KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency (3)

30. července 2010 v 11:51 | Aprille |  Long Tales
(A/N): Tak vám, lidičky, alespoň na chvilku dopřeju pauzu od povídky Dont Trust a dnes zase na oddech jeden díl 911 ... =) Já vím, že jsem zákeřná, ale zítra už tu máte Dont Trust jako na koni a jestli dneska bude tak krááásně deštivo jako včera (ne, to není ironie), tak bych se možná uvolila i k vypuštění dalšího dílu nové povídky www.bitch.com ... ale uvidíme =D Opět prosím o jakékoli připomínky a slibuju, že se vážně nebudu zlobit ani když mě sepsujete jako to největší pako na světě =)


Eh? Jak jsem se sem dostala?
Ležela jsem v přinách na posteli v nějakém mě úplně neznámém pokoji. Skrz slepená víčka jsem viděla bílé zdi s několika skříněmi a začala jsem přemýšlet, kde v Mystic Falls se asi takový pokoj může nacházet. Což byla mimochodem dost marná snaha, protože takových pokojů zde mohlo být klidně tři sta.
Pak jsem si ale uvědomila, že to, na čem mám položenou hlavu, rozhodně nemůže být polštář. Zvedla jsem pohled a do zorného pole se mi dostal akorát Damonův pobavený úsměv. To jsem mu sotva mohla mít za zlé, můj nechápavý výraz než jsem si rozpomenula na všechny události z mého minulého života, mohl nepochybně vypadat dost vtipně.
A když už jsem konečně věděla, jak to, že jsem se ocitla v tomto pokoji v Damonově náručí, vlastně se mi ani nehtělo mou současnou situaci měnit. Znovu jsem složila hlavu na jeho hruď a nechala všechno plynout kolem mě.
Jen málo jsem si uvědomovala, že jsem právě podvedla Stefana (tedy toho, koho miluju) s Damonem (tedy s bratrem toho, koho miluju, který mě ještě nedávno dost štval a ke kterému teď začínám cítit až nebezpečnou náklonost).
A Damon neřekl nic. Bylo mi jasné, že se samolibě culí a taky jsem věděla, že na to má právo.
Dostal mě.
Nikdy bych nevěřila, že to řeknu tak brzo, ale asi jsem si právě zasadila první narcis na hrobě. Až se tohle Stefan dozví, budou mé dny nejspíš nadobro sečteny.
Začínala jsem litovat, že jsem tak urputně chtěla dokázat, že nejsem hodná holka. To jsem si kvůli tomu musela pokazit i můj předtím tak dobře se vyvíjející vztah se Stefanem? Na co jsem sakra myslela?
Jo, jasně, jestli na tohle přijde, rozhodně mě už nebude považovat za honou holčičku ani za panenku z cukru. Ale obávám se, že mě už to pak nebude nic platné.
Zamotala jsem se do toho. A to pořádně. Takže se z toho budu taky mmuset sama vymotat. A ačkoli vůbec nevím, jak to asi provedu, bude nejlepší, když tenhle můj maličký (kolosální) přešlap zůstane v utajení.
Hlasitě jsem si povzdychla a začala se zvedat z postele. Tohle bude ještě zajímavé.
"Takže zpátky za Stefanem?,"nadhodil Damon a zjevně si z toho nic nedělal.
"Jo," přitakala jsem spěšně a hledala svoje svršky. "A opravdu by mě potěšilo, kdybys mu o tom moc nevykládal," dodala jsem ještě, jen tak pro jistotu.
"Moc?," všiml si Damon mého nedostatku v gramatice. "Takže něco mu říct můžu?" To byla jasná provokace, na kterou jsem se nechtěla chytit.
"Jestli chceš mít po zábavě, tak mu to klidně řekni všechno," utrousila jsem trochu mrzutě, jak jsem si zapínala mikinu.
"No tak to bych ale nerad," zaculil se na mě a rázem už mě zase držel v náručí. Jak on to jen provedl, že jsem necítila vůbec žádnou potřebu se od něj odtáhnout?
Neměla bych mít teď černé svědomí? Neměla bych chtít co nejrychleji pospíchat za Stefanem a napravit svůj přešlap? Nebo jsem pořád na Stefana naštvaná za to jeho "ochranitelské já"?
A to mi vrtalo hlavou ještě když jsem asi tak po další hodině a půl kráčela domů. Vlastně jsem zjiistila, že to od místa existence onoho záhadného pokoje nemám domů ani zas tak daleko.
Stejně tak jsem nad tím přemýšlela ještě celý následující den. Začalo me hryzat svědomí. Teď když už tu nikde na blízku nebyl Damon, který by mi pletl hlavu, se mi najednou strašně chtělo běžet za Stefanem a vyklopit mu to všechno hezky z patra a omlouvat se a omlouvat se, dokud mi neodpustí. Což bylo mimochodem pěkně najivní - jak jsem si mohal myslet, že by mi odpustil? Že jsem ho podvedla s jeho bratrem? Zrovinka s Damonem? Možná by ještě nějak přenesl přes srdce, kdybych si pro svůj vztek a ctižádost vybrala třeba Matta nebo Tylera nebo někoho takového, ale s Damonem jsem prostě neměla šanci. Jo možná kdyby nebylo Katherine, to bych se třeba dokázala vymluvit třeba na to, že jsem byla opilá a naštvaná, nebo že mě Damon sprostě svedl. Ale za těhle okolností bych si nepomohla ani touhle obrovskou lží. Teď můžu tak maximálně doufat, že si při dalším setkání s Damonem zachovám chladnou hlavu a odhodlám se ho pustit k vodě. A že Stefan se nějakým nevysvětlitelným způsobem přestane chovat, jakobych byla ze skla, aby mě to nesvádělo zase běžet dokazovat svou samostatnost za Damonem.
No a zhuba takhle jsem to vymyslela. Vyhýbat se Damonovi a být schovívavá ke Stefanovi.
Jenže život je složitý a podlý.
Asi tak po dvou dnech, kdy se mi úspěšně dařilo ignorovat Damona a podlézat Stefanovi až mu to muselo přijít divné, se měla na naší škole zase jedou konat výstava talentů Misytc Falls. Tedy v tělocvičně se vyklidil prostor a žáci zdejší umělecké školy plus další zájemci sem natahali svoje výtvory, z čehož se dohromady sestavila expozice a pak se to tu celý víkend vystavovalo.
Samozřejmě že k takovéhle akci také patřila patřičná organizace a obsluha, aby to hezky šlapalo. No a to měli, jak jinak, na starosti právě studenti vyšších ročníků naší školy - tedy i já. No nic, mě to zas tak nevadí a stejnak mám prostě většinou jenom hlídat, aby někdo nedělal nějaké výtržnosti nebo vítat příchozí u vchodu.
Jenže obvykle jsem ve dvojci třeba s Bonnie nebo Caroline a tentokrát jsem tak trochu doufala, že na mě vyjde Stefan - ale omyl. Stefan měl s Bonnie hlídat prostory úplně na druhé straně budovy a já jsem dostala za úkol hlídat světla. Sama.
Ty světla mi zase tak nevadí - ono jde prostě jen o to sedět v jednom takovém menším pokoji v druhém patře s pultem se spoustou hejblátek a tlačítek a hlídat, aby se sem někdo neproplížil, něco nezapnul nebo nevypnul a nezpůsobyl tak všude zmatek. To by bylo v pohodě. Mnohem spíš mě otravovalo to, že jsem tu měla být sama. Vedení této akce totiž mělo za to, že na hlídání tohohle miniaturního pokoje, o kterém stejně ani většina studentů pořádně neví, rozhodně není za potřebí víc jak jeden hlídač - tedy já.
Takže jsem se v ten den mírně nabručeně přitáhla do školy, rozloučila se se Stefanem u vchodu, vyrazila do své osvětlovací cely a doufala, že si třeba Stefan s Bonnie najdou chvíli mě navštívit. Ale moc jsem na to nespoléhala.
Tak jsem si tam tak posedávala a nudila se. Židle, na které jsem seděla, byla docela pohodlná, ale spát se na ní nedalo a hlava mi pořád tak nějak padala na stranu, až jsem se nakonec musela znuděně opřít o kraj toho obřího pultu se spoustou hejblátek a tlačítek. No a to byla samozřejmě chyba. Chvíli to šlo. Dokonce to bylo i docela pohodlné. Ale pak mi začala znovu klesat hlava na stranu, až jsem se převážila úplně a bacila sebou přímo o ten pult. Všude se najednou zhaslo. Totálně jsem se vylekala a musela jsem chvíli zapřemýšlet, abych si uvědomila, co se vlastně stalo. Pak jsem se dala do zuřivého napravování toho, co jsem natropila.
Jenže to nebylo vůbec jednoduché. Za prvé, spolu se všemi světly v budově se mi podařilo zhasnout i světlo v tomhle pokoji a za druhé, jsem tu měla jenom hlídat a nikdo už se neobtěžoval mě učit, jak se tady s tím zachází! Tak jsem si tedy musela pomoci metodou pokusu a omylu. Prostě jsem zkoušela kdejaký čudlík, který jsem v té tmě zrovna nahmatala.
A pak se k mé úlevě najednou hromadně rozsvítilo. Osobně jsem sice nechápalaa jak to, protože já momentálně nic nezmáčkla, ale upřímně mi to bylo docela jedno, hlavně že světla zase svítila. S úlevným výdechem jsem se zvedla ze země, kam jsem předtím zklouzla, abych třeba zkontrolovala, jestli jsem to celé zařízení náhodou nějakým způsobem nevypojila ze zdi.
No a hned jsem viděla v čem je háček. U pultu kousek ode mě stál Damon s rukou dosud na nějaké páčce, na které, jak jsem zjistila když jsem se zadívala pozorněji, stálo ON/OFF.
Zaculil se na mě.
Já se začervenala. Co teď?
"Ehm … díky," utrousila jsem nakonec mnohem spíš k podlaze pode mnou než k Damonovi.
"Nemáš zač," nedívala jsem se na něj, ale zcela dobře jsem si uměla představit, jak se teď samolibě culí.
Zakazovala jsem si na něj pohlédnout. Nechtěla jsem si to dělat ještě horší, než to je.
"No … hmm … možná … možná bys měl radši jít," vypravila jsem ze sebe nakonec a dívala se přitom kamsi na stěnu vedle.
"Ale nepovídej," znělo to provokativně a moje srdce dělalo při zvuku jeho hlasu kotrmelce. Cítila jsem z toho průšvih. Pak najednou jsem ucítila jemný dotyk na tváři a drobný tlak dlaně, kterým si mě natočil k sobě. Pohlédla jsem přímo do jeho očí.
Sakra, byly vždycky tak nádherné?
A o kousek níž. Rty. Byly vždycky tak hypnotizující?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LanQka (nejsem tu) LanQka (nejsem tu) | Web | 30. července 2010 v 17:09 | Reagovat

páni...dlouhá kapitola...:-) to já bych musela skloubit hned vě svoje kapitoly, abych dostalo toto :-D píšeš skvělé...;-)

2 Kristýna Kristýna | 3. října 2010 v 18:57 | Reagovat

óó ... tak tahle povídka se mi jako vždyn nemuze nic jineho nez libit ... nádhera :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama