nechce vstávat. Jaká holka zapomene svému klukovi říct , kdy má narozeniny?
No nic, zřejmě to budu muset překousnout a Stefan ostatně taky. Nenechám si zkazit další tak nádherný den v tak nádherném domě. Odhodlání mi vytsačilo natolik, abych se zvedla z postele a oblékla se. Samozřejmě jsem byla po včerejším ponocování mírně mešuge, I když jsem se to snažila ignorovat. A to dokonce s takovou vervou, že jsem si chvilku ani neuvědomila, že si navlékám každou ponožku jinou. Jak jsem se snažila hřebenem alespoň trochu urovnat to vrabčí hnízdo, které se přes noc vytvořilo z mých dlouhých hnědých pačesů, přemýšlela jsem, co dnes podniknu. Suchou pravdou je, že včera jsem se k tomu průzkumu domu, na který jsem se tolik těšila, zrovna moc nedostala. Vlastně jediné, co jsem tak ještě "prozkoumala", byl Damonův pokoj. Musela jsem se sama pro sebe ještě jednou začervenat a umínila jsem si, že dnes vezmu dům přímým útokem a neskončím, dokud to tu nebudu mít všechno pod palcem.
A tak kolem a oukolem jsem už asi tak o dvacet minut později vystupovala po tmavých dřevěných schodech až do nejvyššího patra, kde jsem přepojila na mírně zašlé točité schodiště na půdu.
Na první pohled bylo vidět, že ho nikdo moc nepoužívá, ale já jsem prostě zvědavec toho nejhoršího druhu a tak nějak zvráceně mně lákala představa, co všechno by se dalo nalézt právě na půdě. A jakože tahle půda naprosto splňovala moje podmínky pro titul půda.
Nebyla to ani tak velká místnost, ale zase ani ne úplně malá. Vsadila bych se, že celý můj pokoj by se sem s přehledem vešel tak dvakrát, ovšem opticky vypadal spíš dvakrát menší. Stručně - správná půda. Bylo tu tolik různých krabic, starého nábytku a skříněk a dalšího harampádí, že se mezi nimi nedalo ani pořádně procházet. S mírným napětím jsem přeskákala několik krabic a s obrovským vírem prachu jsem se dostala až k malé knihovně na severní straně pokoje. Stejně jako všechny ostatní knihovny v tomhle domě, byla nacpaná knihami od dola až po vrch, I když na rozdíl od těch ostatních, tyhle knihy kryl silný povrch prachu. Dokonce tak silný, že jsem ani nemohla pořádně přečíst titulky. Hned vedle jsem pak objevila jakousi menší krabici plnou všemožných psacích potřeb z minulého století(nejmíň) a jen o kousek dál jsem ve skříňce nalezla spoustu starého oblečení, které jsem ale díky množství prachu na něm usazeném radši nechala být. V malé škvíře mezi podlahou a dnem skříňky jsem pak nalezla jakési staré záznamy, které vyhlížely dost důležitě a oficiálně, ale naneštěstí byly všechny v italštině, takže jsem z nich nepřeluštila ani slůvko. Přímo vedle skříňky se pak povalovala hromada krabic, ve kterých nebylo nic jiného než - knihy. Tedy alespoň původně jsem si myslela, že jsou to knihy, teprv pak jsem si všimla na hřbetě jedné z nich malého zlatého nápisu Stefan Salvatore a pak jsem si teprv uvědomila, že to nejsou knížky ale deníky. Docela solidně mi to vyrazilo dech. Jak jsem tak přebírala jednu knížečku po druhé, všechny měly nadpis Stefan Salvatore akorát s tím rozdílem, že se od sebe navzájem lišili v datu. Stefan byl zřejmě ve svých zápiscích opravdu pylný. Jak jsem si všimla, každá knížěčka mu vydržela tak maximálně na dva roky a dohromady toho byly čtyři krabice.
Prohrabávala jsem se vším tím haraburdím ještě dvě hodiny - tedy skoro. Už jsem se zvedala že půjdu, když jsem za onou skříňkou zahlédla jakési desky a moje zvědavost mi samozřejmě nedala,abych se do nich nepodívala. Vytáhla jsem je jak nejopatrněji jsem jen mohla, protože na pohled vypadaly už dost sešle a křehce. Byl to zhruba tak formát A3 a nijak moc objemné taky nebyly a celý obvod byl převázán stuhou, aby se jentak neotevřely. Samozřejmě že jakmile jsem se vypořádala se šňůrkou a desky otevřela, vyvalil se ne mě obrovský oblak prachu. Když jsem konečně dokašlala, konečně se mi povedlo pořádně zaostřit na obsah desek.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | 5. října 2010 v 18:28 | Reagovat

Keby tak našla aj Damonove denníky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama