KOLEGOVÉ POVÍDKÁŘI - seznam dalších blogů, kde naleznete něco málo z tvorby o TVD =)

911 - Emergency

27. července 2010 v 17:05 | Aprille |  Long Tales
Title: 911 - Emergency
Author: Aprille
About: Jak už jsem psala v krátké zprávě včera, tahle povídka by měla být na tomhle blogu něco jako spestření těch stereotypních povídek o TVD, kde nevystupuje prakticky nikdo jiný, než Elena, Stefan, Damon, popřípadě někdo jiný z původních postav TVD - zde jsemm si dovolila přidat ještě několik zcela nových postav.
Povídka by se měla odvíjet spíš od seriálu (uf, už bych se někdy měla dokopat napsat taky knižní povídku) a děj asi opět někde zhruba ke konci první serie, ale postupem času je tam obsaženo ještě o dost větší časové rozmezí. Stručně je to o tom, že Elenu štvou některé Stefanovy vlastnosti, no a jedno vede k druhému a pak udělá pár chyb - no a lítá v pěkným průšvihu =) (jak nazačuje název povídky 911 =))
Author Note: U jedné z postav jsem se dovolila malinko inspirovat u Anne Riceové a jejím Interview with the vampire (kdo se dočte dál a zná alespoň trochu i Interview with the vampire, může hádat u které =))
Na jinou stránku jsem si řekla, že vám udělám radost, a narozdíl od povídky Dont Trust, u ktreré to jde opravdu hodně pomalu kvůli poměrně krátkým jednotlivým kapitolám, tuhle povídku vám "naporcuji" poněkud řidčeji - abyste měli co číst při tom čekání na Dont Trust =)
Přeji vám hezké počtení a pište svoje kritiky i připomínky, abych měla šanci něco doladit =)


Koukala jsem na tu zprávu tím vůbec nejohromenějším pohledem, jaký jsem jen svedla.
V mysli mi červeně vyskakovala výstražná okýnka s nápisem "průšvih! průšvih! průšvih!!!", která mi nepříjemně připomínala výstražné upomínky mého antiviru v počítači.
... Oh, jak přesné přirovnání, pomyslela jsem si vzápětí kysele, i když můj mozek tu zprávu ještě pořád pořádně nevstřebal a jak to tak vypadá, ani jen tak snadno nevstřebá.
Fajn, fajn, uklidni se, poroučela jsem svému zrychlenému srdečnímu tepu. To byla ovšem jen prázdná věta, kterou jsem ovšem neměla sebemenší šanci moje vědomí uklidnit, protože tak nějak jsem si celým tělem jistá, že se nacházím teprve v první fázi počínající paniky.
Tedy ve fázi, kdy sedím na své posteli, kam jsem se ještě před chvilkou ohromeně a zcela ochromeně zhroutila, a civím na dosud ještě viditelný mailový vzkaz na monitoru mého počítače asi tak dva metry přede mnou na pracovním stole, tak daleko, že ani nedokážu rozeznat jednotlivá písmenka ve vzkazu. Ale to nepotřebuju, celý obsah zprávy znám nazpaměť, četla jsem jí asi stoapadesátkrát.
Teď momentálně si ještě ani pořádně neuvědomuji, jak moc velký průšvih jsem to vlastně nadělala, ale moc dobře vím, že to brzy taky příjde, a to to své totálně vyšilující a zpanikařené já nechci vidět. Vůbec bych se nejradši zakopala hluboko pod zem a už se na světle světa nikdy neukazovala.
Právě teď, vlastně tedy před necelými dvěma měsíci, jsem zpáchala poslední kremaci mé zdejší reputace. Nechť odpočívá v pokoji.
Začínám věřit na UFO.
Tím myslím, že tahle situace může mít jen dvě logické vysvětlení.
Buďto existuje UFO, které přiletělo z nějaké hodně šťastné planety, kde tamní UFOni potřebovali notnou dávku smůly, aby vyvážili rovnováhu své planety a tak se uráčili zaletět na Zemi, kde si tedy tu smůlu nakradli a pak jí omylem všechnu vysypali právě nad mým pokojem tady v Mystic Falls.
A nebo tam nahoře v nebíčku přece jenom NĚKDO existuje a mě konkrétně ale vůbec, ale vůůůbec nemá rád.
No může mít někdo takovou smůlu jako já?
Pomalu jsem se začala vzpamatovávat z počátečního šoku, ale šlo to opravdu hoodně pomalu. Už se ve mě ale probudilo alespoň tolik duchapřítomnosti, abych se dokázala prkenně postavit a přejít k mému telefonu položenému na polici. Jako v mámení jsem vyťukala číslo mé poslední naděje. Ukrutně jsem doufala, že spojení bude fungovat, že se mu dovolám, že bude nablízku svého telefonu, že ten telefon zvedne - a že mě nenechá ve štychu.
Píp, píp, píp...
"Na přímu!," rozezněl se mi u ucha ledabylý hlas.
Byla jsem tak skoprnělá, že jsem vlastně ani nemyslela na to, co do toho telefonu pak řeknu, jestli se ho protějšek opravdu uráčí zvednout. Chvíli jsem mlčela tragickým tichem a pak ve svém poblouznění téměř pohřebním hlasem šeptla do mikrofonu,"Mám průšvih, okamžitě přijeď."
Neznělo to ani sebejistě, ani naléhavě, ani nijak přesvědčivě, znělo to totálně nijak a na nejvyšší úrovni mimo.
A přesně v tuhle chvíli přichází řada na ono slíbené a očekávané panikaření, už jsem přímo cítila tu vlnu chaosu a bláznění deroucí se na povrch. Co když nepřijde? Co když mi nepomůže? Vykašle se na mě? Nebo hůř, přijede, ale nebude schopen pomoci? Nebo nebude chtít pomoct? Nebo ještě hůř, přijede a bude se SNAŽIT pomoct, ale nebude moct, protože žádné řešení téhle situace prostě NENÍ?
Co pak?
Celý můj člověk se třásl rozrušením. Vlastně jsem vibrovala jako telefon s nějakým opravdu dotěrným volajícím. A to jsem si ještě ve své panice uvědomovala, jaké neskutečné štěstí jsem měla, že jsem se vůbec dovolala.
Ale jak se to mohlo stát? To je směšná otázka, přece moc dobře vím JAK se to mohlo stát, plísnila jsem sama sebe, otázkou je PROČ ZROVNA MĚ?

FLASHBACK...

Co je horšího než problém?
Aktuální problém.
...A těch tu mám dost. To já vždycky.
Podívala jsem se na levou stranu. Problém.
Podívala jsem se na pravou stranu. Problém.
Dohromady (za předpokladu, že jedna a jedna jsou dvě) Extra turbo problém.
Jo aha, já jsem vypla zvuk, co? Tak tedy i se soundtrackem...
"... prostě nech! Pokaždé, když se ukážeš, jsou tu jen samé problémy a jedna katastrofa za druhou!," křičel Stefan a já si s trochu jízlivým pocitem obzvlášť všimla slova "problém" v jeho větě.
"Jo, ale s tím ty sotva něco naděláš, protože tu mám stejné právo být jako ty," odporoval zcela klidně a hranně nevzrušeně Damon.
(pokud někdo nepochopil - Stefan=levá strana, Damon=pravá strana, já=ten zamlklý prostředek mezi nima)
"Neříkám, že s tím hodlám něco dělat, TY bys s tím měl něco dělat! Pokud sis nevšiml, tvým chováním tu trpí mnohem víc lidí než jen já! A o to ti přece jde, ne!? Fajn, klidně mě znič, ale ostatní nech na pokoji!," ano, přesně tak, Stefan měl naprostou pravdu. Tak třeba teď momentálně trpím já. I když za to nenese vinu jenom Damon, ale i Stefan. Proč se sakra musejí pořád hádat? Fajn, uznávám, Damon nedělá pěkné věci, ale kdyby s tím Stefan nedělal takové estrády, nechal by toho a šel by si po svých. Ale to Stefan prostě nehodlá přijmout, prostě odtud hodlá Damona vypudit hned teď a to, že to tím akorát tak ještě zhorší, to si vůbec neuvědomuje.
Damon mě štve. To beze sporu. Ale taky mě nesmírně dopaluje, kdyš se Stefan snaží všechno vyřešit sám a MĚ přitom bere jako cukrovou panenku, která by si mohla při každém samostatném pohybu ublížit. Moc dobře jsem věděla, že celé to divadlo tady tropí Stefan právě kvůli mě. Těmi ostatními, co tu trpí kromě něj, myslel mě.
Ale mě je to přeci úplně jedno! Nemůže to prostě nechat být?! Já bych se s tím smířila, ale ne, on mě prostě bere jako něco ze skla, co se každou chvíli může rozsypat. Když jsem se já posledně snažila Damonovi domluvit, mělo to podle mě mnohem větší účinek než to jeho momentální vyvádění. Ale ne, Stefan nechce, abych všechno musela řešit já. Prý jsem moc dobrá duše a Damon si to nezaslouží, že to nemusím být vždycky já, kdo se kvůli nečemu trápí.
Ale já se trápím i teď! Damon je k vzteku, to jo, ale pořád mi jejich hádky prostě přijdou zbytečné. Vždyť by spolu mohli vycházet docela dobře. A chvilku to i docela dobře už šlo, tak já nevím co se zase pokazilo.
A navíc. Opravdu mě dopaluje, když si o mě někdo myslí, že jsem "hodná holčička" a při každém maléru se rozpustím! Já přeci nejsem z cukru!
No dobře, často mám velké sklony brát problémy ostatních na sebe a řešit spoustu věcí, které bych nemusela. Fajn, někdy se až zbytečně trápím kvůli někomu jinému, kdo si mou starost třeba ani nezaslouží. Dobře, na konci Titaniku jsem bulela jak štěně, a jo, určitě by se toho našlo ještě mnohem, mnohem víc, ale já opravdu nejsem taková "hodná holčička", za kterou mě všichni mají!!!
"Víš co, ztrácím tu čas, a pokud jde o tohle, je mi celkem fuk, komu ublížím, tebe to tak bude štvát o to víc, a o to mi jde, sám jsi to říkal," utrousil Damon provokativně. Musela jsem uznat, že má pravdu. Když při svých křivých úmyslech zraní co nejvíc nevinných lidí navíc, Stefan se kvůli tomu bude trápit o to víc.
Stefan si tu skutečnost zřjemě taky uvědomil a na chvilku vypadal zcela bezradně. Pak se mu po tváři mihnul vítězný výraz, který napovídal, že právě přišel na něco, co Damona postaví do šachu.
"Takže ti nebude vadit ani když ublížíš Eleně?," zeptal se Stefan a v jeho hlase zazníval triumf. Na Damonově tváři se mihl stín. Stefan narazil na citlivé místo - moc dobře věděl, že Damon by bez váhání ublížil komukoliv - komukoliv kromě mě. S největší pravděpodobností jsem krom Katherine jediná osoba na clém širém světě, na kom mu kdy vůbec záleželo. A ačkoli zrovna tohle Stefana tak šíleně štve, i mě Damon tak trochu přirostl k srdci. A dokonce ani jeho místy dost otravný sarkasmus a sebestřednost nedokázaly zabránit tomu, aby se z nás v poslední době stali tak nějak přátelé.
Ano, kdyby měl ublížit mě, to by mu určitě vadilo, tím jsem si jistá. Až moc dobře si skrze Stefanův vztek a možná i trochu žárlivost uvědomuji, že Damonovi na mě záleží. Otázkou je, jak moc.
Damon chvíli mlčel, pak se na chvilku zahleděl na mě stojící po Stefanově boku (hurááá, konečně si někdo všiml, že tu jsem taky) a pak pomalu pronesl,"Elenu do toho netahej, umí se o sebe postarat sama." S těmito slovy se otočil a odešel.
A já pak ještě dlouhou dobu, co do mě Stefan hustil něco, čehož význam jsem neposlouchala, přemýšlela, co měla ta jeho věta znamenat. Že by věděl o tom, jak mě strašně štvě, když dělají ostatní věci za mě jen kvůli tomu, že si myslí, že bych se kvůli tomu zbytečně trápila nebo protože by mě to zničilo? (poctivou ukázkou tohoto případu je Stefan, který se pořád urputně snaží dělat věci za mě)
Dumala jsem nad tím dokonce ještě dlouhou dobu potom, co mě Stefan odvedl až k mému domu a rozloučil se se mnou.
Přemýšlela jsem o tom, jak by bylo bezva, kdyby o mě lidi přestali smýšlet jako o panence z porclánu. Ne, vážně, tohle jejich chování mě štve. Matt se tak choval, Stefan se tak chová … všichni předtím se tak chvovali. Jak tak nad tím přemýšlím, někdy asi budu muset nadělat pořádnou scénu. Třeba by pomohlo, kdybych se jednou zkusila nechovat tak rozumně a zodpovědně, jako jsem se chovala dodnes.
Někdy to musím zkusit.
S tím rozhodnutím jsem usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Therine Therine | E-mail | Web | 27. července 2010 v 17:59 | Reagovat

Hezká povídka,ráda si přečtu pokračování,ale nemohla bys (neukamenuj mě,je tam to velké prosím!)prosím mi napsat na e-mail o čem jsou Upíří deníky?*nádech,je to venku.Už všichni vědí,že jsem idiot a absolutně nevím o co jde* Při pokusu zjistit to na netu,jsem narazila na blogísky typu "Žeru Stefana" a "TVD jsou boží" ,ale nikde žádný shrnutí.Líbí se mi styl,jakým píšeš,tak bych aspoň trochu chtěla vědět o čem.(jediné,co (snad!)předpokládám dobře je že Stefan a Damon jsou upíři,kteří mají rádi Elenu-člověka)Budu nadšená,když mi třeba i záporně odpovíš na e-mail.Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama